vyfuk

V celku experimentálně faktický a dosti eufemisticky subjektivní v tomto ohledu plný oxymoronů. Lee se ukazuje opět v trochu rebelistickém a protestním světle, které ale docela upřednostňuje formu před obsahem, který je v celku dlouhý, takový experimentální. Film je nejednou až zvláštně přímí, brutální a je to drsný obsah tvrdého zrna. I přesto se neubráníme určitému sentimentu. Nebo spíše snaze a excelentní morální a epický konec. Je to sice zajímavý, ale stále asi dost neucelené a zvláštní. Kdyby šlo o větší válečný a faktický film, mohlo to být v Leeho rukách pestrost.

Ron Howard přichází s něčím nečekaným a něčím zvláštním. Pro mnoho lidí rozporuplný film, který asi nic moc nenabídne. Asi nic nového. Za mě však v celku zajímavé překvapení roku, ve kterém herci ať už veteráni nebo nováčci dělají skvělé výkony a scénář spolu s tím koexistuje skvěle. Především je asi nutnost vypíchnout um pana režiséra, který nám zde nastolil jasné fungování děje, který je zcela přirozeně natočený i s něčím navíc v rámci vymazlených záběrech, které nám více zpříjemňují sledování tohoto filmu. Asi králem všeho je Zimmer, který nám poskytuje opět dosti originální hudbu, která perfektně sedí na atmosféru i prostředí filmu. V tomto je to nepřekonatelné. Asi je to dosti subjektivní, ale já film neberu jako progresivní a úžasný počin měnící veškerý chod, ale jde o film, na který se radostně koukalo a rozhodně nelituji jeho zhlédnutí. Dokonce si myslím, že by nemusel být opomenut při vyhlášení toho nejlepšího za minulý rok.

V celku zbytečný film. To se asi nedá jinak vyhodnotit. Něco, co už tady bylo mnohokrát, akorát to je jenom nový trochu jiný kabát. Oproti pro mě nedávnému Bratrstvu zde není ani nic moc nového, co nabídnout. Jednoduše příběh dvou leseb, které k sobě v komplikované době v komplikovaném vztahu nějak hledají cestu, ale nikam se moc nedostanou. Dojde na nějaké sexuální dobrodružství, poté tvrdý pád reality, který vidíme snad v každém filmu tohoto typu. Zde navíc ještě postavy dělají drahoty a nedávají prostor sami sobě kvůli malichernosti a to má být důvod veškeré zápletky. V celku dost zbytečný film, který nenabízí nic nového. A je to škoda.

Záležitost, která i přes veškeré snahy být velkým filmem, tak trochu spíše vypadá jako nějaká patlanina všeho možného. Zase abych nebyl tak krutý. Film je dobře natočený, jeho hudba je docela zvláštní protože někdy zní jako francouzské melodrama a někdy jako špatný český film. A samotná i ta kamera v rámci obrazu vypadá dost zvláštně. Příběh docela je fantasmagořina, ale zase na jednu stranu je to zajímavý příběh z války. Tím to asi končí.

Nad tímto se těžko přemýšlí. Už z principu, co jsem vlastně viděl. Film o holce, která chtěla být sama sebou? Nechtěla být s klukem, ale chtěla s ním být. Nabízí se nejedna otázka. Už jenom protože je film ve své podstatě takový nic neříkající a jako kdyby skrýval svou podstatu. Na tyto hádanky jsem asi už moc starý. Asi kdybych byl více naladěný na notu tohoto filmu nebo jsem byl postaven před hotovou věc, tak bych na to asi koukal jinak. Takhle je to pro mě jenom nějaký film, který mi jednoduše přišel o ničem.

Tak ony slečinky existují i takhle. A pak že není horší hněv než zhrzené ženy. A co teprve hněv teplého nácka! Film je v rámci námětu a příběhu obecně docela sájenc fikšn, ale o to více zajímavý a kuriózní. Jinak je to ve výsledku poctivá filmařina. Skoro nic není zanedbáno a tvůrci si potrpí na klasiku, kdo nic nového nedělá, nic nezkazí. A zde to vychází v celku dobře. Žádný zlom v historii filmografie, ale stále laťka která je vysoko.

