Willy Kufalt

Jeden z nejoriginálnějších kousků české krimi vůbec (nejen vrámci série Případů majora Zemana). Děj se odehrává v roce 1965, což skvěle odpovídá i postavě režiséra a jeho zajímavým názorům a filmovým experimentům připomínajících tzv. novou filmovou vlnou 60. let. Režisér Sequens zde s odstupem celé dekády úspěšně navazuje na styl filmových detektivek 60. let Vladimíra Čecha, Jaroslava a Jana Machů či Petra Schulhoffa. Půjdeme-li taky po té ideologické linii, zůstává obdivuhodné, že z velké části propagandisticky orientovaný seriál zpracoval téma nové filmové vlny (z níž řada snímků ležela v době normalizace nemilosrdně uzamčena v trezoru) bez jakýchkoliv ideologických vložek vysoce kritizujících či zatracujících. Ovšem nejen z tohoto hlediska jsou Tatranské pastorále patrně nejkvalitnějším dílem série. Zavánějí osobitou atmosféru nádherných Vysokých Tater, lidových slovenských chalup a kolib (dnes již mnohdy nestojících), i zajímavého pohledu do zákulisí jak profese filmařů a procesu natáčení filmu, tak i práce tehdejších kriminalistů. Vynikajícím scénářem už podruhé přispívá Jan Otčenášek /Kvadratura ženy/, zvlášť dialogy Brabce (major) a Langmilera (režisér) ,,Dichtung und Werheit" jsou skvostné a plné krásných myšlenek nejen o filmovém umění a kriminalistice. V neposlední řadě film dělá herecké obsazení vedlejších rolích v zajímavé česko-slovenské kombinaci, kde sekundují mimo jiné výborní Kvietik, Romančík, Strnisková a Klemens. 100%

Karel Kachyňa v neblahé situaci na počátku normalizace sahá po kvalitní historické látce mimo témat z domácího prostředí, vybírá si Dietlův scénář již jednou adaptovaný pro televizi (triologie Alexander Dumas starší s Vladimírem Menšíkem) a inscenuje ve studiu pro filmové plátno barevnou podívanou s výpravnými kostýmy a hvězdným hereckým obsazením. I v téhle historické komedii a v studiovém prostoru vytváří Kachyňa doslova vyšperkované umělecké obrazy včetně zajímavých němých "videoklipů" k Třem mušketýrům a Hraběti Monte Christo, které svou poetikou i kombinací hraných pasáží s animací připomínají dobrodružné filmy Karla Zemana. Bratři Štěpánkovy sice Menšíka nenahradí, ale do rolí obou Dumasů se napokon velice hodili a nabízí se tak o něco zajímavější srovnání mezi charaktery otce a syna. Pak tu je Dumasův život, kariéra, vzestup, konflikty i pád, které jsou už taky zajímavé sami o sebe. Stejně jako spojení Dietla a Dumase do jednoho filmového díla (nebo tedy do dvou) je velice specifické, oba pánové měli veliký talent, stejnost závislost v neustálem psaní a v něčem snad taky trochu podobnej osud a pak i tu posmrtní pověst. Jak se ukázalo, bylo těžké nejen psát jako Dumas, ale i psát jako Dietl, když se podíváme, jak se další tvůrci neúspěšně pokoušely hned dvakrát navázat na jeho nejslavnější seriál. Jo, filmy tohoto typu určitě můžu a skvělých herců tu bylo dost (Otakar Brousek v roli barona, z hereček Dvorská, Hlaváčová,...) 90%

Období 1973-75 v naší kinematografie dalo příležitost (nebo spíš povinnost) vzniknout v souvislosti s 30. výročím ukončení 2. světové války celé řadě různých filmů a seriálů a různé kvality, z čehož Mys dobré naděje představuje ojedinělou dobrodružnou podívanou s minimem politiky (pouze v nutné rovině česko-německých vztahů na konci války). Ne náhodou tento snímek o osudech českých lodníků na útěku připomíná žánr, kterému se dnes po anglicku říká road-movie. Tajná cesta lodí z německé strany přes hranice do ČSSR obsahuje plno zvratů, napětí, strachu i obětí, ale i poznání naděje, přátelství. Všech "sedm statečných" mají jeden cíl, ale musí mít zapotřebí odvahu a chuť riskovat, obětovat se a nezradit... a někdy je to trochu i legrace - tak třeba padají výstřely, výbušniny z létadla a pan Větrovec se nejvíc stará o to, aby se jeho kanárkovi nic nestalo a dovezl svého milovaného ptáčka živého ;)) a Cupák mu na to říká: ,,Já věděl, že tu akci nepodnikáš pro nic za nic." ... Nemohu si pomoct, zvyšuju po druhém shlédnutí na plný počet, navzdory pomalému rozjezdu ze začátku. Úžasná podívaná, navíc to celé táhne charismatický Josef Větrovec se svým nezaměnitelným hlasem a v jedné ze svých nejlepších rolí. Vyzdvihl bych také Otu Sklečnku a westernovou muziku Jiřího Šusta. 90%

