liborek_

Návrh na alternativní název: Pokrytecký psychopat a jeho továrna na asociální neurotiky. __Z hlediska formy je film konvenční, ale z kontextu je cítit, jak omezený prostor režisérka měla: V případě konfrontace by se Petr kousnul a natáčení by skončilo, v případě podlehnutí Petrovým manipulacím by dokument ztratil jakýkoliv smysl. Pokud to nešlo během natáčení, o to víc bych však žadonil po větší vynalézavosti v postprodukci. __ Autorka filmem předává hlavně emoce a atmosféru; informací je pomálu a otázky si klade divák sám - což je vlastně dobrá koncepce. Proč by autorka sama měla řešit sociální singularitu tohoto typu? Zamířením kamery na sebejistého, cholerického a navenek licoměrného (uvnitř zřejmě velmi vypočitavého) člověka poodhalí další hranici našeho společenského uspořádání. Tady totiž nejsou v konfronaci "konzumní" a "přírodní" způsoby života nebo "konvenční" a "alternativní" koncepce rodiny (to jsou jen zcestné interpretace a záminky pro racionalizaci). Tady jsou v konfrontaci sebestředný jedinec, který chce kojit svoje autoritářské (a jiné zvláštní) potřeby a zneužívat slabostí sociálního státu, a státní instituce, které neví, co si počít s parazitem! Z tohoto pohledu je film zajímavým příspěvkem do celospolečenské diskuze.

Především je třeba říct, že toto je zcela jiný příběh, než jaký se vypráví v Mercierově knize, na kterou se film odvolává. To pro případné natěšené čtenáře. Film zcela přetváří mnohé klíčové okamžiky a radikálně zrychluje děj, ale to vše na úkor popisu vnitřního života a motivací hlavní postavy... Raimund Gregorius Jeremyho Ironse není "ten" Mundus, jak si ho pamatuju z četby (což by samo o sobě nemuselo být špatně, ale filmový Mundus je velice neživotný). Film je poměrně těžkopádný, strohý; některé momenty působí (z praktického hlediska) dost neuvěřitelným dojmem a scénář v mnoha ohledech hraje na náhodu, což je dáno zhuštěním velmi obsažné knihy do stominutového filmu. To je také důvod, proč film je oproti knize tak neuvěřitelně plytký: Vedle dějových detailů i myšlenky se ztrácejí v překladu mezi literární a filmovou řečí. Zkrátka typická filmová ilustrace knihy, která se na jedné straně nedokáže od předlohy odpoutat, ale na straně druhé knihu deformuje po narativní i myšlenkové stránce. Film sám o sobě (dost už toho srovnávání) je po technické stránce velmi zdařilý. Skvělá kamera, úžasná atmosféra Lisabonu, herci, co umí hrát... :) Jen ten scénář je prostě slabý...

Fascinující vhled do sektářství živeného mladickou naivitou a rezistencí vůči myšlení mimo rámec vlastní ideologie. Bylo úžasné sledovat všechny ty úvahy aktérů; jejich komplikované větné konstrukce vyjadřující ve skutečnosti velmi povrchní myšlenky; jejich směšnou a přitom nebezpečnou radikálnost. Nejzajímavější z tohoto pohledu byla konfrontace Veronique s Francisem Jeansonem, diskuse naivitiy se zkušeností, bezmyšlenkovité impulzivnosti s analytičtějším přístupem. Velice zajímavý a vtipný film o jehož obsahové kvalitě svědčí to, že jej nelítostně odsoudila jak Komunistická strana Francie, tak francouzští maoisté, a o jehož vizuální a vůbec kinematografické kvalitě mě přesvědčuje chuť si jej pustit znovu...

Nějak jsem ty "nekorektnosti", "improvizace" a "nadčasovosti" za celých 26 minut nenašel. Jen namachrovanej primitivismus a ubohost. Akční leták Lidlu je vtipnější než toto...

