liborek_

Danielu Roherovi se podařilo vytvořit vícevrstevnatý kvazi-životopisný dokument, v němž osobnost, jež filmu dala i své jméno, není tím hlavním objektem zájmu, ale toliko průvodcem vrhajícím světlo na absurditu ruského režimu. A současně průvodcem po světě sociálních médií; průvodcem, který ukazuje jejich sílu, ale i jejich negativa pokud jde o snadnost šíření propagandy či o triumf kunderovské imagologie v dnešním světě. __Navalnyj byl mimořádná, ale také komplikovaná osobnost. Bezesporu to byl statečný člověk, který ale vzbuzoval falešné naděje na změnu putinovské diktatury ve svobodný demokratický stát. Podařilo se mu vytvořit iluzi, že je vůdcem opozičního hnutí v Rusku, přestože žádná jednotná (neřkuli relevantní) opozice v Rusku neexistuje; podařilo se mu přimět mnoho lidí uvěřit, že dokáže nahradit Putina a změnit směr vývoje své země, přestože je zřejmé, že pouhým odchodem Putina se nic zásadního v Rusku nezmění... O tomto film Navalny není (opravdu to není životopisný dokument), což mu ale neubírá na síle, zábavnosti, mrazivosti (i něze, když kamera zabírá Alexeje současně s Julií), protože události spojené s dočasným německým exilem jsou nosné samy o sobě a umožňují efektivně rozvíjet výše nastíněná témata. __ Viděno 3 dny poté, co byl Navalnyj v Putinově sibiřském koncentráku zavražděn. Psáno v den Navalného pohřbu.

Ještě naivnější, než je běžný standard ostatních mayovek.

Ne úplně povedený dokument o skvělém pianistovi s bohatou studiovou i koncertní kariérou. Příliš povrchního oslavování (Jona Batista mám moc moc rád, ale např. jeho vklad do filmu považuju za čistě "fanouškovský"...), nekoncepční pojetí popisu životní i umělecké cesty (v první půlce filmu se toho o umělcově soukromí moc nedozvíme, poslední třetina je však zahlcena detaily z rodinného života v jeho pokročilém věku, které nám zprostředkovává čtvrtá manželka, přičemž ty první tři jsou vzpomenuty pouze nepřímo zmínkou o třech rozvodech...), a málo o skutečném přínosu dějinám jazzu (film se bohužel soustřeďuje hlavně na výčet těch, které Peterson nějak ovlivnil...).___ Film obsahuje ohromné množství archivních záběrů, což je jistě jeho plus. Ale o Petersonově myšlení, tvůrčím procesu nebo kdy a proč přišel ten přerod z "pouhého" klavírního virtuóza v úspěšného skladatele se toho mnoho nedozvíme (nehledě na nesouměrné časové skoky)... A proč je proboha český podtitul "Osud jménem jazz", když originální "Black + White" hezky dvojsmyslně připomíná nejen nástroj, který Oscar Peterson bravůrně ovládl, ale rovněž jeho roli v americkém hnutí za lidská práva, v němž rozhodně zanechal, ačkoli se jako Kanaďan v mládí s Jimem Crowem nesetkal, důležitou stopu?