Lamiczka

Po, ne zrovna krátké, době usedám za klávesnici a sepisuji novou recenzi. Dlouho jsem tuto činnost odkládala a věnovala se jiným koníčkům. Pevně doufám, že se mé filmové nadšení ještě nějakou tu chvíli nevyčerpá. Zpět k filmu. Na snímek s Joaquinem Phoenixem v hlavní roli jsem se těšila ještě před samotným uvedením do kin. A tak ani sama nevím, proč nakonec k jeho shlédnutí došlo až dva roky poté. Asi čekal na svůj velký moment, který přišel právě dnes. Snímek mě doslova pohltil tak, aby mě v závěrečných titulcích vyplivl jako emočně dojatou pipinku se slzičkou v oku. A nemyslím to vůbec zle. Romantika a částečně i erotika je tu nadávkovaná v přesném poměru, takže na nějaký sladkobolný kýč tu není špetka místa. Je to smutný, je to dojemný, je to o lásce, rozchodu, ohleduplnosti, vstřícnosti, nových zážitcích i nevšedních momentech všedního života. Snová realita se tu protíná s virtuální realitou, hranice mezi těmito světy se stírají a nikomu ani náhodou nepřijde divný, že kluk randí s naprogramovanou věcí. Geniálním tahem se tak stává obsazení Scarlett Johansson, kterou za celou dobu neuvidíte, ale zato se stejně jednoduše a stejně rychle jako hlavní postava zamilujete do jejího hlasového repertoáru. Může se zdát, že takových romantických blbůstek tu byla kvanta. Mě ale dostali oba dva, čistota a jednoduchost nápadu, stejně tak jako jednotlivé sekvence filmu, které svou úsporností, smyslem pro detail a estetiku vytváří futuristické prostředí, ke kterému by si lehce mohl najít cestu každý z nás.

Nevím, z jaké strany začít. Ta faktická je až děsivá a zároveň dost nechutná záležitost. Divím se, že pan dotyčný z toho vyvázl se zdravou kůží. Nechám bokem kázání o neřestech lidstva a zaměřím se spíš na tu důležitější, filmařskou stránku věci. Tady úvodem nelze zastřít dva nezpochybnitelné fakty. Leonardo DiCaprio společně s jeho herectvím zraje jako víno. A Martin Scorsese je jedním z mála režisérských bohů na světě. Jejich opakovaná spolupráce poukazuje nejen na profesionalitu, ale zároveň sází na jistotu úspěchu. Leo je ve své roli naprosto dokonalý, jeho postava neústupného burzovního makléře nenechává nikoho na pochybách, jak těžký to v životě máš, když si můžeš dovolit zaplatit úplně cokoliv. I když je film především o drogách a závislosti na sexu, Leo tomu dává punc originality a dokonce i zábavy. Ano, dokonce se s ním i pobavíte. Nedá mi to nezmínit menší, ale o to zásadnější (pro budoucí vývoj filmu), roli Matthewa McConaugheyho, který je celou svou osobností prostě a jednoduše boží. Troufnu si říct, že svým broukacím rituálem si musel získat každého. Nadále je ale film spíše One Man Show, sekundující Jonah Hill nebo překrásná mladičká Margot Robbie na Leonarda zkrátka nestačí. Nicméně jsou to postavy, které příběh velice dobře doplňují. A nebýt hluchého místa na začátku třetí hodiny, tak nemám filmu co vyčíst – má spád, příjemně barevnou kameru se smyslem pro detail, šokuje a dokonce i vkusně baví. Jen tak dál pánové!

Vezu se na vlně romantických filmů a velice rychle začínám zjišťovat, že natočit kvalitní, zajímavou a zároveň i něčím originální love story je asi fakt náročný. Nenechte se zmást, nečekám oduševnělá dramatická díla, ale jakožto zástupce něžného pohlaví vítám snímky naplněné prostou láskou, důležitými existenčními (alespoň pro samotné aktéry) otázkami a zajímavým partnerským životem. Nemusely by být tak často plytké a bez alespoň trochu zajímavého nápadu, jako byl konkrétně tento. Herecké obsazení tentokrát nebylo úplně špatné, ústřední dvojice v podání Julianne Hough a Joshe Duhamela byla sympatická, ladilo jim to spolu. Trošku navíc mi tam přišla kamarádka Cobie Smulders, ale zase se ve filmu neobjevuje moc často, takže to vlastně moc neva. Vývoj zamilovaného páru je kupodivu šmrncovně podaný, ale za navazující linku s pronásledujícím policajtem (David Lyons) bych sekala ruce, možná rovnou i hlavy. Jeho role je nudná, otřepaná a hlavně neuvěřitelně průměrná. Samotné finále, ve kterém má tenhle muž taky své prsty, už jen dovršuje pohár unylosti. Nicholas Sparks je generátor na růžovou knihovnu a podle ní se točí stejně barevně laděné filmy. Možná by už konečně někdo měl říct dost a zamyslet se nad zbytečností dalšího takového filmu na stříbrných plátnech.

