Flexaret

Žánr české tragikomedie stále žije.  Je to stále ten stejný příběh. Prušinovský přinese relativně zajímavý námět se slušným potenciálem. Bohužel opravdu kvalitní komedie i toho dramatu je v tom asi tak na 3 epizody. Místo toho, aby se scénáře vyvíjely déle, tak se dopíše jen taková ta klasická vata o lidech a jejich disfunkčních vztazích, sem tam se přihodí nějaký ten "šrapnel," a rázem tu máme 8 epizod! Velkým plusem je výrazná role antihrdiny Jana Kolaříka, meta vtipy a situace vycházející z prostředí TV tvorby a pasivně agresivní obraz planety Česko. Co však výrazně zaostává je celkové tempo, typická seriálová nemoc, kde se na pointy vtipů a zápletek čeká úmorně dlouho.  Ale asi to je ten účel. Udělat neambiciózní televizní sedativum s nálepkou nekorektní zábavy. Tahle formule fungovala už u seriálu MOST! a zjevně bude fungovat i dál.

Vyrobila Tvůrčí producentská skupina hrané a zábavné tvorby. Linie se stalkingem je esencí stereotypů a pointu zbaběle odehraje offscreen. Hvězdička za smích  Patrika Hartla.

Nekorektní až zhovadilé? Spíš přízemní a mdlé. O prostředí televize se to jen tak ledabyle otírá, ale jinak se jedná o klasickou konverzačku s občasnými pokusy o situační humor. Prušinovského trademarkový jukebox už taky není už to, co býval.

Impotence. Křeč. Vyprázdněnost. Zbytečná vec, která nemá s filmem nic společného.

Vtipe, vylez! Nesoudržné pásmo více či méně vtipných scének. Podstatou trapného humoru  je především kontext. Zoufale chyběla ráznější dramaturgie. Zase je tu rozvleklé tempo většiny českých tragikomedií, které fungovalo třeba v Díře u Hanušovic ale tady je spíš brzdou.

„Seš mladej člověk, který do toho přináší perspektivu, kterou my starší nebudeme nikdy mít!“   Otázkou je, o jakou perspektivu se vlastně jedná. Z minisérie od první chvíle ční značná didaktičnost, postavy zcela jasně skrze dialogy deklamují své životní postoje a city přesně tak, aby to bylo všem jasné o co jde a nedošlo k žádným pochybám. To, že většina postav má v krvi neustále nějaké to promile je ukázáno jako fakt, ne jako problém který má své následky. Schůzky s nakladatelkou slouží jako nezáměrně humorný meta komentář celé série, kritické připomínky však nepadají na úrodnou půdu a celá série spěje do zcela očekávaného konce. Svůj účel seriál splnil. Nastolil ožehavá témata, nastavil zrcadlo, jen se přitom tak trochu pozapomnělo na to vytvořit funkční fikční svět, který jde dál za stokrát ohrané šablony a schémata (zláště pak postavy rodičů). Ano, ideální na vyplnění času občanské výchovy, kde to část žáků bude ignorovat, někteří se budou smát ,,vážným" dialogům a zbytek bude rád, že může dělat pod lavicí úkol do dalšího předmětu. Trocha nekašírovaného realismu by tomu jen prospěla. Vystoupit ze své komfortní zóny a nevytvářet mramorově mrtvolnou hru na vážná témata.

Duo kriminalistů na sedativech (vyšetřovatelka bez sociální inteligence, druhý vyšetřovatel bez jakékoliv inteligence). Osobní linie jsou nefunkční výplní. Prostředí vysoké školy je jen kulisa. Motiv vraždy tu je jen pro to, aby celá minisérie vůbec držela pohromadě. Uvidíme, kam se bude tento zvláštní živočichopis nesympatických odlidštěných postav dále vyvíjet. Ta nesoudržnost je do očí bijící. Žádný motiv není dotažený, chvíli se hraje na vážno, chvíli na trapno, skoro jako by jednotlivé scény byly generovány naprosto náhodně. Výsledkem je křeč, u které v době vzniku možná zaujme snad jen kontroverze, kterou dílo vyvolává.

Slušná forma válcuje rozředěný obsah. Jistou zemitost a ukotvenost v realitě nahradilo pošilhávání po zahraničních vzorech, pracuje se výrazně s akompozicemi a malou hloubkou ostrosti, to celé je však k ničemu když se vytrácí procedurální krimi, kterou celou sérii proslavilo.

Nostalgické ohlédnutí za poetikou předchozí Svěrákovy filmografie. Co by nejlépe film charakterizovalo je slovo nevyvážené.  Místy je stylizace magického realismu přesná a umožní divákovi odpustit jistou schematičnost a nedotaženost jednotlivých motivů. Tvrdý náraz přijde v momentech, kdy ambice narazí na nedostatečný rozpočet a nedopilovaný scénář. Právě ta uvolněnost vyprávění, která byla vždy pro tvorbu Jana Svěráka typická, zde ztrácí dech, protože se jim nedostává tolika vizuálních nápadů jak bylo dříve zvykem.

Obrazová stylizace nápadně připomíná Bebjakovy Devadesátky. Ztratil se civilnější tón předchozích dvou řad, včetně vztahů jednotlivých vyšetřovatelů. Tempo kolísá, humor je křečovitý a procedurální část, která seriál proslavila jde do pozadí.