GlamourCat

Taková červená (ještě tak podivně erotická) červená knihovna z koncentráku, kde se dějí všechny ty kýčovité věci (esesák, co si uprostřed té hrůzy pije koňak a poslouchá valčíky, náboje dojdou právě když má být zastřelen hrdina, obrázek Hitlera nad znásilněním) a hlavní hrdinka je unylá a všechno si od všech nechá líbit, hlavně a za každou cenu ŽÍT. I navzdory "mamince v plynu", navzdory "esesák mě znásilní, kdy se mu zachce", prostě hlavně proplout a nakonec "vdala jsem se za staříka a už jsem se k tomu nikdy nevrátila". Takové Lustigovo přesvědčování nás (a asi hlavně sám sebe), že "morálka" (slovo se tam opakovalo několikrát) jde mírně stranou, pokud jde o to přežít.

Nemůže existovat vtip, pokud neexistují žádná pravidla a žádný děj... není ho potom na čem postavit. Nemůžete o "tom znaménku" říct v předposlední scéně, když o něm do té doby nic nevíme. Nemělo to žádnou konstrukci, žádnou kostru, věci se objevovaly a zase mizely bez příčiny (a následků). Všichni se chovali jako sjetí, včetně krále a královny a to není směšné, ale zoufalé. Nehledě na to, že mladý Polívka vůbec není tak hezký a talentovaný jako býval jeho táta a vůbec, ti mladí stojí za nic. Nejsou hezcí a ani vtipní. A masky byly vyloženě odporné.

Za mě to je úplně zoufalé, člověk ani nemůže být na straně babky nebo dědka, protože jsou všichni... zbabělí, otravní a ironičtí. Ženský nutí chlapíky jíst zeleninu a nekouřit a chlapi sice mlčí, ale tiše protestují a babky a dědci sebou tiše pohrdají, ale jsou příliš pohodlní se rozejít... nechci o tom ani nic vidět, ani nic vidět... nezájem. Vůbec mi to nepřipadalo jako téma na komedii.