Takových podobných filmů, které nevybočí z řady průměrnosti, bylo a bude natočeno ještě nespočetně mnoho. Jedním z takových je bezpochyby i americká mafiánská rodinka, která se ukrývá před zlými lidmi ve Francii. Variací rodinek na více i méně podivných výletech už zkrátka bylo dostatek, a tak i tento snímek brzy zapadne do šedi vzpomínek typu „jó, to jsem asi někdy viděla“. Prvkem, který alespoň trochu zaujme a vyprostí tak film ze stojatých vod všednosti, jsou slavná jména hlavních postav – Robert De Niro spolu s Michelle Pfeiffer, či Tommy Lee Jones. Jenže jmény všechny skvělý nápady i jaksi rychle končí. V úvodu filmu se možná blýskalo na lepší, vtipnější časy. Já na to čekala, ale marně. Začátek se kupodivu slibně roztočil, v polovině se však z ničeho nic zadrhl a ke konci už to byla spíš jen jízda ze setrvačnosti, u které stejně všichni dopředu věděli, jak to všechno dopadne. Humorem se nestoudně šetří napříč celým snímkem, ale jedna parádní scéna stála opravdu za to. A to ta, když si Robert (jakožto Giovanni) vyjde v rámci utužování dobrých sousedských vztahů na film do kina a dávají zrovna Goodfellas. Následný debatní kroužek k filmu, kterého se jakožto nový osadník účastní, mu tak umožňuje beztrestně sdělit své vlastní zážitky. Té kapičky humoru je vážně škoda, věřím, že s tak dobrým a kvalitním hereckým arzenálem se z toho dala vytřískat mnohem lepší, zábavnější a napínavější komedie, která by měla alespoň nějaký potenciál. Takhle se musíme spolehnout pouze na nějaké další příště.

Drama paradoxně začíná poklidným setkáním sousedů na Den díkuvzdání. Vše se mění v momentě, kdy jsou holčičky uneseny a na obě rodiny padá děsivý stav hrůzy a bezmoci. A bezmocnost cloumá celými dvěma a půl hodinami filmu. Navíc vypjaté chování rodičů, nejistý průběh vyšetřování, přelom podzimu plného deště a temných dní bez radosti – učiněný napínák na divákovy nervy. První polovina filmu vás naplno pohltí, a kdyby nebylo lehce slabšího závěru, tak se jedná o špičkovou záležitost roku 2013. Herecké obsazení je tentokrát v dominanci pánů. Hugh Jackman a jeho role zoufalého otce, který se nebojí do toho opřít (a to i přesto, že je hluboce věřící), mu velice dobře sedla. Ještě o fous lepší byl Jake Gyllenhaal v roli nadprůměrně inteligentního policejního detektiva, jenž doposavad vyřešil každý svůj případ. Jeho pokérované tělo dává znát, že měl chlapec za sebou temnější minulost (nic proti tetovaným, to jsem si vyhledala) a Jake se na to podle všeho velmi dobře připravil. Ani Paula Dana nečekala zrovna jednoduchá postava, zahrál si totiž mentálně postiženého a posléze týraného chlapce. Jemu jsou však tyto role tak trochu souzené, svým vzhledem totiž na úplně běžného člověka moc nevypadá (to budou asi ti čeští předci). Něžnou polovici tentokrát zastoupila trojice žen (Maria Bello, Viola Davis a Melissa Leo), které ovšem (až na poslední z nich) nemá ve filmu větší prostor k osobnímu projevu. Napínavý příběh, jehož slabší druhá polovina strádá především vlivem nelogického chování postav, necitlivě utnutý závěr filmu, který by si zasloužil ještě pár minut navíc (v celkové délce by se to úplně ztratilo), brilantní herecké výkony a lehké klišé rozuzlení celé záhady – to vše nabízí film Zmizení (Prisoners – výjimečně se česká distribuce trefila lépe než originál).

