Lamiczka

Námořník Sindibád je tak trochu rozporuplná osobnost. V některých příbězích je hrdina a zachránce již od začátku, v dalších se k jádru své dobré duše musí postupně dopracovat. V tomto animáku jde právě o tu druhou možnost. A tak se ke všem dobrodružstvím připlétá i cesta za lepším člověkem. Plavba napříč moři je plná nástrah a zádrhelů. Stejně tak rozmanitý je i příběh a vývoj vztahu mezi Sindibádem a krásnou Marinou. Od zlostných pohledů pomalu přechází v zamilované pohledy. Je to krásná pohádka, u které mě vcelku zaráží fakt, že nebyla nikdy moc vidět. Klasický animovaný snímek totiž splňuje všechny předpoklady dobrodružstvím nabitého bijáku. Zápletky a následná východiska ze svízelných situací jsou řešeny logicky a s rozumem, žádné balamutění malého diváka nehledejte. Naopak podporuje fakt, že společně jde všechno líp, dobří přátelé jsou v životě nepostradatelní a že je zároveň důležité být upřímný a neztrácet naději. Celý pohádkový příběh skvěle podtrhuje kouzelně podmanivá hudba z dílny Harryho Gregsona-Williamse. Pozapomenutý klasický animák, který je hodně parádní a rozhodně je třeba vyzdvihnout kvalitu výpravného zpracování.

Už jen plakát k tomuto počinu měl většinu z nás upozornit na to, že o pohádku rozhodně nepůjde. Akční dvojice J&M se od začátku do konce zastaví jen na pár drinků v sešlé hospodě, jinak se perou a hlavně zabíjí ostošest. Jejich tým je sehraný, účinně likviduje jakoukoliv nepěknou čarodějničku a stále svěže a odhodlaně se probíjí až do vítězného konce. Doteď by to vypadalo na docela slušnou sci-fi nebo fantasy řežbu. Jenže já se asi tak úplně nedokážu přenést přes to, že Jeníček a Mařenka byly děti, co upekly ježibabu za trest a pak se měli dobře až do smrti. Koho napadlo vytvořit tento spletenec nesmyslu, sprostých slov a střelných zbraní zasazených do doby mýtů a pohádek, kdy mohli lidé tak maximálně zabíjet draky mečem nebo proklatě rychlým šípem. Vulgarita všech postav je trapná a naprosto nevhodná. Jestli měla za úkol pobavit a zpestřit již tak dost stupidní příběh, tak to bych musela mít asi tak o milion procent víc alkoholem zdegenerovaných mozkových buněk. Až je mi líto, že se do takové slátaniny zapojil vcelku sympatický herec, Jeremy Renner, kterého jsme měli možnost vidět v rozhodně lepším světle ve filmu Avengers. Krásné Gemma Arterton a Famke Janssen jsou nejen líbivé tvářičky, ale stejně jako zbytek hereckého ansámblu tuhle filmařskou katastrofu nedokážou zachránit. Jediné, co film drží od úplného propadáku, jsou skvěle namaskované čarodějnice, vystajlovaní sourozenci a slouha troll je taky dobře udělanej týpek, kterého nechtějte naštvat.

K tomuto "filmu" psát hlubokomyslnou recenzi nemá žádný význam. To je jako házet perly sviním. Jen nechápu vybrané jedince, kteří i po shlédnutí tohoto bludu, hnusu a nevkusu, dokáží na něm něco ocenit či dokonce najít i něco pozitivního. Jako pardon, ale tohle bylo i na mě dost (a to se ráda podívám na střelené komedie). Snad jedině scénka Emmy Stone s Kieranem Culkinem se stala světlým bodem celého martyria. Byla to jediná povedená část, která ale bohužel hodně rychle skončila. Zbytek blaf a to, že se jedná o hvězdně obsazený kolotoč kýče, prasečin a sexuálních narážek, na tom nic nemění. Pokud zrovna netoužíte ztratit hodinu a půl svého života touto zoufalostí, dejte na má slova a pusťte si radši film Blbý a blbější, který sice pochází ze stejné tvůrčí skupiny, ale alespoň za něco stojí.

Nemá cenu zbytečně chodit okolo horké kaše a tisíckrát omílaný fakt, že Ben Affleck je mnohem lepší režisér než herec, platí i v případě tohoto snímku. Benovi zkrátka chybí aura a charisma výborného hráče, přesně takové, které pak dokáže vytvořit na druhé straně filmové kamery, na režisérském postu. Nevím, co ho neustále vede k tomu, obsazovat sám sebe do vlastních filmů. Samotný příběh se po vlažném startu a přesunu do Teheránských (resp. Istanbulských) ateliérů rozvíjí velice slibně a napínavě. Především závěrečná třetina mě doslova přibila k židli a nedovolila mi ani na okamžik spustit oči z obrazovky. Přiznávám, drama je to velmi vypečené a není k tomu ani potřeba velkých filmových triků, tisíce litrů krve a mrtvol na každém druhém rohu. Dílčím faktorem úspěchu jistě bude i fakt, že se točilo podle skutečných událostí. Byť nejsem žádným velkým fanouškem velké země za Atlantikem, ani na okamžik mě nenapadlo brát námět za vykořisťování amerického ducha. Naopak jsem celý snímek vnímala jako výbornou sondu do vnímání společnosti tehdejší doby, jak na západní, tak východní straně. Ať už je příběh doplněný či lehce poupravený pro potřeby filmu, rozhodně se nejedná o přemrštěný výmysl, ale především o lidské a sociální drama, které je navíc výborně podkreslené hudbou Alexandreho Desplata.

