VanTom

Asi nemohu hodnotit objektivně – z dětství, kdy na Kevinu Costnerovi ujížděla mamka, mám archetypální zápletku, jakož i celé scény, vypálenou hluboko do podvědomí. Zároveň není plytká, romantický vztah energické, "neposlušné" zpěvačky/herečky a profesionálního, odměřeného osobního strážce vytváří pozvolna, důsledně skrze charaktery i okolnosti. Mezi ústředními představiteli je patřičná chemie a Whitney opravdu neskutečně zpívá – také co píseň, to megahit.

Burton, Elfman i Depp ve vrcholné formě. Svébytný pokřivený vizuál (sešikmený domeček Karlíkovy rodiny bych chtěl mít na zahrádce!), výrazná hudba i parodické písničky, povedený humor jak od mimózního exota Willyho Wonky a jeho Umpa-Lumpů, tak od groteskně zkarikovaných dětí či roztomile ironických/senilních prarodičů. Akorát po delší době v zacykleném ději se tyto cukrovinky lehce přejí a (vzpomínková) linka s Wonkovým přísným odcizeným otcem-zubařem se zdá jaksi naroubovaná.

Na půdorysu samurajských (nebo třeba "gundam") příběhů vystavěné kraťasy, střípky z předaleké galaxie v japonském duchu a anime tvaru… Těžko říct, jestli mají co nabídnout největším fanouškům SW ságy, jelikož stojí mimo kánon. Těm průměrným (= mně) příliš ne, na to jsou moc krátké, moc roztříštěné, přitom paradoxně moc svázané zadáním. Málokterý nudí, zároveň málokterý nadchne – což platí i o různorodé animaci a vizuálním stylu.

Scénáře sportovních filmů obvykle neoplývají význačnou originalitou, ovšem tenhle o stárnoucím otci/učiteli/trenérovi, který si v letech splnil sen o startu v 1. lize, by už těžko mohl být průhlednější či mechaničtější. Utavující prázdná režie a jednorozměrně zavilý/rozpolcený Dennis Quaid navíc nedokázali dodat atraktivitu ani těm pár důležitým zápasům, jejichž dramatičnost dokonale zabila rozmarná, antikatarzní country hudba; načež ve "velkém" finále nevybředli z nejlacinějšího hollywoodského sentimentu.

Znervózňující břichomluvecká panenka (zprostředkovaně) likviduje v prokletém městečku všechny, kdož měli podíl na smrti její "matky" až do xtého kolena. I přes různé zvraty jsou děj či chování postav opravdu natolik otřepané, přímočaré a předvídatelné, jak to zní. James Wan sice drží režii pevně v rukách a hýří nápady (děsivé "smrtící ticho" avizující přítomnost nebezpečného ducha), výsledek ovšem docela nudí a snaživý, leč toporný Ryan Kwanten na hlavní roli nemá.

Romero i svůj poslední zářez s oživlými mrtvými podkládá netriviální protikladnou otázkou víry v jejich evoluci ("výchovu") versus pragmatičnost přežití. Fanatismus zastánců obou směrů v malé komunitě na ostrově tak samozřejmě nepovede k šťastnému kompromisu soužití, jen k nevyhnutelné destrukci obou. V rámci žánru neobvyklá myšlenková podnětnost pak omluví i znatelnou "amatérštinu" realizace, která si na druhou stranu sama z "mrtvohlavů" a jejich brutálních likvidací komicky utahuje.

Roztřepaná kamera, zběsilý střih a nepolevující tempo definují tuto 12kolovou "hru", v níž poctivý detektiv skáče, jak pomstychtivý terorista píská. Za mě celkem sympatický počin, přestože v závěru, s větším měřítkem (zastavení tramvaje, pád helikoptéry), už se rozpadající a atakující nižší béčkovou úroveň.

Romantická rovina seznamování náhodného turisty se záhadnou "femme fatale" vykazovala (mezi nimi) docela příjemnou, nevyřčenou přitažlivost. Plus Benátky byly krásně fotogenické a Howardova hudba emotivní; jen obdivnou reklamu na vyzáblou Angelinu Jolie, za kterou se tu ohlédne snad i slepý teplý holub, si chcete odmyslet. Jakmile však došlo na kriminální zápletku s neschopným Interpolem/CIA a směšným ruským gangsterem, něco se pokazilo (a nejenom po technické/trikové stránce, viz šaškovská honička po střechách před zeleným plátnem). Definitivně pak srážím hodnocení kvůli "šokující" pointě, která snad musela každého napadnout už ve vlaku.

Nádherná, výpravná animace sice ohromí kostičkovou LEGO stylizací (nebo naopak i přes ni?), ovšem scénář svůj stavebnicový základ využije jen asi ve dvou případech. Vypráví totiž klasickou parodickou historku na ninja/kung fu filmy, reklamně navázanou na Ninjago brand, se silným motivem (ne)vztahu otce padoucha a syna hrdiny. Jako hlášky padají ostošest a občas donutí k hlasitému zasmání, nicméně stejně to celé působí poněkud vyvařeně… a s ucamraným rodinným finále.

[Director's Cut, 2007] Poctivý historický velkofilm se hodně zaměřuje na postavy, jejichž motivace či vnitřní konflikty přehledně prokresluje – a dlouhé dialogové scény polidštěných hrdinů tak v sobě mají víc tenze, než rozmáchlé tisícihlavé bitvy. Ty překvapí nekompromisní krvavou brutalitou, jinak představují spíš vysoký, "povinný" standard – proto nejvíc v paměti uvízne skvělý souboj Hektor vs. Achilles (na Elfmanovu hudbu z Planety opic!). Dospělý scénář se však, kromě určitého opakování, dopouští naprosto zásadní chyby – celé dobytí Tróje vypadá, že se namísto bájného 10letého obléhání sfouklo za sotva pár týdnů.