Spektakulární fantasy-kýč o lásce mezi zrnkami písku. Začnu s nespornými klady: Skvělá kamera, úžasné obrazy (karavana v dunách) a film poměrně odsýpá. Tak a to je vše... A teď zápory: Fantasy příběh si hraje na něco, čím není; pojmenování postav zcela (!) vyfabulovaného příběhu (a s prvky nadpřirozena) podle skutečných historických osobností a vytvoření fikčního světa, jenž klame navozením dojmu skutečných historických souvislostí, je obscénní. Umělecká licence narušující historicitu události je akceptovatelná pouze v případech, kde jde o přiznanou alternativní vizi, mystifikaci či parodii (viz Amadeus, Otčina apod.), nebo kde mlha nevědomosti popouští uzdu fantazii. Proto vytvoření souvislosti mezi Avicennou (či lépe jeho žákem) a apendektomií je zajímavý přínos, a tedy OK (srov. například s jiným podobným filmem evropské produkce - Agorou, kde Hypatia předbíhá Keplera o více než tisíc let; v Ranhojičovi je úspěšné odstranění slepáku provedeno o 698 let dříve). Proto místo, časová osa či životní reálie, které jsou nadevší pochybnost známy, ale které jsou ve filmu zcela popřeny (což trkne každého, kdo pět minut věnuje Wikipedii), neskutečně iritují. Toto není stejné, jako vylíčení Hypatie ve zmíněné Agoře coby mladé krásné ženy (zatímco ve skutečnosti to byla vlastně stará ošklivá bába), kde jde o zjevnou aluzi na uměleckou tradici (viz např. Rafael Santi). Pokud i přesto akceptujeme tento pseudohistorický charakter příběhu a akceptujeme jeho čistou fantasy povahu, film dostatečně sráží už ta naivní a velice jednoduchá milostná zápletka, hojné narativní nelogičnosti a rovněž velice módní islamofobní vyznění (opět související s pseudohistoricitou filmu). Za vším tím pozlátkem, barvami hýřícími filtry a pompézní hudbou se tak skrývá pouhý líbivý nesmysl, který se tváří jako duchaplný velkofilm. Ostatně o jeho duchaplnosti svědčí už to, že když se během Ibn Sínovy přednášky začnou zmiňovat Aristotelovy poznatky, hlavní postava Rob Cole (a s ním i divák) je v myšlenkách odváděn jinam... Autoři filmu si asi mysleli, že myšlenky by mohly nudit, autocirkumcize je zajímavější...

Totálně zbytečný film, který nemůže nikdo myslet vážně jako "prequel" k Planetě opic z r. 1968. Vždyť Úsvit planety opic zcela zničil smysl původního filmu! A k tomu navíc je Úsvit nudnou přehlídkou drasticky zplošťujících humanistických klišé, které tvoří úmornou kostru neoriginálního, černobílým pisátkem napsaného příběhu. Naprosto ideální hrdina César, proti němu naprosto zlý stalinistický padouch Koba; ten nejhodnější Malcolm, ten největší asshole Carver... O ostatních přeživších lidech ani netřeba mnoho hovořit, protože v příběhu vlastně nehrají žádnou důležitější roli, jejich místo dostatečně zastoupí samy opice - naprosto zlidštěné ve smyslu psychologickém, emocionálním, politickém...ve smyslu jakémkoli. Totalitární schémata, která jsou lidstvu vlastní a která jsou násilně bezradným scénáristou přisouzena opicím, základní emoce jako láska, nenávist apod., to vše přispívá k naprostému setření rozdílu mezi lidmi a opicemi. Jediným rozdílem zůstává pouze to, že ony zplošťující humanistická klišé opice pronášejí v primitivní angličtině ("Apes not kill apes"). Úsvit planety opic je pouze nudnou, nezajímavou přehlídkou standardního použití CGI technologií; bez nápadu, bez napětí... Kde je náznak emoce, zůstává kýč; kde je naděje na originalitu, zůstává klišé. A ta totální destrukce smyslu původní Planety opic už nemůže být následujícím filmem zachráněna.

