Willy Kufalt

Výborně, kluci! :) Tohle je po Leifovi (1987) druhý počin z tvorby bratří Erikssonů, který jsem měl možnost vidět a opět jsem byl žasnoucím svědkem neuvěřitelně našlapané komediální jízdy. Ústřední zápletka cesty s honem na dlužícího zákázníka a současně hledání dávno ztraceného otce vzrůstá opět do silně absurdních situací... k tomu tradičně svérázné postavy, často doslova groteskní komunikace mezi hlavními bratry, báječná herecká chemie mezi Andersem Erikssonem a Janem Rippem, odvázaný stylový humor, road movie a muzikálové prvky... to vše důvod, pokud místy možná ne přímo k závratným výtlemům, tak minimálně k pravidelnému nadzvednutí koutků úst... a možná přijde v poslední 20ti-minutovce i režisérská a herecká legenda v podobě Hanse Alfredsona (který tu dokonce tančí a zpívá anglicky). Lépe to vyvrcholit snad ani nemohlo, říkal jsem si, ale nakonec přeci jenom mohlo a ještě jednou, s neobyčejným a neobyčejně chytlavým songem na loďce, ze kterého jeden chvíli smíchy opět nemůže... [90%]

Znova do zbraně mě zoufale nudilo, po roce a půl si z toho skoro nic konkrétního nevybavím, Dovolená na písku mi připadala jako laxní fádnost ozvláštněna nanejvýš trapností a do dalšího filmu Lasseho Åberga jsem prakticky žádné naděje nedával. Jen mě po čase, když jsem k jeho tvorbě zabloudil, prostě začlo zajímat, nakolik se Åberg coby výhradně autorský režisér za cca 10 let posunul... a skutečně ano: s jeho filmem z roku 1979 jsem ztrávil jen 80 minut, s filmem z roku 1991 již těch minut bylo 107... :o) Ale konec ironie! Tady jí zas tolik není třeba, i když zrovna stopáž bych uvítal kratší, protože hlavně spočátku (mimo skvělé první dvě minuty) jsem měl zase ten nešťastný dojem další mdlé åbergoviny. Jenže záhy si mě tahle hříčka kolem golfu získala a kupodivu jsem kývl i na to pomalé komorní tempo pro situační komedii s groteskními prvky a docela kouzlu onoho zvláštního stylu podlehl, až jsem byl pozitivně překvapený, že mě nějaká Åbergova komedie takhle pozitivně upoutala. Dokonce i sám Lasse v hlavní roli mi byl nesmírně sympatický, jeho svérázná cesta společně s trénerem k vyplnění touze stát se golfovým hráčem mě bavila a výcviková metoda pomocí nevšedního vynalezeného stroje patří ke zlatým hřebům celé komedie. Nadšení se u mě sice nekoná, ale spokojenost ano. **** „Pít jsem nepřestal, pouze jsem omezil alkohol. Mělo to špatný vliv na krevní tlak. Ne ten můj, ale manželčin.“ [75%]

„Teď už můžete jíst vše. Ale začněte s něčím měkkým.“  To jsem si během sledu prvních scén říkal, že je to sice hezky svérázné, ale sám já nejsem takový gurmán a japonská kuchyně mi osobně moc neříká, abych se pokládal za cílovou skupinu a více to ocenil. Přesto ani netrvalo dlouho, než jsem podlehl specifické náladě toho filmu a pak si už jen říkal, že nebýt těch pár nechutných scén (zvláště obě netuctové milostní scény mi přesně takové připadaly, navíc i trochu zbytečné, nejde-li v nich o žádnou z důležitých postav), určitě mám Tanpopo jako film ještě raději. Jiné scény jsou tu totiž nezapomenutelné v tom pozitivním smyslu slova, včetně té u zubaře, a díky nim i dobře rozvedenému originálnímu námětu se vůbec nedivím, že se film stal pro mnoho diváků vyloženě kultovním. Zábavná komedie (nejen) o vyvíjení a přípravě speciálních nudlí na nový způsob plyne přes různé jídelní příhody i motivy soubojů a spěje s usilovnou hrdinkou a partou gurmánských kumpánů až k sympaticky vítěznému konci... a za sebe musím říct, že navzdory celé řadě značně kuriózních momentů ve mě zanechala ve výsledném okamžiku vesměs příjemný a pozitivní dojem. [80%] // Dodatek po dvou a půl měsících: Jak to, že jsem tu nezmínil scénu zásahu s vysavačem v restauraci? Zjišťuji, že jí mám v paměti asi nejvíce. :o)

