Lamiczka

Drsný thriller z budoucnosti, kde se místo ledniček na splátky prodávají lidské orgány. Některé vylepší design člověka, některé jsou ovšem životní nutností, bez které by jinak člověk nepřežil. Repo muži v hlavních rolích – Jude Law a Forest Whitaker – jsou dokonalí a v klidu zvládají utáhnout akci celého filmu. Oběma jde hraní od ruky, u Juda jsme již všichni zvyklí (zatím jsem s ním neviděla žádný vyloženě špatný film), Forest mě příjemně překvapil. Přestože v celém snímku jde především o akci a až v druhé řadě o nějaký ten příběh, nese film vcelku zajímavou myšlenku, kterou lze implementovat i do dnešní společnosti, kdy mnoho z nás pořizuje věci na splátky a pak se dostává do nepříjemných potíží. Které zatím nekončí tak tragicky, ale jisté poselství v tom je. Romantická linka mezi Remym a Beth (Alice Braga) je do příběhu velice vhodně a především strategicky zasazena, tak aby film doplnila o další zajímavou sociální vrstvu. Samotné finále filmu velice rychle graduje a eskaluje do fantastické akční přestřelky, která je zakončena jedním velkým WTF okamžikem.

Legenda znovu ožila a pod palcem celkem šikovného produkčního týmu vznikl zajímavý romantický snímek. Celkem říkám proto, že až do zhruba závěrečných 20 minut filmu jsem byla s celou epickou podívanou nadmíru spokojená. Sympatičtí herci, atraktivní scénář plný akce, lásky, dramatičnosti. I efekty se vyvedly. Ale taky mám ráda, když se dobrá práce dotáhne do zdárného konce. Tady se ale vše výše uvedené pokazilo. Najednou, jako by tým prošel lobotomií nebo všem došlo kapesné a vykašlali se na to a počkali, jak to dopadne. Škoda, velká škoda. Protože jak už James Franco v roli nebojácného Tristana, tak i Isolda (Sophia Myles) se svým pohledem raněné laně, byli naprosto dokonalí a do svých rolí perfektně zapadli. Sympatické samozřejmě bylo i české prostředí a čeští herci, kteří se ve filmu objevili, to vždycky potěší.

Romantický příběh dvou lidí, kteří k sobě najdou cestu velmi kuriózním způsobem. Přes poštovní schránku. A ještě zajímavější je ten fakt, že se oba dva nachází v jiném čase. Kate (Sandra Bullock) se z domečku stěhuje v roce 2006 a Alex (Keanu Reeves) ho znovuobjevil o dva roky dříve. Námět je to hodně zajímavý, ale rozhodně ne originální. Film vychází z korejské předlohy – Siworae. Otázka časoprostorové logiky je velmi dobře podána, a pokud nehledáte za každým jednotlivým aktem mouchu, určitě si snímek užijete. Ovšem nad mentalitou obou hlavních postav mi můj vlastní selský rozum zůstal stát. Na můj vkus si totiž cestu k sobě hledali dost neohrabaně a zbytečně zdlouhavě. Dle očekávání byl zásadní zvrat ve filmu plný klišé a v mém případě i se slzičkou v oku. Naštěstí mě oba herci dostatečně přesvědčili, že to za to stálo a ano, jedná se o jednu z mnoha romantických jednohubek, ale přeci jen tahle byla něčím svěží a zajímavá.