Tony Stark v roli Iron Mana konečně dozrál. Až chlapeckou nerozvážnost a chuť všechno za každou cenu vyzkoušet střídá přemýšlivý muž, kterému ovšem stále nechybí patřičná dávka cynického humoru. Příběh se tak dělí na dvě části, které do sebe dokonale zapadají. Asi stejně tak jako části ocelového brnění na tělo Tonyho Starka. Na jedné straně je muž, který si začíná pomalu uvědomovat, že svět hrdinů není to jediné v jeho životě, na misku druhé váhy ale těžce dosedá smysl pro zodpovědnost a možnost pomoci tam, kde lidský faktor selhává. K dokonalé rovnováze ovšem musí náš hrdina přejít z jednoho extrému do druhého a vyrovnat se s nečekanými okolnostmi je dost často pro něj až nečekaně bolestné. Ať už se jedná o techniku nebo lidskou osobu. Ač se tedy jedná o již třetí pokračování, stále má nabídnout něco zajímavého. Ať už se jedná o psychologii postav nebo akční scény. Nemá smysl vychvalovat herecké výkony. Robert Downey Jr. se pro roli Tonyho Starka snad narodil, křehká Gwyneth Paltrow ukáže, že umí být ženou činu. Guy Pearce se v poslední době ukazuje v rolích zákeřných a podlých padouchů, které mu neuvěřitelně se seknou. Dohromady to zatím dělá jeden z nejlepších blockbusterů letošního roku.

Na 1. máje je takřka povinností pro filmového maniaka mého formátu se podívat na nějaký dobrý romantický film. Dle všeobecného hodnocení snímek Love Story vypadal na tu správnou směsici hezkých i smutných okamžiků. V tom rozhodně nezklamal, v jednotlivých scénách spolu o místo na výsluní bojují jadrné laškování, vtipné komentáře a téměř památné věty obou hlavních protagonistů. Ali MacGraw svýma šibalskýma očima a širokým úsměvem okouzluje ze všech filmových záběrů. V závěrečných minutách je to ale trošku kontraproduktivní, protože to, v jakém by měla být stavu, s jejím vzezřením moc nekorespondovalo. Ryan O’Neal v roli sympatického mladíka s blonďatou hřívou neposlušných vlasů je zkrátka nevinnost sama. A tak se mu jen těžko věří role bouřliváka a „černé ovce“ rodiny, kterého už ho nebaví poslouchat otcovy příkazy. I tak mě ale víc zajímal právě vztah mezi těmito dvěma titány, než až trošku kýčovitá láska mezi dvěma rozdílnými sociálními třídami. Celkově jsem měla problém najít si cestu k zamilovanému páru. Ani v poslední třetině snímku jsem neměla pocit, že s nimi soucítím jako s jinými. Minimálně mé oko zůstalo suché, což už něco znamená. Možná tomu dám ještě někdy v budoucnu druhou šanci a najdu správné propojení, ale momentálně mě film minul docela zásadním obloukem. Průměr pak hodně napravuje hudba (Francis Lai), která je naprosto famózní a právem byla oceněna u odborné veřejnosti (rozuměj, dostala Oscara za "Original Score").

Ani nevím, kde začít a co první na snímku vyzdvihnout a pochválit. K večernímu podívání jsem si chtěla pustit něco zajímavého, co ve mně rozbouří pocity, zahřeje u srdečních komor a přinutí se nad sebou, a zároveň i okolím, zamyslet. Všeho se mi v plné míře (a možná i krapet přes okraj) dostalo. Příběh mladé dívky, od malička vyrůstající s vědomím, že nikdy nezažije to, čemu my říkáme život, je prostě dost psychicky ubíjející. To, že si (možná více než samy postavy příběhu) uvědomuje fatálnost celé situace a nemožnost úniku ze zaběhlého systému je především ve finální sekvenci emocionálně vyčerpávající a konkrétně mě to totálně sebralo. Větší krokodýlí slzy byste nenašli. Od filmu v žádném případě nehledejte nějaké dějové zvraty, většinou diváků kritizovaná podřízenost dětí, nečinnost v dospívání a takřka odevzdaná lhostejnost v pozdějších letech dle mého velmi dobře odráží stylizovanou přísnou výchovu a poslušnost autoritě. Na kvalitní scénář svými výkony elegantně navazují i hlavní herečtí představitelé Carey Mulligan a Andrew Garfield, společně s Keirou Knigtley, kterou já osobně moc nemusím. Naštěstí je z ústředních herců ta nejméně exponovaná. Carey Mulligan je každopádně zajímavá dáma a rozhodně ji nadále budu sledovat. Andrew Garfield mě dostal na svou stranu už v novém snímku Spider-man a i jeho nehodlám spustit z hledáčku. Oba mají potenciál, který se doufám bude ještě dál rozvíjet a zrát. Tohle dílo mi do hlavy zasadilo brouka, kam až je lidská společnost schopná v dosažení svého zajít. Porušit morální zábrany je snadné, zvyknout si na komfort velice jednoduché. Avšak udělat krok zpátky a vyjít novou cestou, to žádá oběti…