Biblické příběhy, navrch ještě protkané reáliemi starého Orientu, nepatří k námětům, které by mě lákaly, přesto vůbec nelituji zhlédnutí Vyhnance. Snímek Júsufa Šahína má výraznou přednost v osobité atmosféře, která se mu podařila vytvořit zasazením do převažně pustých exteriérů a plným využíváním africké přírody, stejně jako ve výrazně epickém vyprávění, které z větší části tvoří strastiplná dobrodružná pouť hlavní postavy. Ústřední příběh trestance, posléze nedobrovolného otroka Rama, s nezdolnou vnitřní touhou jít za vytýčeným cílem, mě dostatečně zajímal až do konce. V jeho pozadí mě upoutal i náhled do odlišné doby, kultury i způsobu života a tradic (třeba i s útěkem a zaháněním stád ovcí do jeskyně před sváteční bouřkou). Šahínův styl je místy patřičně temný, avšak k mé spokojenosti nezachází do zbytečně naturalistických detailů. S povděkem rovněž kvituji, že mi po delší době Šahín nezkazil zážitek z dalšího svého filmu ani případným naroubováním muzikálových čísel a konečně si je v některém ze svých výpravných dramat dokázal odpustit. Přesto pro mě zůstává od pana režiséra nepřekonána jeho volná alexandrijská série. [75%]

Nebe nad Berlínem (1987) mě vyloženě uchvátilo, i přestože jsem mu udělil „jen“ 4 hvězdičky (to z důvodu, že mě neoslovila dlouhá část z undergroundového koncertu)... Na rozdíl od jiných diváků nemám vůbec problém s tím, že si Wim Wenders po 6ti letech (dle mého názoru pořád na vrcholu sil) natočil pokračování – naopak často mě i těší u oblíbených režisérů, když u dalších filmů mohu jakoby vstupovat do již známého autorského světa a být svědkem důstojného navazování... Po roce a půl si sice už nepamatuji detaily a celou myšlenkovou šíři Nebe nad Berlínem, ale z toho, co jsem si odnesl, si vybavím zejména kontrast svobodného života nadpozemských rozměrů s realitou plnou zábran, umocněný největší zábranou v podobě železné opony v středě Berlína. S jejím pádem a přesunem do nové reality se jakoby částečně vytratila i poetičnost starých časů, s 90. léty nastupuje soukromý obchod s výdobytky pro východní půlku národa do té doby neznámými (a taky doslova s nahotou i násilím na prodej) a Wenders se ve svých myšlenkách tu snad ještě více ponořuje i do hlubin lidských duší, vzájemně se odcizujících v nové společnosti, i s případnou obavou ohledně poznání... **** Tak daleko, tak blízko je velkou mozaikou různých příhod, výjevů, hudebního i vizuálního umění a myšlenek provázených postavou dalšího „anděla zhůry“ vtaženého do reálného života. I přes pár zdánlivě depresivních motivů na mě film vanul nesmírně podmanivým kouzlem a během těch dvou a půl hodin mi ubíhal svižně... ponořil mě do podnětných myšlenek, jindy zaujal drobnými příhody či jen vtáhl do poetické atmosféry a někdy i nečekaně pobavil. Opět se objevují artistické výstupy na hrazdě, které provázely i původní film, tentokrát však obvykle v nových rozměrech zasazené mimo cirkus, a opět nechybí ani s věkem snad stále sympatičtější Peter Falk jako speciální host v roli sebe sama. Ve vedlejších rolích mě také potěšila přítomnost dvou německých hereckých legend dvou generací, Heinze Rühmanna a Bruno Ganze. Celkově nesmírně zajímavý zážitek, jako ostatně skoro vždycky u Wenderse a pro mě tedy přibližně stejně skvělé jako Nebe nad Berlínem. [85%]

