Sandiego

Že film nemá žádný spirtuální přesah? Mě ani na chvíli nenapadlo hledat v severské odyseji náznaky duchovna. Revenant perfektně funguje jako fyzické drama se zápletkou, která svým podmanivým a zbytečně nekomplikovaným rozvíjením upomíná na zlatou éru Fordovských westernů. A ztvárnění přírodního rámce dechberoucími kamerovými manévry ji povyšuje na zážitek (či spíše prožitek), který sám o sobě přesahuje "pouhý" dobrodružný příběh o pomstě (viděno v IMAXu). Takže proto plný počet - intelektuální vyžití očekávám spíše od jiného typu filmů a Ińarritovi s přivřeným okem odpouštím pár manýristických náběhů ke zbytečné mystice.

Kachyňa sice držel ideologii na uzdě, neubránil se však hrozbě barvotiskového sociálního kýče, jehož přímočarost je těžké omluvit tím, že jde o "rodinný film" - zvláště ve srovnání s řadou dalších Kachyňových děl, v němž se působivě vyhnul oběma pólům. Ale i tak má poetické ztvárnění každodenního života v Podkrkonoší předminulého století něco do sebe a především výkon Marie Brožové v bohatě odstíněné roli babičky si zaslouží pozornost.

Popravdě - skutečně jsem čekal suchou a doslovnou lekci z dějepisu ve studiových kulisách. Viktor Polesný s Václavem Šaškem však vytvořili televizní film, kterému nechybí obratně vystavěný scénář, tematicky přesahujícím pouhé soudní drama, pečlivá dobová evokace (neskutečně povedené typové obsazení i té nejmenší role!) i výrazné vizuální ztvárnění. Snad jsem nebyl jediný, komu přišlo na mysl, že sleduje další (předrevoluční) díl Dobrodružství kriminalistiky. Zločin v Polné je dramatickým počinem, jenž naplňuje nároky televize veřejné služby (i když v zásadě jde o další variaci až příliš vytěžovaného krimižánru), a v určitých okamžicích působí až mrazivě - a přitom aktualizace není nijak horlivě podsouvána. Viktor Polesný po několika nepřesvědčivých pokusech posledních let se ukázal opět v plné síle a hořím nedočkavostí, jak se vypořádá s podobně ambiciózní látkou, jakou je život a smrt autora monstrózního Stalina na Letné (připravovaná inscenace Monstrum - plánované natáčení již v polovině tohoto roku). A pokud přeci jen byl cítit společenský potenciál, který musel ustoupit pečlivé rekonstrukci soudního procesu a vyšetřování, ten by měl poskytnout připravovaný snímek Rituál. Tato dobová freska nahlédne z netradičního úhlu pohledu rozklad polenské křesťansko-židovské pospolitosti právě v období Hilsneriády.

Příjemná nostalgická vzpomínka na léta padesátá, která na složitou dobu nahlíží spíše úsměvným a smiřlivým pohledem a podobá se žánru maloměstské humoresky. V porovnání s dalšími snímky, které dobu nahlížejí dětským pohledem (Blázni a děvčátka, Vracenky) se však filmu nedaří působit tak intenzivní náladou, což se dá klást za vinu obětování syrových momentů nepříliš přesvědčivé poetizaci s andělskými motivy, která je spíše idealizací nevinného dospívání. Nicméně i tak by si pozapomenutý počin výrazného režiséra zasloužil reprízu na obrazovce, určitě má i po letech divácký potenciál díky skvělým hercům (především Josef Kemr v roli hrobníka a také dojemný Ondřej Havelka jako perzekuovaný farář) a vděčným motivům, jež nemají daleko k Poláčkovu klukovskému světu.

