Vančura

Dějově nevěrohodné (a předvídatelné), se stupidně napsanými postavami, okoukané obsazení, obecně ztráta času. Film pro hodně nenáročné publikum.

V dětství jsem to miloval - a jako už tolikrát předtím - když jsem se na to teď podíval s odstupem mnoha let novýma očima, užasl jsem, co jsem na tom vlastně tehdy coby dítě viděl (myslím, že dílem mě okouzlila úchvatná Zuzanka Vejvodová v roli blonďaté Leontýnky a dílem nádherná Hapkova hudba, jakož i tajemná atmosféra lesní obory s tajnými chodbami, ale nejblíž pravdě bude asi to, že jsem byl tehdy divák velmi nenáročný, jako většina z nás v té době). Dějově je to strašně roztahané (ve většině epizod se skoro nic neděje) a zbytečně zahlcené hromadou postav, které jsou tam veskrze podružné (Vetchý, Sovák, Etzler, Suchánek...), není to ani napínavé, protože hlavní záporák je v podstatě známý od začátku (hostinský Kubát ztvárněný Vlachem je navíc tak odpudivá postava, až je to místy komické), a konečně strašně mě tam iritoval ten jakoby policejní favorit s nesmyslným zbarvením, které nikdy neexistovalo, podobně jako jsem nepochopil, proč museli z Třeboně udělat "Hrádek". Přes všechny výtky jsem na to přesto koukal celkem smířlivě, protože ten seriál už je dnes v první řadě dokonalé devadesátkové retro, které zachytilo tehdejší dobu a spoustu herců v jejich mladé podobě (Vondráčková, Zounar, Etzler, Suchánek, Vetchý...), a rovněž zde hraje spousta skvělých herců, kteří jsou už po smrti, takže si u toho člověk lehce povzdechne, jak ten čas letí, a ta nostalgie milosrdně zakryje všechny filmařské nedostatky, které tam tehdy člověk nevnímal.

Jméno režiséra (a hlavně jeho dosavadní filmografie) ve mně moc důvěru nevyvolávalo, ale stejně jsem to chtěl vidět kvůli Lily James, která mě kdysi okouzlila v Popelce. V tomto ohledu mě dost otrávilo obsazení jejího hereckého protějšku, protože Shazad Latif s ní tvoří pár více než nesourodý, a pokud jde o Emmu Thompson, její filmovou matku, ta aspiruje na nejotravnější filmovou postavu všech dob (skutečně si nevybavuji, kdy naposled mě někdo ve filmu tak iritoval). Jinak pokud jde o děj, je to samozřejmě dokonale předvídatelné od začátku do konce, a navíc otravně dlouhé, protože sledovat skoro 2 hodiny film, kde přesně víte jak dopadne, je prostě úmorné, a osobně jsem si u toho jen prohloubil averzi k současným romantickým komediím, které aktuálně považuji vedle hororu za asi nejpokleslejší žánr, což mě mrzí o to víc, že jsem ho kdysi měl moc rád.

K zalknutí nudné, nechápu ty nekriticky nadšené ohlasy. Režisérka si léčí nějaká stará bebíčka a my se na to musíme koukat, děs!

Hodně letitá komedie, z které je doba vzniku silně znát, a nejsem si jistý, jestli to má ještě šanci oslovit současné publikum - osobně jsem se u toho docela nudil. První půlka, v níž film člověka znejisťuje, zda je postava ztvárněná Hlaváčovou skutečně čert či nikoli, mi osobně přišla filmařsky zajímavější, na druhou stranu teprve v druhé půli, kdy filmový pár opustí Prahu a vydá se na cestu, to začne být konečně trochu vtipné (přesto ne zas až tak vtipné, jako pozdější Bílá paní nebo Světáci, v nichž Podskalský dosáhl svého tvůrčího vrcholu). Osobně mi navíc přijde, že hlavním zdrojem odvěké popularity tohoto filmu (pro mě trochu nepochopitelné) je herecké obsazení, protože mladinká Hlaváčová je zde skutečně okouzlující, byť ten 20letý věkový rozdíl mezi ní a Horníčkem mi přijde nevkusný, stejně jako její uhánění Fausta k svatebnímu oltáři. Diváctvo důchodového věku si jistě na svou srdcovku sahat nenechá, ale osobně mi ten film vlastně přijde docela prostoduchý a přeceňovaný.