,,Největší akce od stvoření světa" ... aneb vynálezy zkázy éry Karla Čapka v odlehčeném komediálním pohledu. Robotické stroje se zdokonalují, stejně jako vědecký vývoj genetiky včetně pokusů o klonování, které jsou již bohudík oficiálně zakázany. Jan Tříska vytvořil roli vynálezce, který se i přes svojí genialitu nepodlehne touze po penězích, bohaství a snaží se i prostřednictvím své profese bojovat za lidskost, na druhé straně brilantně stvárnění "imperialisti" na čele s Martinem Růžkem a Luďkem Munzarem. Obsazení Jany Brejchové do hlavní dvojrole ženy a jejího klonu - golemky - přináší spoustu zábavných chvil včetně záměn a vtipných "automatických" hlášek golemky jako ,,Bolely by nás nohy... Alkohol nám neprospívá... Peníze jsou prospěšné, škoda utrácet." "Slečna Golem" mimo zajímavého námětu, vtipných hlášek a dialogů, gagů nepostrádá ani určité poselství a myšlenku (což se třeba o mnohem populárnějším kousku "Pane, vy jste vdova!", kde se hrdinové navzájem šíleně vraždí, nedá říci). Láska zde zvítězí nad vědou a nebezpečnými vynálezy, které někdy (nejen v fantasy příbězích, i v životě) mají negativní důsledky na život. To všechno zde zobrazeno přes nadhled, vtip, lidskost i romantiku. Nadčasový a neprávem opomíjený snímek, který nemá daleko k tomu, aby byl označován za kultovní komedii. Snad jen málo repriz v TV tomu brání. 90%

Sto dukátů za Juana vzniklo původně v roce 1951 jako rozhlasová hra tenkrát netradičního žánru: hudební komedie, kterou spolu se skladatelem Zdeňkem Petrem napsal šéfredaktor tehdejší Hlavní redakce pořadů pro zábavu a slavný konferenciér, textař mnoha populárních písní, Vladimír Dvořák. Mnohé písně z něho se staly komerčně úspěšnými šlágry, dočkay se různých coververzí a Píseň pro Kristýnku (originálním interpretem byl herec Vladimír Salač) patřila k nejprodávanějším písním své doby. Nevídaný úspěch způsobil, že byla hra brzy po rozhlasové premiéře přenesena i na divadelní jeviště a v různých úpravách se hrála po celé republice a byla inscenována i v zahraničí (např. v Drážďanech). Hra se stala vlastně prvou vlašťovkou českého muzikálu, kterého větší rozvoj nastal v 60.letech v Hudebním divadle Karlíně a pak samozřejmě v 90.letech a novém století, kdy se divadelní muzikály začly rodit jako houby po dešti. Studiová televizní inscenace Sta dukátů za Juana, připomínající divadelní představení, odehrávající se pouze na jediném jevišti, skvěle dokumentuje začátky tohoto žánru a současně dokazuje nadčasovost tohto díla, které dodnes neztratilo své kouzlo. Má v sobě humor, poetiku, historické i milostní motívy a samozřejmě populární písničky. Nezapomenutelné momenty a skvěle obsazení, ve kterém mezi všemi exceluje v roli šlechtice Roldana nezapomenutelný Vladimír Brabec. Oceňuju, že až na Kateřinu Frýbovou, které propůjčila hlas slavná operní pěvkyně Pavla Břínková, všichni herci nazpívali pěvecké party sami za sebe. 85%