Další doklad toho, jak je český literární realismus 19. století nedoceněný. Povídka Boženy Benešové je působivým a neúprosným pohledem něžného pohlaví na determinací venkovského života a Jan Matějovský z něj dokázal vytěžit ukázkově dusivou atmosféru, jež přesvědčivě přesahuje kašírované studiové ztvárnění venkovského života. Nečekejte prvoplánovou kritiku konzervativních poměrů ani režimem prosazovaný emancipační aktivismus - inscenace je (pomineme-li dobovou slabost pro látky založené na sociální kritice starých dobrých časů) z ideologického hlediska zdrženlivá a neopírá se o nově vnášené významy či komentáře. Mladičká Libuše Šafránková dokázala postavu začínající učitelky oživit, i když po větší část děje byla postava spíše pasivní a zastiňovaná hutnou charakteristikou postav jiných.

Osamělá a nelidská intelektuálka vs. nádor vaječníku ve 4. fázi. Z této nerovné diskuzní konfrontace vyroste díky nevídanému nasazení Emmy Thompsonové pořádný knedlík v krku, který je naštěstí nezhoubný, i když jsem ho cítil ještě dlouho po závěrečných titulkách. Jedinečné zjevení z průkopnických dob "quality tv".

Taxi Teherán bere dech na první pohled jednoduchým konceptem zachycovat dění z íránské metropole skrytou kamerou na omezeném prostoru, kde se až zázračně ztrácejí jakékoliv zábrany vůči režimnímu dohledu. Především na něm baví to, jak ladně bruslí na hraně bezprostřední observace a fikce, která chce být společenským komentářem, jak si pohrává se samotným audiovizuálním médiem v nejlepší tradici íránské filmové sebe-reflexe. Mnohé okamžiky jsou odzbrojující a představují až jímavé vyznání filmaře bez svobodného rozletu. Co však kladný dojem ze snímku sráží, je snaha zahodit šanci zůstat na nejednoznačné percepční rovině a poměrně okatě naroubovat dění v taxíku a jeho bezprostředním okolí na komentář o nepoctivosti, jenž se v některých okamžicích až nápadně blíží u nás kdysi bující komunální satiře. Nebýt působivé epizody s "dámou s růží", která poměrně bezzubou kritiku v závěru rozšíří o nové, tentokrát už nesporně politické a principiálnější vnímání problému, tak by snímek nakonec zůstal spíše jedním z nejvynalézavějších počinů posledního období a silně osobním vyznáním filmu - nikoliv pronikavou společenskou studií, jež se od něj i vzhledem k situaci režiséra očekávala.

Zlatou nymfou oceněná kýčovitá romance z pražského ústavu pro slepé konzervatoristy. Exportní směska, jež si nezadá s Herzovým artiklem Den pro mou lásku, těží z ideálního obrazu nevinné mládeže, která pěstuje umění, skládá básně a vyjadřuje se vznešenými slovy, z malostranských kulis, srdceryvného dívčího chóru, i nezbytné vánoční melancholie. Určitou přirozenost v situacích však filmu upřít nelze, především vztah dívky ztrácející zrak k bezhlavému mladému restaurátorovi zaujme svou hořkou poezií, jež působí rozhodně lépe než přecukrovaný vztah stejně postiženého mladíka ke stejné slečně. A navíc se Ráža opět mohl opřít o svěží herecké výkony mladých představitelů, které ovšem scénář občas dostával do trapných chvilek. I tak nejvíc válela Vítkova malá ségra v podání Jitky Suchanové. Škoda, že se objevila jen ve dvou scénách - její živelnost by určitě rozproudila unylé plynutí inscenace a věčně zasněné výstupy ostatních.