V poslední době mě chytá nostalgie, nebo co. Opět shlížím, či spíše se zaujetím znovuobjevuji staré dobré šlágry ze zaprášených archivů. A rovněž osvěžuji zatuhlé mozkové závity. Nikdy jsem nebyla velkým fanouškem Star Treku, ale pár dílů téměř nekonečného seriálu a stejně tak i (prozatím) poslední film s Chrisem Pinem v hlavní roli jsem samozřejmě viděla. Začátek filmu mě navnadil na epickou podívanou, která i ve své době představila vcelku zajímavou trikovou projekci. Éterické závoje tajemného mraku vyzařují i po více než 30 letech své mrazivé kouzlo. Možná mě ta barevnost měla trošku varovat před tím, co přišlo později, ale k tomu se záhy dostanu. Pořád jsme ještě na začátku a rozehraná bitva s klingonskými loděmi vypadá na dobrou podívanou. Jenže po ujištění diváka, že Kirk z plátna nezmizel, stejně tak jako zbytek jeho slavné posádky, nastává neuvěřitelně nudná pasáž s oblétáváním nové lodi Enterprise. Po menším technickém problému při rozjezdu této bílé krásky, se bohužel znovu vracíme k vcelku nudným rozborům Kirkovy povahy a těsně na to navazuje neméně rozvláčná a utahaná cesta do středu mraku. Hlavně že to je hodně barevný. A vidíte, už jsem se dostala k vysvětlení mého podezření, které ve mně po skončení filmu vyvolalo velmi podobnou reakci jako u Vesmírné odysey. V tomto případě je to „naštěstí“ jenom půl napůl a snaha o psychologický podtext je vyplněna duchaplnou akcí a zajímavými hereckými postavami. Leonard Nimoy je jako Spock bez debat vynikající, stejně tak Persis Khambatta v roli androgynní Iliy, kteří i přes minimum obličejového výraziva dokázali vyjádřit své „emoce“. A co by to bylo za správnou filmovou klasiku, kdyby k ní nebyla složena jedinečná, typická a epická hudba, kterou pro tento první trekovský velkofilm složil Jerry Goldsmith. Šikovný pán to byl. Takže, ačkoliv jsem se na film těšila, po závěrečných titulcích jsem se prala s rozporuplnými pocity. Na jednu stranu se postavil zajímavý nápad, pointa, některé herecké výkony a samozřejmě hudba. Jenže na misce protivah zůstal vycpávkový balast, který mě ničím neoslovil a spíš mě ještě navíc otrávil. Výsledkem zůstává příjemný průměr. No, sága Star Wars je prostě mnohem lepší.

Neb jsem člověk sklerotický, a přestože filmovou tvorbu jako takovou mám velmi ráda, neudržím děj, ba dokonce postavy nebo například známé hlášky, dlouho v hlavě. Pokud jste na tom stejně jako já, tak vám opáčko starších kasovních trháků rozhodně prospěje. Smrtonosná past je jedním z těch případů, kde je osvěžení dobrejch Brůsovejch tríčků takřka povinností každého fanouška dobrých akčních filmů. Bruce Willis ve vší parádě ukazuje to, proč je tenhle kousek tak povedený. Tenkrát totiž nějaké velké hokusy pokusy s modrým (nebo zeleným) plátnem nebyly možné. Veškeré bojové scény jsou uvěřitelné, Bruce nikde nevyskakuje z hořících plamenů bez známky opotřebení a rozhodně není nedotknutelný jako dnešní akční hrdinové, které kulky míjejí takřka zázrakem. Zkrátka se jedná o poctivou filmařskou i hereckou práci. Ono je přeci jenom někdy lepší méně než více. Ač jsem si říkala, že schopnosti mé mozkové základny nemůžou být tak špatné, velice mě překvapila hlavní postava zločineckého padoucha. Alan Rickman – zprofanovaný profesor Snape je v roli německého vedoucího naprosto dokonalý. Němčina mu moc nešla, ale stačil jeden, dva křivé úsměvy a rázem bylo vše odpuštěno. Alan, alias Hans Gruber, od začátku rozehrává krajně nebezpečnou, ale přesto precizně naplánovanou hru, na jejímž konci mělo čekat nesmírné bohatství. Místo toho se mu do plánu nabourá iniciativní polda, který se tvrdě postaví na odpor. Souboj těchto dvou vysoce výbušných (a to doslova!) osobností je radost pozorovat. A když vám do toho šikovně hraje neméně chytlavá hudba, máte o snímek roku postaráno.