Kvůli mému zvyku nezjišťovat si o filmech nic předem jsem tentokrát krutě narazil - naivně jsem totiž předpokládal, že když se mi líbily Asterovy dva předchozí filmy, bude i ten třetí pecka. Když jsem to asi po 15 minutách zastavil, protože se mi to moc nezdálo, abych se podíval, kolik ještě zbývá do konce, vyděsilo mě zjištění, že to má 3 (!) hodiny. Nakonec jsem teda vydržel až do konce, ale nebavilo mě to, a celou dobu jsem si říkal, že se Aster musel zbláznit, protože jinak si nelze vysvětlit, že se zde TAK MOC utrhnul ze řetězu a dělá si naprosto co chce - chápu, anotace od Aerofilms to vydává za klad snímku a najde se dost lidí, kterým se to trefí do vkusu, já to naopak považuju za projev tvůrčí arogance a odtrženosti od reality, kdy bylo Asterovi podle mě u prdele, jak ten film lidi přijmou, protože si to točil pro sebe. Vědět tohle předem, obloukem bych se tomu vyhnul.

První dvě hodiny mi přišly jakž takž ucházející a krásná scéna s testovacím výbuchem v Los Alamos mě konečně přesvědčila, že stálo za to se kvůli tomu táhnout do kina. Jenže místo toho, aby zde film v nejlepším skončil, to pokračuje ještě další hodinu, během které jsem z toho byl čím dál víc otrávený, a začaly mě už iritovat věci, které jsem zpočátku smířeně toleroval - na mysli mám nejen pro mě nepochopitelné střídání barevného formátu s černobílým a často nepříjemně hlasitý soundtrack, ale především absurdní zahlcenost děje postavami, v jejichž jménech a motivacích jsem se dokonale ztratil (podobný dojem jsem měl před časem z téměř 500 stránkového komiksu Bomba, který rovněž popisuje historii Projektu Manhattan). V kombinaci s tou šílenou 3 hodinovou stopáží to u mě vedlo k upevnění názoru, že životopisné filmy jsou nejnudnější žánr a Nolan je otravně přeceňovaný režisér, jehož filmy mě už dlouho nebaví.

Nic jsem od toho nečekal, ale že to bude tak strašně nudné, mě vzhledem k atraktivnímu námětu i lokacím fakt překvapilo. Nejenže je to dějově dokonale předvídatelné, ale dialogy jsou tak strašně, že to nemá ani cenu komentovat. Minimálně na české poměry to mohla být slušná komedie, ale to by to nesměl točit Havlík...

Strašně jsem se na to těšil - abych byl o to víc zklamaný. Tu černobílou kameru, která mě veskrze jen otravovala a přišla zbytečná, bych ještě přešel, ale nedokážu prostě pochopit, proč je to celé tak nesnesitelně nudné a banální. Až na pár lepších momentů (jako např. telefonát lékaře s pozůstalým po mrtvém na Covid-19) ten dokument nepřišel absolutně s ničím, co by člověk sám nezažil nebo ještě neměl v živé paměti (nelze se ubránit dojmu, že od těch událostí uplynulo zatím málo času, abychom od nich měli dostatečný odstup), a tak mě všechny ty dlouhé záběry na prázdný Staromák nebo Karlův most v čase lockdownu jen k smrti nudily, protože tímhle jsme přece žili před 3 lety, a to tak dlouho a intenzivně, že připomínat si to mě dnes vlastně už jen obtěžuje. Celkem zábavné je sledovat tu bláznivou Peterkovou nebo poslouchat názory Vachka, který už měl smrt na jazyku, ale jinak jsem zde skutečně postrádal nějakou přidanou informační hodnotu, abych si z toho odnesl něco víc, co jsem dosud neznal nebo co by mi nějak otevřelo oči. Naopak jsem se spíš utvrdil v tom, že v r. 2023 mi téma covidu přijde jaké strašné passé a nikoho to podle mě už nezajímá.

Výtečný dokument, který mi jen potvrdil dojem, že Rusko je ještě víc v prdeli než jsem si myslel (a naopak že se my nemáme tak špatně, jak si občas myslíme). Zpočátku mě to moc nebavilo, ale postupně mě naléhavost těch svědectví přesvědčila, že je to záslužný film, který by mělo vidět co nejvíc lidí (proti čemuž bohužel šlo nasazení do nepochopitelného vysílacího času 01:00 v noci na ČT2).