Už jenom příběh, který z amerického prezidenta dělá masokombinát na upíry, zní dost přitažený za vlasy. Mám ráda filmy (nebo i seriály), ve kterých se tyto krvelačné příšery objevují. A pokud má snímek nějaký rozumný obsah, jsem většinou velmi spokojená. Ale aby mi po obrazovce pobíhal mladičký (a později i stařičký) Lincoln s obří sekyrkou, tak to už je i na mě moc. Ještě by mi nevadilo, kdyby se film prezentoval s nálepkou komedie, a vlastně jsme se tomu mohli všichni na konci z plna hrdla zasmát. Ale to ne, to přece nejde, nemůžeme z tak historicky váženého pána udělat úplného blbce. Zhruba tohle si snad musel myslet celý filmový štáb, jinak nevím. No nic, příběh se nepovedl (a to byl film natočen podle knižní předlohy!), tak snad se budou líbit herci. Ale ani tady nepadl výběr na plodnou půdu a tak od hlavního hrdiny je všechno špatně. Kluk možná vypadá trochu jako Abe, ale tím to končí. A tak i herecké výkony nejsou silnou stránkou snímku. Od úplného propadáku to paradoxně zachraňuje vážně zajímavý scénář (ač totálně potopen režisérovými aktivitami) a přeci jen některé dobré akční scény.

Hned v úvodu musím zmínit, že knižní předlohu jsem prozatím nečetla, ale trpělivě na mě čeká v mé soukromé knihovničce. Srovnání tudíž nemohu nabídnout a ryze hodnotím filmové zpracování akčního thrilleru. Ač se jedná o jeden z nejlepších filmů a možná jsem ho kdysi v hluboké minulosti viděla, už si to nepamatuji. Zážitek to tak byl pro mě naprosto nový a ráda přiznávám, že i velice působivý, plný zajímavých akčních zápletek, osobností. Vyústění samotného děje je rovněž působivé a emocemi nabité tak akorát. Matt Damon v roli ostříleného elitního bojovníka je příjemným zpestřením mezi nabouchanými akčními hrdiny, kterým tělo překypuje svalovou hmotou, ale to je tak všechno. Svižné tempo, bystré uvažování či logické myšlení nabízí kompletní sbírku jeho vyšperkovaných vlastností. Hezká tvář je tak jen přidaným bonusem pro dámskou část publika. Franka Potente jede trošku druhé housle, ale o ni tady jde přece až v další řadě, takže je to vcelku v pořádku, tak jak to je. Ve svých důležitých momentech ovšem odvádí svou práci na výbornou, Matta moc dobře doplňuje. Mile mě překvapil soundtrack od Johna Powella, stejně jako části odehrávající se v matičce Praze. První díl trilogie je důstojným začátkem a jsem velice zvědavá na další pokračování.

Filmy, které se odehrávají v první polovině dvacátého století, mám ráda. Líbí se mi doba upravených gentlemanů, načinčaných paninek, mafiánů a přísných policejních důstojníků. Příběh o „gangsterské partičce“ policajtů v civilu tohle všechno nabízí. Ale k tomu, abych byla z filmu dokonale nadšená, mi přece jenom něco chybělo. Že by snad herci? Kdepak. Ti byli, v čele s krutopřísným Seanem Pennem v roli bosse Mickeyho, velmi dobře vybraní. Josh Brolin se svým pichlavým pohledem a zvučným hlasem dokonale zapadl do postavy věci odhodlaného policajta. Druhé housle mu hrál neméně šikovný pán – Ryan Gosling. Jeho úloha milovníka mu byla šitá na míru. Něžné polovice statečně hájila Emma Stone, i když prostoru k prezentaci své role moc neměla. Herci byli tedy fajn. Téměř dvouhodinový snímek totiž na lopatky pokládá scénář a samotná dějová linie. Hlavní postavy jsou vykresleny jako z rychlíku, spousta scén je opuštěna kdesi v polovině a takřka poslepována na koleni. Filmu chybí spád, více napětí a mafiánských intrik. Ač je tedy herecký ansámbl našlápnutý, jak se patří, jeho potenciál se ztrácí pod hromadou kýče a nedokonalostí.