Severská variace na Forresta Gumpa, Zeliga, Byl jsem při tom apod. (nejlépe všech dohromady) a současně vykrádačka vtipů ze spousty jiných filmů. Dokonce mi mladý Allan Karlsson v některých momentech svým vzhledem připomínal Toma Hankse... Co je ještě horší, že film je skutečně zábavný jen první půlhodinu a poté (když se frekvence a amplituda humoru ustálí a naše bránice - nebo jen koutky rtů? - si na ně zvykne) už je to jen rutinní střelba tu povedených, tu trapných anekdotických projektilů. A je to především střelba naslepo, neexistuje terč... Film nic nereflektuje, myslet se u něj moc nemusí, černý humor je až příliš prvoplánový a jednoduchá zápletka je bez silnější pointy. Historické postavy či jejich karikatury jsou tu (často trapně až dětinsky) využity jen pro svůj potenciál pobavit. No a to je tak všechno. Kdo hledá jen jednoduchou oddechovku, je to fajn. Touží-li však někdo po jakémsi kultu nebo dokonce hodnotě, zahrává si s pořádným přešlapem...

"Budižkničemu se toulá po ulicích města / always under pressure of the moral institutes // But he won't go to a borstal / louky die Wiesen na něj čekají za městem // Wie sen jak sen how a dream / zbytečná otázka / stejně si nemohu nic pamatovat."

(možný spoiler!) Jeden z nejchytřejších filmů poslední doby, který více než vizionářskou futorologickou fikcí je delikátní anatomií lásky, romantiky a také role člověka v moderním světě ovládaném všudypřítomnou IT. Děj se odehrává v nedefinované budoucnosti, která však vykazuje zřetelnou kontinuitu s naší současností. Nevidíme vlastně nic, co bychom neznali z našich každodenních životů; dnešní technologie jsou ve filmu pouze - logicky - na vyšší úrovni (povědomý je i onen retro styl oblékání, který koresponduje s pravidelnými módními cykly, jak je známe i teď). __Osamělý Theodore prochází složitým obdobím. Rozvádí se a má pocit, že vše podstatné v životě si už prožil. Je citlivý, vnímavý, ale současně pociťuje prázdnotu, kterou vyplňuje hraním her a různými náhražkami (např. na internetu: v chatovacích místnostech, virtuálním sexem apod.). Zlom přichází se Samanthou, operačním systémem jeho PC, který má vysoký stupeň umělé inteligence a do nějž se Theodore zamiluje. Výjimečnost filmu spočívá v tom, že Theodor i divák beznadějně podlehnou iluzi, že i Samantha se zamiluje do Theodora. Jejich vztah je totiž tak něžný, tak krásný, tak skutečný. Jejich rozhovory jsou tak vtipné a duchaplné! V této záplavě emocí se snadno ztratí podstatné detaily: Samantha je umělý (!) komerční (!) produkt (!), o kterém se Theodore dozvěděl z reklamy. Je to složitý algoritmus, který byl nějakou korporací vytvořen tak, aby po vstupní diagnostice byl naprosto customer-specific a aby se choval zcela přirozeně (včetně pochyb o sobě samém a domnělých emocí). Tím nejdůležitějším detailem (pro mou interpretaci klíčovým) je však Theodorovo cyranovské zaměstnání: Píše osobní dopisy za ty, kteří nejsou schopni (nebo nemají čas) své city dostatečně vyjádřit. Vědomě se obracejí k náhražce a Theodore se tak účastní grandiózního podvodu (a jistě dobrého byznysu) na adresátech, kteří podléhají iluzi, že city z řádků dopisů jsou autentické. Stejným způsobem je však podveden Theodore sám prostřednictvím Samanthy, která navzdory různým (projektovaným) náznakům vymanění se z rámce pouhého umělého algoritmu stále zůstává neživým produktem IT vývojářů - a tedy neživou náhražkou. Z tohoto pohledu může být následné ukončení vztahu se Samanthou (její "odchod") např. výsledkem snah producenta OS1 o omezení životnosti produktu (o licenční politice softwarových firem v nedefinované budoucnosti můžeme různě fantazírovat). __Jelikož Samantha je customer-specific (dokonale zná Theodorovy záliby, práci, minulé vztahy, sexuální preference), zintenzivňuje nám náhled na Theodorovu osobnost. Theodor touží po lásce, ale díky Samantě si můžeme uvědomit, že láska je do značné míry sobecká emoce, která je korigována kompromisy, jež reálný vztah nutně přináší. Se Samanthou je to jiné, protože Theodore fakticky stále zůstává osamocen, zůstává sám se sebou; Samantha mu pouze umožňuje ventilovat přemíru emocí, které v sobě dusí. Theodor se nechává obelhávat náhražkou a dostává za to částečné uvolnění tíhy duše a iluzi krásného vztahu (který se líbí i nám divákům, protože má rysy přirozenosti a je prost klišé - bylo by zajímavé sledovat OS1 ve vztahu s nějakým buranem). Podstatným rysem popisované společnosti budoucnosti pak je, že se nikdo nepozastavuje nad tím, že chlap randí s počítačem. Vztah člověka a elektroniky se stává přirozeným a všeobecné podlehnutí náhražkám se stalo normou. __Přetrvávající osamělost, sociální uzavřenost, obklopování se (krátkodobými) náhražkami, ovlivňování nejintimnějších sfér našeho soukromí komerčními firmami a individualismus jsou fenomény dneška, které film zajímavým způsobem extrapoluje do celkem realistické podoby budoucnosti. Zda je to pozitivní nebo negativní představa, záleží na každém z nás... Když se pak k výbornému scénáři připočítají skvělí Joaquin Phoenix a Scarlett Johansson, výborná hudba i kamera, dostaneme jeden z nejsilnějších a myšlenkově nejpodnětnějších filmů, jakých byl Hollywood v posledních letech schopen.