V tomto případě byl Dietl skutečně nekompromisní, je škoda, že tento směr jeho tvorby nezískal příležitost se dále rozvinout. Scénář se již po srpnu 1968 realizace nedočkal a ani autor, ani režisér Jan Matějovský se nedožili okamžiku, kdy mu televizní dramaturgie mohla dát zelenou. Anna Procházková zvolila velmi sugestivní styl, který sází na psychopatologickou atmosféru, nicméně zdůrazňovaná vyšinutost je značně návodná a tak trochu podceňuje sílu dostatečně vygradovaného scénáře. Jan Matějovský, pro kterého byl původně určen, platil za televizního režisérea s osobitým stylem - na první pohled matematicky chladným, ale přesto ne umrtveným. Jeho uchopení by jistě směřovalo k rafinovaně prosakující mrazivosti, jak tomu bylo u jeho vrcholných televizních filmů Pasiáns a Podezření. Přesto inscenace zůstává velmi znepokojivým obrazem do nejmenších detailů propracovaného nátlaku tajné policie, do něhož je z rozhodnutí vyšších míst lapena mladá lékařka psychatrické léčebny. Aniž by sama nesla nějakou vinu či skutečně vzdorný postoj v podezřelém případu odsouzence na smrt, který předstírá psychickou poruchu, její život a jistoty se bortí jako domek z karet. Dietl opět velmi dobře rozehrál nejednoznačné vztahy v uzavřeném prostředí, nerezignoval u některých charakterů na jemu vlastní humanistickou kresbu, ale ta se ukazuje jako bezmocná vůči neúnavné mocenské mašinérii. Zlata Adamovská se naprosto přesvědčivě zhostila role zdravotnice, která se postupně seznamuje s poměry v psychiatrii 50. let, nevědomě vbíhá do pastí, postupně si uvědomuje záludnost jí svěřené terapie, vzpírá se deziluzi. Její závěrečný křik je okamžikem naprosté bezmoci a zdrcujícím završením vývoje její postavy, která určitě patří k těm nejpůsobivějším, které kdy Dietl vytvořil. Uzavřený pavilón zůstává inscenací, která rozhodně přesahuje svůj účel v době vzniku i jistou senzačnost námětu. Určitě by si zasloužila opětovné uvedení, neboť vyznívá o dost životněji než některé současné kinematografické návraty do tohoto období (viz Ve stínu).

Jan Prušinovský je tvůrce, který cílevědomě táhne současný český film kupředu a nachází pro něj viditelné místo v rámci evropské kinematografie, aniž by většinový divák zůstal pozadu. Okresním přeborem ukázal životnou cestu české komedii, Kobrami a Užovkami vytváří prototyp sociálního dramatu natolik srostlého s českou realitou a mentalitou, že v důsledku dalece přesahuje "okresní" ráz tématu. Alternativa bez outsiderské rezignace, sociálního naturalismu a s netrčícím nadhledem má naději, že svou specifičností zaujme zahraničního diváka. Film v celku nepřináší výrazně silné momenty, které by dramaticky vytěžovaly načrtnutou situaci dvou bratrů. Žváček s Prušinovským se soustředily spíše na uvolněné paralelní plynutí dvou jinak ztracených existencí a na jejich stále častější průsečíky, v nichž se občas zjeví poslední nepřetržitelné nitky bratrského pouta. Tyto momenty jsou z celého snímku nejpůsobivější a k tématu přistupují přesvědčivěji než vykonstruovaní skandinávští Bratři. Výrazně tomu přispívá nevídané herecké nasazení bratří Hádků a snad i jejich skutečný vztah. Je škoda, že ke konci začíná volná jízda zadrhávat a posledních několik scén jen setrvačně směřuje k nějakému závěru. Tvůrci k tomuto cíli používají postavy spíše jako volně manipulovatelné prostředky a vyznění nenacházejí v nich samotných . Nevznikne tak výsledný dojem či pocit, který by film jako celek pevně ukotvil v paměti - divák prostě v závěrečných minutách už žádný nový podnět nezužitkuje, jen bere na vědomí nově dávkované informace. I když filmu nečekaně v cílové rovince došel dech, nic to nemění na tom, že Kobry a užovky jsou filmovou událostí, která má význam nejen pro samotný divácký zážitek, ale i pro rostoucí ambice československé kinematografie na nadnárodním poli.