Willy Kufalt

,,Už jen vaše ruce mou rakev hladí a za chvíli mě skryje černá zem..." Vynikající artová záležitost z historie jeviště Národního divadla. Úpřimně, zachytit poledne náhodou zprávu o zdvounásobení počtu neonacistů (resp. členů organizace Říšští občané) za poslední rok v Německu a o pár hodin poté vidět tuhle inscenaci je docela síla... Myslím, že i z takového filmu možno brát poučení do budoucnosti. Velice nadčasové! ,,Vy se však učte dívat, necivět, a jednat, neřečnit jen..." Po umělecké stránce se nabízí divácky náročnější, ale o to zajímavější herecký koncert v podobenství k období meziválečného Německa a nástupu Adolfa Hitlera k moci. Stylová režie Jaromíra Pleskota v inscenaci Brechtovy hry kombinuje klasickou činohru s prvky vizuální grotesky, frašky i mírné parodie, odehrávající se z velké části za klavirního doprovodu, přičemž před každou "kapitolou" fiktivního podobenství dostaneme psaný komentář odkazující ke skutečné historii. Skvělou atmosférou dodává tomu černobílý vizuál, pozadu trochu zaostávají jedině ty televizní kamery, i když na druhé straně alespoň zachytávají autenticitu divadelního představení. Excelentní Luděk Munzar předvádí výkon v dost netypické poloze, uvidíme tu celou řadu hvězdných herců včetně malých roliček (výborný Lukavský, Skořepová, Havelková, Hrušínský), vše otevírá a uzavírá skvělým průvodním slovem Petr Kostka coby průvodčí panoptikem. Ta odporní gangsterká parta na čele se slizkým plešatým Navrátilem v klobouku má nakonec taky něco do sebe :o) // Souhlas s komentářem od gjjm, holá fakta z historie jsou někdy opravdu k ničemu, pokud člověk nedostává k tomu praktičtější ukázku a poučení. Pro skalní fanoušky Luďka Munzara povinnost, pro ostatní alespoň velká výzva vidět v rámci domácí tvorby něco hodně neobyvklého, avantgardního a pořád myšlenkově velice silného.

Velice kuriózní filmová záležitost ve všech směrech.. od samotného námětu přes obsah až po velice různorodé herecké (na rovinu: zčásti i nehercké) obsazení, rozhodně dle mého názoru jedno podívání stojí za to. Především ponechme stranou na první pohled šílený nápad o výskytu Bermudského trojuhelníku v ČSSR, resp. téma záhadného přesouvání dopravních prostředků v čase a prostoru. Dostaneme film s téměř psychologickou studií o konání lidí v hraničních, neočekávaných a neuvěřitelných situacích. Nejlépe to zachycuje Tramvaj do Poděbrad s pěknou atmosférou v povídce o nočním bloudění jedné tramvaje. Desítky různých lidí, různé povahy i cíle a jedna neobyčejná příhoda v tramvaji, která je na pár minut spojí v jeden příběh. Chaos, strach, vystupující sila manipulace, kdesi na vedlejší straně i nějaká ta láska a nemizící smysl pro humor. Ne náhodou mi tahle povídka připoměla Chytilové Kalamitu. Dobrý a uvěřitelný pohled na problematiku včetně krásné lidové postavy Lubomíra Kostelky. ... Na zcela odlišnou problematiku je zaměřená druhá povídka Expres do Bratislavy a sice určité varování před nekončícím lakomstvím a touze po bohatství při objevení nebo zmocnění se jistého vynálezu. Nápad v čs. sci-fi spektátlech již tolikrát využívaný, ale zdejší zpracování z běžného reálního života přivedlo k zamyšlení. ... Poslední Linka do Prahy už se bohužel silně pohybuje na hranici úletu. Dost dlouhou pasáží během cestování letadlem to sice trochu evokuje i úroveň první povídky, ale povídka sama o sobě víc než cokoliv z reálného života připomíná různé Pany Tauy a Létající Čestmíry, navíc v hlavní roli zde figuruje nesympatická dvojka M.Brodský - Reifová, ale budiž. Pobavil zde zejména Leoš Suchařípa a k zamyšlení mě přivedl fanatický fotograf, který fotil všechno kolem sebe, ale jakmile se před ním na pár vteřin zjevil záhadný muž jakoby z jiného světa, moment překvapení zapůsobil tak, že se fotoaparátu neodvážil dotknout ani jedním prstem :o) Psychologie je opravdu zajímavá a nelehká věda. (70%)