Režisér Jindřich Polák se proslavil zejména filmovou a televizní tvorbou pro děti a mládež, avšak zejména v 60. letech dokázal svou jedinečnost v několika snímcích úplně odlišných žánrů. Uprostřed budovatelského období 50.let dokázal vnést na filmové plátno i zcela neangažovanou dobrodružní kriminálku ve stylu westernu... a že jde dodnes o jedinečnou podívanou (byť chvíli lehce naivní), které osobité kouzlo vedle zajímavého širokouhlého formátu a barevného obrazu dodává i konfrotace s populárními příběhy z Rodokapsů. K tomu parta nadšenců kolem koní a rajtování, dostatečná dávka humoru a v druhé polovině i nečekaná krimi zápletka, která vyvrcholí v špionážní akci. Navíc exlcelují tady takoví herci jako Radovan Lukavský nebo Edaurd Dubský, potěšila i neznámá krásná Jana Kasanová a v hlavní roli mladý Rudolf Jelínek /Muž v osidlech, Rukojmí v Bella Vista/, který měl snad již zde předurčeno stát se vhodným představitelem podobně dobrodružně akčních rolích v československé kinematografii. Pro tenhle film mám slabost ještě z jednoho důvodu - zčásti se natáčel v exteriérech velice blízko mého bydliště na východním Slovensku (Slovenský raj, Dedinky - Mlynky, Muráň). 95%           "Píseň v sedle" zpívá Karel Duda - text písně Zdeněk Borovec. Hraje Orchestr Gustava Broma.                                      (deníček - Z československého filmu 50.let: Pestrá paleta žánrů)

Sci-fi frašky Miloše Macourka /Pane, vy jste vdova, Čtyři vraždy stačí, drahoušku/ prostě nejsou má krevní skupina. Jsou originální, ale současně překombinované a na můj vkus zcela bez myšlenky. Takhle jsem vnímal i Einsteina, který u mě naštěstí boduje o stupínek výš díky zasazení do posledních let c. a k. monarchie. Začalo to před úvodními titulkami strašně dlhou trapárnou (WTF 1: ženám rastou díky Einsteinově teorie relativity vousy! :o)) bohatou sci-fi dekorací, bohužel zbytečně přehrávajícími výkony ze strany herců (zejména Josefa Kemra a věčně šaškujícího Jiřího Sováka) za každou cenu snažících se udělat co nejbláznivější komedii. Nicméně poté střet daleké technické budoucnosti s nedávnou historií, problém známých faktů a mýtů v rozporu s neznámými zamlčanými detaily podaný velice hranou formou - toť oceňuju. Máme k tomu naštěstí krásnou kostýmní a výtvarní výpravu, Petra Čepka v roli mladého Einsteina, krásnou Janu Brejchovou jako stvořenou nejen pro psychologická dramata, ale i podobné bláznivé veselohry /Slečna Golem/, rovněž nádhernou muziku Vlastimila Hály, vtipné dialogy a hlášky (,,Takže za tři roky a dva měsíce vypukne světová válka, čau!") nebo nápad se samooblužným kočárem,... Vypadalo to místy dokonce na silné čtyři hvězdičky, snesl bych i ten druhý návrat do minulosti, byť se už nezaobešel bez ujeté šaškárny se spoustou mrtvol všeho druhu a bláznivý Sovák nám tady létal s pistolema po obloze. Jenže to by nebyl Macourek, aby každým dalším zvratem nepřekombinovával děj víc a víc a nedotáhl zpátky do trapárny (WTF 2: bez Einsteinovy teorie muži mluví ženským hlasem! :o)), kterou nejsem schopen ztrávit. Škoda, mohl vzniknout opravdu skvělý film, vznikla ale nevyrovnaná a překombinovaná sci-fi šaráda. Pro potvrzení svých dojmů musím napsat, že všechen děj jsem (zhruba) pořádně pochopil až s odstupem času po více zhlédnutích. 60%

ANO, "Vdovu" jsem opravdu viděl a celou, dokonce nejmíň třikrát. Ani po několika opakovaných shlédnutích jsem tomuhle filmu coby celku s překombinovaným dějem úplně nepřišel na chuť a to i přes plejádů zlidovělých hlášek, pár vtipných scén a mnoha výborných herců. Vorlíčkově a Macourkově záměrům rozumím, ale bohužel se zde míjíme. Na jednu ze všeobecně nejoblíbenějších českých komedií jaksi příliš hodně mrtvol + spousta šílených a nesmyselných scén. Možná, kdyby se to uchopilo v dramatičtější rovině a dodala by se téhle nadpřirozené krvavé šarádě jistá hodnotná myšlenka, no snad, ale takhle... Doslova pubertální filmový úlet, ve kterém se vraždí ostošest, nikdo není "oficiálně" potrestán (některé vraždy mohly být fakt ušetřeny) a mrtvoly záhadně ožívají v jiných postavách. Tohle má být jako artový film uváděný dodnes na festivalech i v zahraničí? ... Chápu, že jsou pro mnohé diváky zdejší filmové kreace Janžurové, Sováka, Menšíka, Hrzána a především Olgy Schoberové z tohoto filmu v něčem nezapomenutelné a stojí v divácké paměti stejně jako legendární štěky Růžičkové, Zázvorkové nebo Kopeckého... ale co z toho, když to postrádá smysluplný děj, který by měl alespoň trochu hlavu a patu. Geniální? Spíše neuvěřitelné na každém druhém kroku. Janžurová poté, co jí vloží do hlavy mozek koktajícího hvězdaře, začne koktat jako on - já myslel, že koktání je poruchou hlasivek a dýchací soustavy, nikoliv mozku. NE, nelíbí se mi to a snad naneshledanou.