Z celého semináře, který beru někdy spíš jako tradiční nutnost na úvod cimrmanovské hry, mě pořádně dostala snad jen hraná scénka – dialog flašky a krabice dle cimrmanovy prvotiny, jinak spíše trochu průměr. Jakmile se však rozjel onen dramatický kšaft, tedy hra zasazená do originálního světa českého nebe, naplněného známými literárními a politickými osobnostmi české historie, byla to přesně jevištní komedie pro mě, u níž jsem si také navíc po čase hravým způsobem připomněl a zopakoval vědomosti z literatury a dějepisu a náramně se u toho zasmál. Oceňuji velmi slušnou propracovanost nebeského světa, i s odkazy a propojením na vyvýjející se dějiny „na zemi“ během 1. světové války, to vše v doprovodu obrovského gejzíru hlášek a vtipných narážek na všechny přítomné (a někdy i nepřítomné) osobnosti.. od prvního příchodu maršála Radeckého hra neměla konkurenci! Jo, takový nával u nebeský brány jste ještě neviděli! Prostě opět originální a inteligentně zábavní Cimrmani, které už déle pasuji na to nejlepší z novější éry domácího humoru a ač na ně asi potřebuji vážně speciální náladu (a dneska mi sedli nesmírně), potvrdil jsem si, že zřejmě právem. [85%]

Nedá se svítit... z Jeana Lefebvra coby herce, kterého jsem ještě 2-3 roky nazpátek vážně nemusel, se postupně vyklubal herec, kterého nakonec začínám mít celkem rád a poslední dobou mě ho většinou ve filmech baví sledovat. Řekl bych, že tady dokonale využil svůj potenciál ke ztvárňování svérázných postav s nefalšovanou komickou nadsázkou a nezůstal v tom sám! Stejně jako o 10 let později v legendární komedii Krást se musí umět je součástí skvělé chemie spolu s pány Blierem a Serraultem a dějově jde opět o slušně zábavnou komediální jízdu, v níž se to tentokrát uprostřed party výtečníků hemží jedním kšeftem za druhým v docela závratném tempu. Vyznat se v té spoustě finančních tahů, podvodů a systému vzájemného vyplácení všeho druhu jsem ne vždy dokázal, ale bavit naštěstí ano a asi úplně nejvíc mě pak rozesmál úplný závěr s pointou, jak to s nimi se všemi dopadlo. :D Jen škoda, že celou zábavu občas mírně brzdí Paul Meurisse – alespoň mě tu moc neoslovil a připadalo mi, že v komediálním žánru asi není příliš doma. Na (slabší) 4 hvězdičky to ale stále vidím, i díky skvělé černobílé kameře, na níž je často vidět silná promyšlenost a vyladěnost mnoha záběrů. Což se v čisté komedii vidí málokdy, ale zrovna ve Francii v 60. letech jsem se s tímto stylem setkal již u Georgese Lautnera (Povedení strejcové, Tajný policista) a evidentně měl Édouard Molinaro, berouc si sebou k spolupráci i Lautnerovy dvorní scenáristy, pak na koho navazovat. [75%]

Po nadšení z filmu Cash on Demand s Peterem Cushingem a André Morellem jsem se nechal zlákat na stejnou ústřední dvojici herců i v této legendární sherlockovské detektivce. Pánové určitě nezklamali, zvláště Cushinga v roli Sherlocka je radost sledovat, ale jinak jsem si potvrdil, že civilně pojatý krimi thriller mi obvykle sedne víc, než výrazně stylizovaná detektivní klasika nejklasičtější. Tvůrcům se občas podařilo navodit temnou atmosféru, ale osobně se mi už do ní nedařilo vždycky pohltit naplno, když z exteriérů lesa i močálů neustále tolik čouhá studiová iluze a některé herecké výkony ve vedlejších rolích (zvláště ta afektovaná potvora ve fialových šatech k závěru) vyznívají až teatrálně. Nedá se říci, žeby si ono retro pojetí nezachovalo i do dnešních dnů jisté kouzlo, ale současně (stejně jako u Jámy a kyvadla v režii Rogera Cormana) jsem se nevyhl dojmu, že toto pojetí už v jistých ohledech zestárlo a na svou dobu unikátně využitý barevný vizuál v tomto případě občas víc nechtěně prozrazuje stáří filmu, než aby dotvářel atmosféru. Největší problém jsem však cítil pokaždé, když nezbyl zrovna před kamerou ani jeden z dvojice detektivů Sherlocka a Holmese (což se dělo celkem často) a film jakoby tehdy ztrácel z nasazené laťky. [65%]

