VanTom

Čirý osmdesátkový fetiš! Motivačně popelkovská, romantická (R-ková) pohádka o 18leté svářečce, která si plní sen stát se profesionální tanečnicí, zatímco upocené tréninky prokládá žhavým nakrucováním na pódiu v baru. Přestože mě sálající energie a styl zpočátku nakoply, naivní plytký scénář už dál nic v rukávu neschovává. Nejspíš i z toho důvodu se režie plně soustředí na hudební čísla, pojatá vyloženě jako živelné, tělesné videoklipy (na dnes již totálně profláklé disko hity).

Vyšetřování okultní vraždy se rozjíždělo nadějně a způsobilý bývalý detektiv vytvářel s bystrým kadetem Edgarem A. Poem pěkně se doplňující dvojici; minulost byla patřičně pošmourná, ne však přestylizovaně špinavá. Rozvláčné tempo, emoční chladno a temné odstíny se nicméně brzy ukázaly jako nepříliš záživné, rozřešení pak jako mysteriózně pitomé, a ani druhý konec, tedy dovětkový twist, mé klížící se oči údivem nerozevřel. 50 %

Jako na terapii po ztrátě manžela a synka si zdrcená Američanka vyrazí na výlet do Barmy, kde se, zbavená racionálního pudu sebezáchovy, přivěsí k demokratickému hnutí brutálně potlačovanému totalitní vojenskou vládou. Záměrem snímku bylo "reportážně" zaznamenat represivní poměry v zemi a armádní zločiny, nejde však na dřeň a "akční" útěk za svobodou s pronásledovaným disentem žádoucí velké emoce nevzbuzuje.

Probuzení do probíhající "zombie" apokalypsy a rozpadající se civilizace pod taktovkou Franka Darabonta v první sezóně mělo všechno, co potřebovalo k nastartování dlouhodobého seriálového fenoménu. Ten se po rozplizlém přešlapování v řadě druhé (farma) prokousal k vrcholu (vězení, Woodbury – Guvernér). Bloudění divočinou jako v různorodých "levelech" poté představilo nová místa, hrdiny i padouchy, aby s usazením do několika komunit (Alexandrie, Hilltop, Království) a válčením s často iracionálně nepřátelskými skupinami (Spasitelé – Negan, Šeptači) začali scénáristé čím dál zjevněji vařit z vody. Dojížděl jsem tedy spíše ze setrvačnosti a konec netrpělivě vyhlížel; nezklamal (Společenství), ovšem na žádný spin-off či sidequel mě teď nenalákají ani párem volů. Více v komentářích k jednotlivým sériím. 7/10

Legendární šéfkuchař (výživný Ralph Fiennes) servíruje pro své hosty z vyšší vrstvy konceptuální menu o mnoha výstředních chodech, pečlivě promyšlenou degustaci mu však zhatí nezvaná, neočekávaně "nesnobská" společnice jednoho z hostů (opět výborná Anya Taylor-Joy). Lehce hororová delikatesa sice své ingredience v závěru (i v záminkách) nastavuje až připaluje, nicméně natočená je libově a marináda z třídní společenské satiry jí dodává sytější chutě – třeba na jeden šťavnatý cheeseburger s hranolky.

Feministický revenge thriller kombinovaný s romantickou komedií. Promyšlenost pomsty za dávný zločin je však povrchně vykonstruovaná, občas tendenční a podobně rozbitá, jako psychika hlavní hrdinky. Zvrat v idylickém milostném vztahu nepřekvapí (obzvlášť, když ho klidně vyzradí distributor v obsahu), ambivalentní vyústění finálního zúčtování už asi ano. Celá 4. hvězdička jde za skvělou Carey Mulligan.

Zlý rock si podmaňuje ostatní hudební styly – techno, klasiku, country, folk, a především vlezlý pop, kterému/kterým vládnou naši veselí, třpytkoví trollové. Námět mě nadchnul a ze spousty muzikálních hrátek či aluzí mi přecházel sluch (zrak pak ze záměrně kýčovité, leč nádherné a propracované "semišové" stylizace a animace). Samotný příběh ani postavičky však žádný velký tah na bránu neměly.

Asi už můžu naplno říct, že co se týče humorné stránky, nepředstavuje BoJack úplně můj šálek kávy (resp. mou flašku alkoholu). V čistě komediálních dílech mě tedy, hlavně zpočátku, příliš neoslovil. Zlom nastal při naprosto geniální (němé) 4. epizodě na podvodním festivalu. Z pohledu (destrukce) vztahů a (deprese) charakterů se totiž dokáže zavrtat opravdu hluboko pod kůži a být naprosto nevybíravě, nelítostně tvrdý, sarkastický, zároveň upřímně lidský-zvířecí.

200letá "pouť" unikátního robota Andrewa za svobodou a tím, aby se stal člověkem (zevnitř i zvnějšku). Protože láska. Jeho šlechetné snažení hladce plyne, také při něm nemusí překonávat žádné záludné překážky a nikdo mu cíleně nehází klacky pod nohy. Zaměřením na vše překonávající romantiku si však filmaři sami podrážejí židli, jak povznášející zážitek topí v nádrži uslzeného sentimentu. Přičemž nad vodou je všemi silami drží líbezná hudba Jamese Hornera (pravda, mocně se vykrádajícího).

Disneyovsky zbastardizovaná adaptace nekoncepčně lavíruje mezi odlehčeně infantilním podmořským dobrodružstvím a okleštěnou, nicméně seriózní tragikou Nemova životního osudu. To pak závažné myšlenky o zkázonosnosti lidského pokroku a technologií (ve špatných rukách) či nekonečnosti oceánu (resp. oceánských materiálních zdrojů) těžko nacházejí místo vedle rozkošně hýkajícího lachtana… nebo hystericky rozjařeného, vypočítavého, přízemního námořníka (otravný Kirk Douglas, ale víc za to může scénář). Ovšem na zdařilé (praktické) efekty či výpravu se dá dívat i dnes, vypadají pořád moc hezky (roztomile :)). Jenže co jsou platné, když jsem se skoro prozíval k spánku.