vyfuk

Záležitost, která i přes veškeré snahy být velkým filmem, tak trochu spíše vypadá jako nějaká patlanina všeho možného. Zase abych nebyl tak krutý. Film je dobře natočený, jeho hudba je docela zvláštní protože někdy zní jako francouzské melodrama a někdy jako špatný český film. A samotná i ta kamera v rámci obrazu vypadá dost zvláštně. Příběh docela je fantasmagořina, ale zase na jednu stranu je to zajímavý příběh z války. Tím to asi končí.

Nad tímto se těžko přemýšlí. Už z principu, co jsem vlastně viděl. Film o holce, která chtěla být sama sebou? Nechtěla být s klukem, ale chtěla s ním být. Nabízí se nejedna otázka. Už jenom protože je film ve své podstatě takový nic neříkající a jako kdyby skrýval svou podstatu. Na tyto hádanky jsem asi už moc starý. Asi kdybych byl více naladěný na notu tohoto filmu nebo jsem byl postaven před hotovou věc, tak bych na to asi koukal jinak. Takhle je to pro mě jenom nějaký film, který mi jednoduše přišel o ničem.

Tak ony slečinky existují i takhle. A pak že není horší hněv než zhrzené ženy. A co teprve hněv teplého nácka! Film je v rámci námětu a příběhu obecně docela sájenc fikšn, ale o to více zajímavý a kuriózní. Jinak je to ve výsledku poctivá filmařina. Skoro nic není zanedbáno a tvůrci si potrpí na klasiku, kdo nic nového nedělá, nic nezkazí. A zde to vychází v celku dobře. Žádný zlom v historii filmografie, ale stále laťka která je vysoko.

Tady už dochází k nárazu. Film, který se opět snaží přiblížit církev a okolí papeže nějak nově. I poitalsku. S určitou poetikou, ale i divnou nesrozumitelností. Film totiž mnohokrát představí těžké a duté fráze, které nikam neposouvají děj a jenom prodlužují děj. To co vypadá roztomile a kouzelně se postupně stává spíše prázdnou cestou za sebepoznáním, které není ani nijak extra zajímavé. Asi největší výhodou filmu je pasáž s mistrovstvím, která vypadala nejvíce bláznivě, za to nejvíce autenticky, opravdově a příjemně. Pak už je to další těžká prázdnota za kterou je velká škoda.

Já už se z těch Dánů poseru. Pardon, tohle jsou Norové. Na tom asi nesejde. Jako kdyby to byl jen jeden trh. Stejná mentalita. A stejní blázni. Zde je na výběr sledovat takové melodrama a melokomedii, která občas pobaví velice až nezdravím způsobem, někdy spíše mrazí. Nevybavuji si takto depresivní komedie, ze které mnohdy člověk měl spíše strach a úzkost než aby se opravdu zasmál. To byl asi můj největší problém u tohoto filmu. Dosti smutný film, který občas inklinuje k nějakému humoru, který ne vždy pobaví. Ale i tak bylo zajímavé sledovat zvrat postavy, který se dokáže nějak zase vrátit do normálu. Těsná a temná zábava.

Nakonec se tento materiál ukázal jako velice zajímavý film. Dlouho se musíme potýkat s tím, že film si hraje se záběry a nechá nás máchat v neustálé psychice postav skrze záběry. Což se ukáže, že je sice náročné, ale prospěšné. Jsou to takové detaily, které nakonec dělají film zajímavým. A ty samotné záběry ho zase dělají zdlouhavým. Ale jsou to ty momenty, kdy se celou dobu ženeme za nějakou pravdou a nějakým rozhřešením hlavních postav a přitom pokrytecky dělají pravý opak, ale nějak se to přechází. Jsou to i ty momenty pravdy v tomto příběhu. A podobně to, co se na první pohled zdá jako katastrofický film je nakonec film silně psychologický a propracovaný. I když tedy těžce stravitelný.