Hitchcockova filmařská perla na sebe v mém případě nechala trestuhodně dlouho čekat. K samotnému filmu jsem se dostala až poté, co jsem rozkoukala nově natočený snímek Hitchcock, který se odehrává právě v období natáčení Psycha. Jeho recenzi můžete rovněž nalézt v mém profilu. Ačkoliv se režisér a scénárista v jedné osobě potýkal s finančními problémy, protože ho filmové studio odmítalo sponzorovat, i přesto vznikl film, jehož vrcholu slávy se Hitchcock se svými dalšími snímky již nikdy nedotkl. Snímek od začátku provází punc neobvyklosti a snahy diváka šokovat. Tak také vznikla slavná scéna ve sprše, kterou musí znát snad každý. Tato scéna v náznacích zobrazuje ve stejné míře nahotu i násilí, které do té doby byly takřka nepřípustné. Další významnou scénou byla taková běžná činnost, jež v dnešní době působí úsměvně – poprvé bylo ve filmu vidět spláchnutí záchodu. Herecký výběr svým výkonem úspěšné podpírá kvalitu snímku. Anthony Perkins v roli podivínského majitele motelu je ve svém minimalistickém výkonu naprosto přesvědčivý a šílenost mu z očí kouká po prvních pár minutách, kdy se objeví na scéně. Ženské role v podání Janet Leigh a Very Miles vytřískávají z předepsaného scénáře rovněž maximum. Jejich strach se lehce přenáší i na diváka, kterému nezbývá než „trpět“ společně s nimi. Na konec si nechávám hudbu, kterou představil úžasný Bernard Herrmann. Jemu a právě jemu jedinému vděčíme za to, že vražedná scéna v koupelně nezůstala ozvučená. Byla by to věčná škoda, protože jak sám mistr Hitchcock řekl, že „33% efektu Psycha byl díky hudbě“.

Jak už sám název filmu napovídá, hlavní osou celého snímku je osobnost světoznámého autora hororových snímků, režiséra a příležitostného producenta a herce Alfreda Hitchcocka. Ke ztvárnění jeho role se přihlásil Anthony Hopkins, což samo o sobě zaručuje kvalitní herecký výkon. Po namaskování navíc v mnoha scénách vypadá skoro jako originál. Díky bohu nemusel kvůli roli drasticky přibírat, zato musel strávit četné hodiny v maskérně a nosit dosti objemný a těžký kostým. To u mě rozhodně vzbuzuje respekt. Helen Mirren se v roli manželky Almy rozhodně nenechala zastínit, i když logicky byl v popředí její herecký partner. Jejich vztah je jedním z hybných momentů celého snímku a rozviřuje stojaté vody v prostředí filmového průmyslu. Natáčení Psycha je náročné pro všechny, a když pro všechny, tak i bohužel pro mě, kdy minuty strávené „na place“ nudily a nic zázračného nepřinesly. Další, co nepochopím, je vsunutá linie s Edem Geinem, masovým vrahem, jehož osud byl předlohou Psycha. Jejich vzájemné rozhovory poukazují na Hitchcockovu duševní nevyrovnanost a narůstající pochybnosti, ale nevnáší do děje patřičný temný nádech a tím pádem jsou zbytečné a otravují. Dohromady tak vznikl film, který vlastně nemá moc co říct, sice se v něm sem tam něco zajímavého děje, herecky je to skvěle obsazené, ale zbytek je nemasný neslaný marast, o němž se nedá říct, že by stál za to Hitchcockovu biografii znovu vidět.