,,Jenom jsme splnili rozkaz. Naše svědomí je čisté." Vzhledem k svému mladému věku jsem se válečným filmům dlouho vyhýbal, poslední dobou mě začíná fascinovat, kolik vynikajících snímků tohoto žánru v naší bývalé zemi vzniklo. ATENTÁT je (spolu s Nebeskýma jezdcema) zatím to nejlepší, co jsem v tomhle žánru viděl. Navíc má v sobě dokonalou autentickou atmosféru s dokumentarí přesností, sesilněnou natáčením na původních lokalitách i mluvením hned v několika jazycích ve filmu. Jiří Sequens, do té doby režisér více méně průměrných snímků i několik politických agitek, zde předvedl svoje vrcholné umění, na které pak úspěšně navázal v Hříšních lidech a Majoru Zemanovi. Na bonusovém dokumentu na DVD s filmem vypráví Sequens, že chtěl původně tenhle film točit už začátkem 60. let, aby mohl být promítán v době výročí u (1942-1962), ale šly na něj velké tlaky shůry, aby zapojil do obsahu filmu komunistický odboj, což nebyla pravda... Sequens za těchto podmínek film odmítl točit a k námětu se vrátil až o pár let, kdy se v Československu uvolnila politická atmosféra a mohl natočit svůj film bez ideologického zatížení - i za tohle má můj velký obdiv! Pro mě zásadní film 60. let s vynikající herci. Výborný scénář, kamera, scénická hudba (Beethovenova Osudová a Vejvodova Škoda lásky) a nechybí tomu ani zajímavé myšlenky. A že filmy, kde se hodně střílí a méně mluví, němusím, tak tady si tu dlouhou dramatickou přestřelku v závěru vždycky užiju. Z celkového vyznění snímku o hrdinství naprosto mrazí. 100%

Láska. Je možná něco jako tajemství... nebo touha. Snad štěstí. Život. Hledání. Touha po kráse. To všechno... Typická Kachyňova filmová poezie ve víru lidských problémů, úvah a snů, v příjemných rodinných epizodkách o hledání a objevování lásky v bludném kruhu dvou generací. Tak jako člověk běžně hledá cestu k jistému člověku, všichni hledáme i vzájomné porozumení a lásku. Ta se po dostatečném může leckdy objevit i tam, kde dosud panoval chlad či nenávist. I v takových obyčejných příbězích našel Karel Kachyňa během omezených tematických možností za normalizace jedno ze svých útočiští... . . . Hodnotím plnou palbou za scénář Oty Hofmana! Co se týče dialogů, vykreslení vztahů mezi mládeži, rodičemi a množství z načrtnutých problémů každodenního života, nemám vůbec pocit, že tomuhle filmu je dávno přes 40 let. Na normalizační film ze současnosti překvapivě žádné soudruhování, naopak se v snových scénách objevují motivy hippies(!) a často znějící bigbeat. Mimochodem hned bych si zašel k Petru Bruknerovi mladšímu s magneťákem přehrát Prší, prší :o) , tenhle song od Bukanýřů totiž není (mimo ukázky z tohoto filmu) vůbec nikde k dispozici. :-))                                     . . .                   Žánr komedie zde sice není uveden, ale o chvilky odlehčené humorem zde vůbec není nouze. Krásná Jaroslava Schallerová ve dvojici s hereckým debutantem Oldřichem Kaiserem si nic nezadají s osvědčeným Veleckým a Dvorskou. Přemixovaných vizuálních a hudebních filtrů je tu v podobě dobových experimentů někdy až moc, ale v doprovodu hezkých variací na lidové písně (v podání Bukanýřů s krásným sólovým hlasem Hany Buštíkové) nespostrádají své kouzlo. Při opakovaném zhlédnutí mě opět dostalo, jakou propracovanou symboliku ukrývají některá starší filmová dílka, například když se bývalý milenec stěhuje ke své dávné lásce a donesou do předsíně nábytek, rozbije se váza na stolku; když se pak ke konci filmu rozhodne odstěhovat zpátky a nese v euforii tašky směrem do auta, rozbije se památná rodinná plaketa... Jinak řečeno každá změna již zavedeného pořádku přináší do života vedle pozitivních účinků i nějakou tou tíseň. Láska je příjemným filmem pro celou rodinu, ale rozhodně s hlubším podtextem navíc. 90%