mchnk

Po detektivních příbězích se Petr Schulhoff pouští do autorských, satirických komedií, postavených na měšťáctví a zažitém tempu své doby. I když vrcholy měšťáckého soužití přišly až po tomto snímku, lze se i zde dobře bavit. Originální myšlenka a řada skvělých herců. Jana Brejchová, která je výjimkou v režisérových filmech, všemu dodává něžnost a půvab. Její oholené podpaží muselo ve své době vyvolávat u žen doslova revoluční myšlenky. Nicméně překonat zde herecky Ivu Janžurovou, je nemožné. Její postava Aleny Kučerové je jedna z mých nejoblíbenějších, které kdy ztvárnila.

Jestli chtěl režisér něčím šokovat, tak jedině svou režií a výběrem "herců". Tohle se opravdu nepovedlo. Drsná realita hlavního nádraží se dá určitě zpracovat daleko lépe.

Ókolo Móstu cestička, ókolo Móstu cestička a na ní se šédiví a na ní se šédiví chémička, šel jsem tam tůdy jedenkrát, šél jsem tam tůdy jedenkrát, viděl jsem tam rópáka, viděl jsem tam rópáka v blátě stát... Zdravím všechny spoluobčany z Mostecka. Tak takto nějak by se mělo upozorňovat na ekologické problémy naší planety. Jednoduchý krátkometrážní diktátek, který má v sobě filmovou kvalitu předlistopadové doby a takovou lehkou naději na možnou novou vlnu, která v 90tých letech přišla jen částečně. Aniž by Jan Svěrák mohl předvídat události roku 1989, pustil se do filmového novátorství, a kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby listopad neproběhl a nadále by se točilo, bez nutnosti výdělku filmu. Zpracování je 100%. Vypravěč a zúčastnění neherci v čele s panem Nedbalem, které ho si snad Svěrák vypůjčil od Schorma z povídky Dům Radosti, jsou opravdu výborní. Svěrák pokračuje v kvalitní rodinné tradici, která byla, je a bude vždy velkým příspěvkem do naší kinematografie.

Naprosto neznámá záležitost, která ovšem nijak zvlášť (možná až na malý pohled do Indie v Barrandovských ateliérech) nevyniká vedle svých početných filmových dvojčat. Klasické, trošku umělé dialogy, lehce zmatený střih a chvílemi až přehnaně jednoduchý vývoj děje, který je, jako vždy, zamotaný jako elektrický vánoční řetěz. Ovšem stylový humor, nejen klasicky skvělé Věry Ferbasové, jede naplno a film tímto dělá v pohodě sledovatelným i pro mladého a československým filmem nadšeného diváka. A samozřejmě nesmí chybět morálně silný a upřímný happyend.

Co se dělo na plátně každý dobře ví, ale co za tím vším stálo? Jak se to vlastně dalo dohromady? Až neuvěřitelně náhodně. Informace nutné k životu každého filmového fajnšmekra.

Vynikající myšlenka, která se postupem času ztratila sama v sobě.

Jaké štěstí, že se povídka nevešla do oficiální sbírky PERLIČEK a máme jí možnost okomentovat individuálně. Herz-Hrabal a dodělá to Liška. Bláznivá melodie, provázející celý snímek, Haňťovo pábitelské vyprávění a mystifikování, nádherná všednost, osobitost a prostota zaměstnanců i návštěvníků sběrny a experimentální režie. Herz ve své prvotině naplno ukázal své cítění filmu a jedinečnost režie.

Opravdu velké překvapení a to jsem si říkal, jo podívám se na to a přitom si udělám nějakou práci. Neudělal jsem nic. Výborná grafická práce, takový Simpsonovský humor na americký způsob života, skoro všech zúčastněných postav a samozřejmě celý scénář. Ty 4 tady rozhodně drží spojení dětský horor, i když může toto spojení vypadat zvláštně, tenhle film přesně takový je. Dům, který má v sobě zlo působící na podvědomí každé "oběti", by bylo určitě i výborným základem pro hraný, krvavý masakr. Zde má vše ,hlavně konec, ten potřebný dětský nádech.

Hodně těžká osudovost a výborná podívaná. Andrej Tarkovskij si zřejmě někde sehnal stroj času, přenesl se do 15. století a pořídil dobový záznam. Knížecí zaprodanost cizákům, rozjímání a každodenní lpění na obyčejném životě, otrocká víra, která vznáší do mysli jen pochybnosti, touha po světském životě, která omrzí tak rychle jak přišla, osudný dar talentu, který působí jen rozvrácenost a závist, tíha hříchu, bláznivá, němá prostota, silná touha mládí pokračovat v generačním umění a nakonec všeobecné prozření. Velkolepost a zmíněná osudovost snímku je naprosto neoddiskutovatelná, Tarkovskij nám po Bergmanovi a Vláčilovi také popsal morálku a cítění dobové společnosti, ovšem Tarkovskij to vzal opravdu hodně zhurta. Volnost režie i zúčastněných herců je skutečně jedinečná a známý dodatek k filmu, o zranění, či usmrcení zvířete, si Tarkovskij do závěrečných titulků rozhodně dát nemůže. Až tak to chtěl mít reálné a skutečně, povedlo se. Tarkovskij rozhodně jen nefilmoval, vyprávěl.

Nech se unášet jejím jedinečným zpěvem i nádherným vizuálním pojetím celého koncertu.