Již před samotným zhlédnutím snímku jsem byla vlivem okolí připravena na vizuální extatickou podívanou. Snad i proto jsem byla zhruba do poloviny filmu docela zklamaná, protože se tam v podstatě nic zásadního neděje. Jenže pak přijde první zvrat a tím je potopení lodi, na které se Pí s celou svojí rodinou nachází. Od té doby se opravdu jednalo o jednu dech beroucí scénu za druhou, každá zajímavá a originální svým vlastním způsobem. Je až neuvěřitelné, co dnešní trikoví mistři dovedou vytvořit za triky (i když - surikaty mě dost zklamaly). Za jejich práci a za jejich výtvory jim právem náleží veškeré mé bodové hodnocení. Bohužel zbytek u mě dost výrazně pokulhává. Ono totiž kromě zmiňovaných vizuálů toho na celém filmu dobrého není. Příběh je všelijaký, místy docela výrazně nudí a zbytečně se vleče. Přes dvě hodiny čistého času je prostě moc. A v podstatě nejlepší scéna, ta závěrečná, je nahuštěna tak moc, že člověk neřekne ani raz dva a už na něj koukají závěrečné titulky. Herecky mnohem lépe vyniká digitalizovaný tygr, než mladík s příliš drzým pohledem. Všechny další role jsou spíše symbolické a nelze je dobře hodnotit. Možná dám časem šanci knižní předloze, ale po zhlédnutí filmu tomu moc velké šance nedávám, vzhledem k tomu, že se jí prý režisér Ang Lee celkem věrohodně celou dobu držel. A hudba teda na to, že vyhrála Oscara, nic moc. Čistý průměr.

Komediální duo Willa Ferrella a Zacha Galifianakise zapracovalo na zajímavém tématu voleb do kongresu. Jejich výkony jsou více než zajímavé, oba kandidáty zvládli zpracovat na výbornou. Ať už Will v roli podlého a chamtivého Cama, který jde tvrdě za svým a nehledí na okolí. Zachova postava přitroublého Martyho nabývá atraktivity v těch momentech, kdy se v boji o politickou moc umí zatnout a vydržet nebo když si v pravý okamžik dokáže sáhnout na svědomí. Ostatní postavy už spíš tak říkajíc přicmrndávají se svou troškou do mlýna, ale i přesto dokáží občas překvapit. Ale od začátku filmu je jasné, kdo to tady šéfuje. Jenže aby komedie byla vydařenou komedií, tak se u ní musím taky trochu víc bavit. Vtipné okamžiky tohoto snímku bych ale mohla počítat na prstech jedné, přinejlepším maximálně dvou rukou. Pokud si ještě někdo v dnešní době myslí, že čím víc se řekne ve filmu sprostých slov (a nejlépe ještě před hluboce věřící roztomilou zrzavou rodinkou), tak je na velkém omylu. Z daného materiálu se zkrátka dalo vytěžit mnohem víc, nápadů a myšlenek ve filmu zajiskřilo docela dost.

Tim Burton a Batman zní jako dobrá kombinace. A ona nejenom zní, ale i vypadá. Snímek Batman je první ze série příběhu o netopýřím hrdinovi zachraňujícím, do temných koutů ponořené, město Gotham od zločinu. Důstojně vytyčený začátek. Kulisy ponurého a slunečního svitu zbaveného Gothamu jsou tichým společníkem veškerých intrik a bláznivých nápadů neméně šíleného Jacka/Jokera. Po nekonvenčním snímku Beetle Juice se jasně ukazuje nesmazatelný rukopis režisérského esa – Tima Burtona. I herecké obsazení je podobné, v hlavní roli okřídleného hrdiny se představil Michael Keaton. Tentokrát si zahrál seriózního milionáře, kterému není tak docela lhostejný osud spoluobčanů. A když se mezi nimi objeví i žena jeho srdce, tak je jasné, že se bude bít do posledního dechu. Osobně ke Kim Basinger nechovám velkou diváckou náklonnost, ta dáma mě nikdy svým výkonem neoslnila, ale na druhou stranu ani neurazila. Ač výrazná blondýnka, pro mě i v tomto filmovém počinu zůstala šedou myškou. Naopak Jack Nicholson je dokonalý. Jeho sbírka zvrácených a úchylných rolí je vpravdě úctyhodná. Jeho výkon je jako vždy precizní, vyrovnaný a směle konkuruje (občas i nestydatě překonává) Batmanovu charisma. Skoro bezchybný spektákl (na to mu chybí trošku víc akce a Batmanových fičičurek – Batmobil dobrý, ale jinak nic moc) doplňuje vynikající hudba Dannyho Elfmana. Báječná třešnička na špičce výborně upečeného zpracování komiksové předlohy.