Martin Frič patřil k režisérům, kteří dokázali i v budovatelsky orientovaném období první poloviny 50.let točit velice kvalitní filmy. V tomto polozapomenutém válečném snímku až do konce se stávají hlavními protagonistami dvě ženy. Poprvé se setkávají v cele v zdánlivě stejné pozici vězenkyň, jenomže jedna z nich je statečná hrdinka a druhá nacistická mrcha... Od úvodního příjezdu vlaku z filmu dýchá nadupaná hustá atmosféra, silně propracovaná psychologická stránka a postupně rostoucí napětí, které se neustále stupňuje a končí až posledním výbuchem v závěru. Poměrně drsné scény z věznice i výslechové místnosti odlehčuje alespoň neutíchající pocit jisté naděje. Past se může svrhnout na každého, kdo je do špionážního zločinu zamotán, ať stojí na kterékoliv straně... Velikou hereckou příležitost ve filmu dostala začínající Vlasta Chramostová, která zde již ve 24 letech prokázala svůj hluboký dramatický talent. Roli její přetvařující se sokyně se skvěle chopila téměř neznámá Majka Tomášová (jež si narozdíl od své slavnější jmenovkyně již víckrát další významou roli nezahrála), v některých scénách připomínající západní hvězdy stříbrného plátna. Snímek doprovází zajímavé herecké výkony i ve vedlejších rolích v podání Otomara Krejči a Vladimíra Ráže, spieciální znímku si zaslouží slizoun gestapák v podání Jaroslava Mareše. Jako celek výtečná záležitost, jež spolu s o rok starší Dalekou cestou v rámci filmů s tematikou 2. světové války rozhodně stojí za pozornost! 90% (deníček - Z československého filmu 50.let: Dramatické příběhy ze současnosti a moderných dějin)

Když ještě před únorem '48 začali tvůrci natáčet tenhle film, ve kterém se nejdřív zakazuje v divadlu hrát jistá komedie anglického autora a pak se povolí časem jen jako důsledek výhodného kompromisu při vydírání, patrně ani netušili, jakým cenzurním zásahům a zákazům budou muset někteří z nich čelit v nové době. Jaké symbolické... Vedle komedie Parohy (vzniklé o rok dříve ještě ve spolupráci s Alfrédem Radokem) se jedná o jediný samostatní celovečerní film režiséra Františka Sádka, který se už víckrát z politických důvodů k vlastní tvorbě nedostal. V obou filmech nám nabídl velice zdařilé "labutí písně" žánru lidové filmové veselohry, typického pro prvorepublikové období. Zápletka úředního prohlašení nezvěstného člověka za mrtvého se nám sice už v tvorbě prvních poválečných let opakuje minimálně potřetí (Řeka čaruje, Varúj!), nicméně opět s originálním vyústěním, tentokrát v podobě odlehčené komedie z prostředí školského a kulturního. Klasik Plachta nezklamal, ale hlavní filmové sólo zde odvádí půvabná Vlasta Fabiánová, která určitě mnohé okouzlila nejen jako ta Červená ještěrka, ale i jako Erna di Garmo. Za pozornost stojí i v jedné ze svých prvních rolích velice mladý Václav Voska. Koukněte se, zasmějete se a třeba i nostalgicky zavzpomínáte na něco ze (středo)školních let... 80% (deníček - Krátká éra československého filmu 1945-1948)