Historický (dle skutečné události) dobrodružný snímek z dílny režiséra a scénáristy Johna Miliuse staví především na akčních scénách. Zároveň ale i docela hřeší a to paradoxně zejména na poli scénáristickém a trošku co se týče herců. Zvučné jméno Seana Conneryho slibuje charismatický projev šarmantního marockého barbara a do puntíku svoji roli splňuje. V jeho pronikavém pohledu by roztálo nejedno dívčí i dámské srdce, hustý plnovous a libozvučný anglický přízvuk (říznutý důrazem na R) dokonale podtrhují celek. Škoda, že mu z celého hereckého ansámblu neumí dost dobře nikdo další konkurovat. Postava presidenta T. Roosevelta (Brian Keith) je víceméně nudná a svým neustálým zápalem o zbraně dost monotónní. Candice Bergen v roli unesené Eden Pedecaris by mohla s nárokem na vítězství soupeřit v soutěži „Účes, který vydrží opravdu vše“. Jinak je ovšem nevýrazná, její postavu jsem zapomněla se závěrečnou scénou. Přes pomalý rozjezd se zhruba v polovině snímku konečně dostáváme k pořádným akcím a závěrečná bitka je pravou pastvou pro oko. Nejen trikově, ale i choreograficky zpracovaná podívaná nenechá diváka na chvíli v klidu. Být takhle efektně nadupaný celý film, budu v hodnocení méně kritická. I přesto stojí film za shlédnutí.

Jestli se něco režisérovi Peteru Jacksonovi podařilo, tak to – a pokud je to vůbec ještě možné – že je druhý díl o hobití chlup na noze ještě lepší. Přes velkolepost scenérii v prvním díle se dostáváme k příběhům jednotlivých dílčích postav, což celkově příběh osvěžuje a pomáhá doplňovat hlavní linku pevně danou knižní předlohou. Mnoho skalních fandů v tom vidí zbytečné nafukování scénáře, já tvrdím, že pro film byla kniha pouhým podkladem a nikde není psáno, že si Peter nemůže sem tam něco do svého příběhu přidat. A já jeho inovativní myšlenky bez výhrad vítám. Ať už se jedná o úžasné království lesních elfů či neméně půvabné obyvatele s nepříliš dobrým vkusem pro humor. I na první pohled nemožné přátelství mezi rudovlasou elfkou a vcelku vysokým trpaslíkem zaručeně vykouzlí úsměv. A návrat Legolase je jednoduše geniálním tahem. Bez debat. Nemá smysl moc vytahovat herce, kteří se od minulého roku nezměnili a mají své role pevně pod palcem. Novinkou pro tento díl (a pevně doufám, že i pro poslední) jsou lesní elfové, kteří na rozdíl od knihy dostávají ve filmu větší prostor. Lee Pace (Thranduil) je po právu elfím králem. Jeho úžasná, vysoká a ohromující osobnost pro sebe dokázala beze zbytku urvat každičký záběr na filmových plátnech. Legolas (Orlando Bloom) je boží mlátička, které není radno se stavět na odpor. Navíc svým blonďatým hárem a nekonečně modrým pohledem opět urval kus mého mladického srdce. Ach. Oproti tomu živelná a spontánní Tauriel (Evangeline Lilly) je tím správným dílkem skládačky, který rozproudí nejedno srdce muže (člověk nebo trpaslík, co na tom záleží). Konečně už to není jen ryze chlapská záležitost, i to i přesto, že další nová postava Barda (Luke Evans) je taktéž velmi dobře obsazená a především tedy výborně zahraná. A jestli ještě někdo pochybuje, zda-li se na Hobita vydat do kina, tak garantuji, že závěrečná sekvence se Šmakem (hlas Benedict Cumberbatch) je fakt moc boží.

Politicko-náboženský thriller zasazen do americko-afrického prostředí poukazuje na někdy až bezohlednou tvrdošíjnost lidí ve významných funkcích, kteří odmítají nahlédnout pod povrch trvalých teroristických hrozeb a neústupně trvají na procesech a pravidlech neumožňujících žádnou jinou volbu. Snadno se tak dostane do spárů tajných vyšetřovacích služeb člověk, který již od počátku nevypadá na zločince, a kterého i přes nepříjemný výslech čeká mnohem horší peklo. Příběh je nastíněn, kostky jsou vrženy, výbuch zabíjí nevinné. Ten je ostatně klíčovým momentem celého snímku a prolíná najednou několik příběhů – zdánlivě nesouvisejících, ale v konečných minutách filmu až mrazivě spojujících se. Chvíli mi tedy trvalo, než mi došla pointa. Díky položeným otázkám jsem se s příběhem dostala o úroveň výše a absurdita celého koloběhu výslechů a ponížení ještě více posílila. V tomto příběhu ani tak nejde o silné herecké role, které i přesto obsadily výrazné tváře filmového showbyznysu (Za zmínku stojí Omar Metwally a jeho role mučeného zajatce, Jake Gyllenhaal v roli začínajícího zahraničního experta přihlížejícího nesmyslnému mučení člověka, nebo taková Reese Witherspoon, která se představila jako těhotná (a velmi oddaná) manželka uneseného muže a Meryl Streep jde hraní bezcitných nadřízených jak jinak než na výbornou.), ale spíše o samotný koncept a postupně odkrývané poselství divákovi. To je v konečném důsledku stejně to nejdůležitější a nic moc na tom nemění ani fakt, že některé scény by potřebovaly lépe domyslet (abychom si je nemuseli my diváci za pochodu domýšlet sami), vypilovat a některé bych možná i úplně (pro zachování napětí a kontinuity) vypustila. I přesto, že politické snímky moc nemusím, nelituji ani jedné minuty, kterou jsem strávila ve společnosti tohoto snímku.