Legenda se krátce vrací. Kult českého krimi v čele s radou Vacátkem se mi prezentují po mnoha letech. Mé vzpomínky byly dost zabarvené tím, jak je tato věc vlastně kultovní a bezchybná. A popravdě, ano sice tento seriál má své nepopiratelné kvality, ale osobně musím říci, že vzpomínky byly lepší než realita. Oproti třeba nedávným Četnickým humoreskám se zde nedočkáme nějakého většího vztahu na osobní rovině s postavami, na kterých se v Četnických hlavně v posledních dílech stavělo silně primárně. Zde se k tomu nejvíce přiblížíme, když Vinklář zuří kvůli stopám karibu a v pozdějších dílech nečekaně, kdy celá epizoda je v režii Filipovského a podobně. Je v celku i zajímavé, jak od devátého dílu do konce se protáhne zajímavě minutáž a hlavně se dočkáme i více psychologických dílů. To je velmi podstatné, protože se na to hraje právě ve Hře, Kaprově smrti, která se zdá, že není vůbec o našich tradičních hrdinech, ale ukáže se, že jde o absurdní kumšt nebo i pokud jde o finální Svědomí, ve kterém se dost staví na hudebním podkresu nechtěného a strašného osudu jedné ženy. I když trochu otravného, to ano. Mým osobním vrcholem jsou nejdelší Turecké náušnice, které se nakonec ukáží až primitivně jednoduché v závěru a stejně tak tím geniální. Smutným opakem je ale i tak relativně nemalé množství epizod, které jsou dle mého relativně duté a nějak bez pointy a krimi nádechu. Obecně vzato jsou vzpomínky na tento seriál o trochu lepší než realita. V ní vidím seriál trochu více kriticky. Stále velmi rád, ale trochu hůře než dříve.

Že si ten Jensen nedá pokoj. Začne to zase hezky tím, že se nám představí nějaké postavy, které jsou vlastně opět úplně irelevantně retardované nebo nějak mentálně poškozené. Do toho se nám tu line další lehce bláznivý a absurdní příběh, kde se dva řezníci rozhodnou dělat kanibalismus ve velkém. Zvrácené to je ve výsledku dostatečně. A herci opět ukazují, co skvělého umí dokázat. Zvlášť opět Mads, ze kterého jde až hrůza kvůli jeho účesu na Drákulu. Obecně vzato asi největší slabina je, že film není ani nějak dobře propracované drama a nebo velmi záživná komedie. Buď jsem asi vtipy zaspal nebo jednoduše žádné nebyly. A nebo postrádali můj smysl pro humor. Dlouho to pro mě byl průměrný film, ale jestli mám hold pro něco slabost, tak je to bizár a ten zde režisér opět využil zcela nečekaně a později ho dotáhne k absolutní dokonalosti s nedávnými Rytíři spravedlnosti. Konec filmu je tak směšně absurdně bizarní, že si nemohu pomoci od toho pro něj mít slabost. Zvlášť když se člověk zamyslí na trochu zvláštně temným zpracování, které hudbou připomíná nefalšovaného Elfmana.

Velice silný a na jednu stranu těžký film. A to jenom díky délce. Protože ono sledovat dvě hodiny takového psychologického plácání ve válce není žádný med. Bohužel toto je velmi těžká situace během které sledujeme nádhernou ukázku války, která se nestala tak dávno a jde o velmi intimní záležitost. Takovou která nakonec má hezký konec, ale hořký, protože na začátku se vlastně dostaneme na konec. Zajímavý pohled na důležitou kapitolu východní Evropy. Náročnost se ale nezapře.

Tohle je tak originální až si člověk říká, proč to nevzniklo už před dvaceti lety. A nebo třeba ano, ale v nějaké neznámé formě. Jednoduše, toto je film, který sleduje koncentrační tábor nejtvrdšího a a nejhroznějšího zrna z pohledu jednoho muže, který se jenom snaží pohřbít vlastního syna. Nebo vlastně nevlastního. Film asi hlavně funguje perfektně jako živoucí procházka něčeho tak hrůzného. O tom se asi nedá ani bavit, ale i přesto právě tím film trpí nejvíce na to, že někdy kamera nezabírá to, co by divák chtěl nebo skoro i spíše měl vidět. Domýšlíme si a ze samotného prostředí nemáme nic. Což chápu, že bylo takto myšleno, ale nic to nemění na tom, že film je někdy zbytečně a strašně moc nepřípustný. Doslova. K tomu nepřispívají někdy nic moc říkající pasáže, při kterých lidé jako mluví, neví se moc o čem. Toto je válka z jiného úhlu pohledu živě. Něco jako Dunkirk, ale jinak. Bohužel trošku zbytečně nic neříkajícně.