,,Život je bolest." Český film-noir z doby, kdy tenhle žánr se i ve světě se pouze rodil a sám o sobě snad pořádně ani neexistoval. Ale byl zde režijní všeuměl Martin Frič s bohatým uměleckým rejstříkem a také vynikající Zdeněk Štěpánek jako velice vhodný adept do dvojrole dvou na nerozeznání podobných můžu s odlišným původem a odlišnými názory na svět... Mám moc rád tyhle staré černobílé bijáky, tedy pokud se nejedná o naivní a prvoplánové veselohry (tady rozhodně ne), navíc tolik dokola využívaný motiv záměn dvou podobných postav má zde jednou konečně i vážný a docela důvěryhodný charakter, bez jakýchkoliv přidaných komických vyústění. Zdařila psychologická studie, místy dusivá atmosféra s krásně tajemným vizuálem, stupňující se napětí spolu s narůstající krizí vedeného podniku i krizí manželského vztahu, pak vyústění do thrilleru, kde jde nakonec o život a o smrt. U mě tenhle film zabodoval na celé čáře a myslím, že nakonec i ta myšlenka o pravých lidských hodnotách má tolik co říci i dnes. 90%

Česká westernová parodie, která představuje velice ojedinělý snímek své doby a tak trochu předchůdce k Limonádovému Joeovi. Vůbec jsem doteď neměl tušení, že něco takového u nás bylo natočeno již v roce 1946 a že takový film navíc režíroval legendární Rudolf Hrušínský... Ač se celý film nese na vlně parodie, nabízí se nám poutavé a napínavé dobrodružství z prostředí prérie o mexických despirátech, gaunerech, na ženicha čekající Rositě a nekonečné záměn směrů cest a postav. Režijně zvládnuta fraška se může pýšit i stylovou kostýmní a výtvarní výpravou, byť jen na černobílém plátnu a taky hvězdným hereckým obsazením. Josef Kemr na oslíkovi a Jindřich Plachta s náušnicí a exotickým opaskem, to je pro diváka čs. kinematografie docela nářez... 70% (deníček - Krátká éra československého filmu 1945-1948)

,,To víte, mládí. Mládí, dílo boží nejkřežší." ,,Takové hříbě, utrhne se a běží přes všechny překážky." Poetika Fráni Šrámka na filmovém plátnu poprvé, vdramatu o mládežnické lásce i vztazích mezi starší generací. Pěkné, lyrické zachycení atmosféry nejen na venkově s hereckým obsazením z Národního divadla. (deníček - Krátká éra československého filmu 1945-1948)

(2x) ,,I ve stěhování může být poezie." Po 34 letech od svého celovečerního režijního debutu Týden v tichém domě se Jiří Krejčík vrátil k převedení poetiky Jana Nerudy na filmové plátno. Opět zde máme jeden pavlačový dům s několika lidskými osudy, jenom se změnili obyvatelé. Zabydlel se zde mimo jiné malíř - alkoholik (Josef Somr), mazaný padouch s fajfkou (Rudolf Hrušínský), přelétavá paní konduktorka (Soňa Valentová) nebo jako správce domu blázen - muzikant (Josef Kemr) se svou smutnou dcerou (Jitka Molavcová). Do této podivné a zajímavé společnosti vstupuje Jiří Menzel coby nedostudovaný advokát hledající podnájem v době před svou závěrečnou zkouškou před kandidaturou. Tentokrát dojde nejen na mnohem víc humoru, ale v druhé polovině i na nečekané drama. Vedle příběhu hlavního hrdiny v tomto ohledu stojí za pozornost osud malíře, z nějž se místo nadšeného tvůrce stal zoufalý komerční umělec utápějící svůj žal v alkoholu, trápějící celé své okolí a především vlastní ženu. Díky barevnému obrazu, baladické hudbě Zdeňka Lišky i klasikům českého herectví jakými jsou Hrušínský, Kemr vyzněla tentokrát "nerudovská" atmosféra na plátně ještě o něco krásněji než v zmíněné Krejčíkově prvotině. Po umělecké stránce se oplatí zmínit i zajímavou kameru Jaromíra Šofra. Netradičním rozsahem svého "nenápadného" herectví od vizuálně komických gagů přes vnitřní ironické monology až po psychologické hroucení (byť pořád v nadsázce) překvapuje v hlavní roli Jiří Menzel. A překvapuje zde i samotný Krejčík hororovou scénou snové halucinace s drsnou výpovědí sousedů a poměrně krvavým koncem. Navzdory idylickému závěru však přichází loučení a život se kroutí dál... (90%)