Na novou britskou komedii ve stylu Lásky nebeské (ne nadarmo oba snímky natočil stejný režisér - Richard Curtis) jsem byla už od shlédnutí traileru v kině docela zvědavá. Hlavně tedy na kombinaci sci-fi žánru a romantiky. A rovnou na úvod z mé strany musí zaznít pochvala, protože se téměř vše podařilo na výbornou. Naprosto vynikající byl celý herecký soubor, jenž podal špičkový výkon. Autoři vsadili, alespoň co se týče ústřední dvojice milenců, na neokoukané tváře a udělali moc dobře. Především Domhnall Gleeson v roli ostýchavého syna předvedl, že herectví má v krvi. Po předchozích mini rolích ve filmech o kouzelnickém chlapci Harrym Potterovi dokázal všechny v kinosále neochvějně vtáhnout do děje. Ve společnosti velmi šikovné Rachel McAdams, které byla svěřena hlavní ženská role, a jak jinak než decentně kultivovaného a za všech okolností distingovaného Billa Nightyho (jeho hlas prostě žeru) v roli cestovatelova otce, nešlo skoro nic pokazit. Malá výtka z mé strany padá pouze na délku filmu, kdy posledních cca 20 minut je spíše navíc a divák by se bez nich klidně obešel. I přes tuto drobnost jsem se v kině velmi dobře bavila, zakomponovaný nápad s cestováním v čase je super (byť banda skeptiků k tomu bude mít tisíc a jednu připomínku, proč by to tak ve skutečnosti nešlo). Jedna z mála romantických komedií, u kterých se vyplatí je vidět v kině (neplést si s multikinem).

Všemocný vládce božského kladiva se vrací. Thor je zpět a společně s ním se znovu setkáváme se staronovým hereckým obsazením. Opět tak máme možnost si dosyta užít svalnatého blonďatého hlavního hrdiny (Chris Hemsworth), z plna hrdla se zasmát trefným hláškám zákeřného Lokiho (Tom Hiddleston) – jako vždy je nepřekonatelně božský a vy to víte a v neposlední řadě je tu nadpozemsky půvabná Jane (Natalie Portman) se svým sborem stážistů a střeleným doktorem Selvigem (Stellan Skarsgård). I tentokrát se bojuje, tentokrát však nejde jenom o Zemi (i když opět hraje významnou roli – jo, stále jsme ti důležití), ale o budoucnost celého obydleného kosmu. V roli dobyvačného temného elfa se představil Christopher Eccleston, kterého zainteresovaní znají především jako jednoho z Doktorů. Jak už jsem zmínila, ve filmu se bojuje, ale válka (potažmo vzpoura) je tentokrát vedena na více úrovních, je propracovaná a sofistikovanější. Nejde tedy jenom o to, kdo koho dřív porazí, případně přizabije, ale spíš o to, jakým způsobem. Prostor tak dostávají kouzelnické manévry Lokiho i důmyslně propracované léčky. Příběh jde více do hloubky, není nouze o vtipné scénky (Stan Lee své skalní fanoušky opět nezklamal), zajímavé (opět velmi často zábavné) dialogy a souboje. Jestli byl první díl príma, tak tenhle se filmařům vydařil ještě o fous lépe. Všechno funguje tak jak má, s rozmyslem jsou nadávkovány veselé i smutné momenty, stejně tak jako akce a samotné souboje. Nic nepřebývá, nic nechybí. Marvelovská série stále baví svou komplexností a odkazy na jiné filmy. Těším se na další pokračování. Všem divákům pak vřele doporučuji vydržet až do konce závěrečných titulků.