Filmy zřejmě nejslavnějšího austrálského režiséra Petera Weira patří k těm, na které si vždy rád udělám čas a náladu. Poznávání exotického prostředí očima postavy příchozího cizince bývá Weirovým častým schématem, tentokrát se tak děje s náhledem do moderních dějin Indonésie v příběhu novináře uprostřed vzrůstající a záhy již rozpoutavé válečné hrozby. Neskutečně zajímavý děj s poutavou atmosférou kombinuje v sobě více motivů a linií včetně milostné romance, vnitřního boje novinářů v honbě za materiály a záležitostech ohledně jejich zveřejnění, přidává i jakousi mystickou legendu o loutkách a posvátné hře stínů... rozvíjí osud tří různorodých postav, z nichž domorodý trpasličí novinář se zálibou ve vedení složek dýchá zvláštně tajuplnou aurou a Jill v podání krásné mladé Sigourney Weaver dodává filmu i jistý půvab... přesto jakoby Roku nebezpečného života stále cosi scházelo. Nemůžu říct, že by mě zklamal, ale s výjimkou několika scén ke konci (zejména strastiplné cesty na letiště) jakoby se Weir navzdory tématu bál ho gradovat do vyloženě silné výpovědě a zůstal raději u toho zajímavého a poutavého náhledu. Což je možná navzdory všem kladům trochu škoda. Taneční scény s dobovými šlágry v pozadí sice dodají víc odlehčené atmosféry, ale měl jsem pocit, že filmu spíše škodí mírným narušením napětí. [75%]

Beru zpět, co jsem napsal před měsícem u Les Loups entre eux (1985) a sice, že Giovanniho filmy od půlky 70. let už nedosahují úrovně těch dřívějších. Minimálně Můj přítel zrádce tvoří pro mě výjimku! Na rovinu přiznám, že jsem velkým příznivcem pana režiséra a jeho filmy s tématy vězenského prostředí, trestu smrti, justiční a sociální nespravedlnosti či politických vzpour mě skoro vždy pohltí a silně zasáhnou. Někteří vytýkají José Giovannimu údajně slabší nebo zvláštní filmařskou stránku, já z ní kupodivu spíše cítím působivou osobitost... často nesnáším zpomalené záběry, ale ty zdejší (s ozbrojenými policisty a psy) ve mě vyvolaly dokonalý dojem čehosi děsivého... a akční scény, byť obvykle na nich Giovanniho filmy nestojí, má José opět promakané, s jakýmkoliv tempem, že jsem ani nedutal. Opět silný psychologicky laděný příběh, opět film se špičkovými hereckými výkony (ač Dussollier ani Frémont nepatřili nikdy k mým oblíbencům, tady ke mě svými výkony a postavami neskutečně silně doléhali) a zneklidnění přítomné už v samotném názvu. Pojmenování přítel-zrádce nakonec sedí nejen pro hlavní postavy z obou stran, ale vztahuje se i na celý přítomný politický (válečný i justiční) systém, který podněcuje svými okolnostmi nejednou u stejných osob ke vzniku přátelství, jako i k vykonání zrady učiněné z taktizování. Zasažená Louise říká, že na daný okamžik u soudu nikdy nezapomene a pak přijde přesně ten vrchol aneb bolavá rána způsobena dlouholetým starým známým a tak v jádru možná ještě bolavější, než ta další a drsnější, způsobena „jen“ vládnoucím systémem. // Komu se líbili Dva muži ve městě nebo Bez zpáteční jízdenky, možná by neměl z tvorby JG minout ani tenhle zapadlejší pozdní klenot. // PS: Za mě naprosto geniální a výstižný koment napsal tady LiVentura. [90%]