,,Jenom tady nahoře (na střeše) je krásně, když jsme tu sami. A bez lidí. Dovedou potrápit." Jeden pavlačový dům, sedm dní v týdnu, dvě desítky lidí a stovky různých příhod, udalostí, starostí i radostí každodenního charakteru. Poetické a svou atmosférou krásně "nerudovské". Režisér Jiří Krejčík nadchl (alespoň mne) i touto svou prvotinou, ve které naznačil, že v budoucnosti z něho může být tvůrce řady jedinečných filmů... Ze všech postav a dějových linek ve filmu dominuje (a taky mě nejvíc zaujal) osud postavy mladého úředníka Václava Bavora. Málo známý herec Jaromír Spal zde v hlavní roli stvárňuje člověka, který již překročil práh dospělosti, je dobře zaměstnán, ale nikoliv spokojen se svým životem. Ve svém zaměstnání se víc než práci věnuje, ještě spolu s kolegou malířem-karikaturistou (Jaroslav Mareš), psaní tajné knihy jakýchsi pamfletů na lidi a příhody v úřadě. Ve volných chvílích pak nachází své hlavní životní východisko v psaní poezii, až mu jednou náhodou v tisku uveřejní první báseň. Což je krásná asociace na umělecké začátky autora knižní předlohy Jana Nerudu. Zaujal mě pak také Karel Höger a samozřejmě spousta hezkých myšlenek (nejen ze střechy), které rámcují celý film i jednotlivé části (dnů) v něm. ,,Lidi jsou zlí. Někdy... ale dobře by mi bez nich taky nebylo. I tam dole je krásně." (90%) (deníček - Krátká éra československého filmu 1945-1948)

V období 1945 – 1948 vznikla v rámci komediálního žánru vedle zcela moderních filmů s novými tématy, žánrovými formy a postupy (Nikdo nic neví) občas i nějaká ta retro veselohra coby dozvuk prvorepublikových trendů (Hostinec U kamenného stolu). Parohy vidím nějak tak na půl cesty - ústřední zápletka o náhodní výhře jeleního paroží na dražbě a následné vyvolání manželských hádek kvůli podezření z nevěry ještě připomíná tvorbu 1. republiky, ale naštěstí tady stál za kamerou jako jeden ze dvou režisérů Alfréd Radok, který filmu jako vždy vtiskl punc originality. Díky hezké propagaci fotografického i kinematografického vynálezu hned v několika pasážích filmu i díky dobové atmosféry prostřednictvím písniček z kabaretu i repertoáru pouličních zpěváků snímek získává navíc dokumentární hodnotu. Krásná atmosféra. Myslím, že Oldřich Nový mohl být ještě tady a v Pytlákově schovance se svými filmovými rolemi v nové době spokojen, byť další léta mu moc adekvátních příležitostí ve filmu již nepřinesla. Pěkná epizodická role reportéra v úvodě pro Františka Filipovského. Tedy račte vstoupit do šantánu a věštírny z konce 19.století, očekává vás vtipná a zábavní podívaná... 85% (deníček - Krátká éra československého filmu 1945-1948)