Moje hodnocení je silně spjato s referenčním rámcem české kinematografie, tj. hodnotím v kontextu neutěšených "českých poměrů". Estetika, silný příběh a morální apel tady působí jaksi nepatřičně vedle seriálů typu Vyprávěj... Původně jsem ani komentář neměl potřebu psát, ale vyprovokovaly mě dvě věci: 1. Hořící keř naprosto dokonale připomenul zbytečnost a trapnost Českých lvů, ve kterých o filmy jde snad až na posledním místě. 2. Dost mě zarazila recenze filmu na blistech od J. Čulíka. Ten Hořící keř označuje za "neuvěřitelně slabý film" a tvrdí, že tento "šunt", který mu činil "duševní utrpení", někteří lidé vychvalují "zjevně čistě z ideologických důvodů". Ať se na mě ten dotyčný člověk nezlobí, ale jeho recenze je naprosto krystalickou ukázkou ideologického (!) odsudku filmu. Nejprve přiznal, že film vůbec neviděl, ale už dopředu věděl, že "seriál zřejmě falešným mýtem bude, už proto, že jeho příběh napsal mladík, který v Palachově době vůbec nežil, a režisérka je Polka, tedy romantička, která kontury příběhu zjednoduší a uhladí." (to jsou panečku argumenty!). A přesně s tímto apriorním odsudkem se na "nátlak" přátel na seriál podíval a s předem daným názorem v díle účelově hledal každou drobnost, podle které by pak mohl sepsat dojmologickou, argumentačně slabou a silně ideologizovanou kritiku "pražské kavárny" (protože mám dojem, že tento film je jen a jen záminka právě k dlouhodobé kritice a zesměšnění názorových oponentů, ve které pokračuje i po Lvech výrazy jako "česká filmová kritika se zdiskreditovala" nebo "tupí ideologové" ). Tento způsob myšlení (spolu s přístupem ČT, která si teď doufám rve vlasy) by už snad konečně měl vyhynout. Jak svěže působí rozhovory se Štěpánem Hulíkem vedle těchto ideologických stařešinů, kteří zamrzli někdy v 70. letech. __ Vrátím-li se k seriálu samotnému, vedle vizuální atraktivity bych vyzdvihl i zajímavou hudbu Antonia Komasa-Lazarkiewicze a výkon Jaroslavy Pokorné v roli Palachovy matky.