Tady už dochází k nárazu. Film, který se opět snaží přiblížit církev a okolí papeže nějak nově. I poitalsku. S určitou poetikou, ale i divnou nesrozumitelností. Film totiž mnohokrát představí těžké a duté fráze, které nikam neposouvají děj a jenom prodlužují děj. To co vypadá roztomile a kouzelně se postupně stává spíše prázdnou cestou za sebepoznáním, které není ani nijak extra zajímavé. Asi největší výhodou filmu je pasáž s mistrovstvím, která vypadala nejvíce bláznivě, za to nejvíce autenticky, opravdově a příjemně. Pak už je to další těžká prázdnota za kterou je velká škoda.

Já už se z těch Dánů poseru. Pardon, tohle jsou Norové. Na tom asi nesejde. Jako kdyby to byl jen jeden trh. Stejná mentalita. A stejní blázni. Zde je na výběr sledovat takové melodrama a melokomedii, která občas pobaví velice až nezdravím způsobem, někdy spíše mrazí. Nevybavuji si takto depresivní komedie, ze které mnohdy člověk měl spíše strach a úzkost než aby se opravdu zasmál. To byl asi můj největší problém u tohoto filmu. Dosti smutný film, který občas inklinuje k nějakému humoru, který ne vždy pobaví. Ale i tak bylo zajímavé sledovat zvrat postavy, který se dokáže nějak zase vrátit do normálu. Těsná a temná zábava.

Nakonec se tento materiál ukázal jako velice zajímavý film. Dlouho se musíme potýkat s tím, že film si hraje se záběry a nechá nás máchat v neustálé psychice postav skrze záběry. Což se ukáže, že je sice náročné, ale prospěšné. Jsou to takové detaily, které nakonec dělají film zajímavým. A ty samotné záběry ho zase dělají zdlouhavým. Ale jsou to ty momenty, kdy se celou dobu ženeme za nějakou pravdou a nějakým rozhřešením hlavních postav a přitom pokrytecky dělají pravý opak, ale nějak se to přechází. Jsou to i ty momenty pravdy v tomto příběhu. A podobně to, co se na první pohled zdá jako katastrofický film je nakonec film silně psychologický a propracovaný. I když tedy těžce stravitelný.

Legenda se krátce vrací. Kult českého krimi v čele s radou Vacátkem se mi prezentují po mnoha letech. Mé vzpomínky byly dost zabarvené tím, jak je tato věc vlastně kultovní a bezchybná. A popravdě, ano sice tento seriál má své nepopiratelné kvality, ale osobně musím říci, že vzpomínky byly lepší než realita. Oproti třeba nedávným Četnickým humoreskám se zde nedočkáme nějakého většího vztahu na osobní rovině s postavami, na kterých se v Četnických hlavně v posledních dílech stavělo silně primárně. Zde se k tomu nejvíce přiblížíme, když Vinklář zuří kvůli stopám karibu a v pozdějších dílech nečekaně, kdy celá epizoda je v režii Filipovského a podobně. Je v celku i zajímavé, jak od devátého dílu do konce se protáhne zajímavě minutáž a hlavně se dočkáme i více psychologických dílů. To je velmi podstatné, protože se na to hraje právě ve Hře, Kaprově smrti, která se zdá, že není vůbec o našich tradičních hrdinech, ale ukáže se, že jde o absurdní kumšt nebo i pokud jde o finální Svědomí, ve kterém se dost staví na hudebním podkresu nechtěného a strašného osudu jedné ženy. I když trochu otravného, to ano. Mým osobním vrcholem jsou nejdelší Turecké náušnice, které se nakonec ukáží až primitivně jednoduché v závěru a stejně tak tím geniální. Smutným opakem je ale i tak relativně nemalé množství epizod, které jsou dle mého relativně duté a nějak bez pointy a krimi nádechu. Obecně vzato jsou vzpomínky na tento seriál o trochu lepší než realita. V ní vidím seriál trochu více kriticky. Stále velmi rád, ale trochu hůře než dříve.