Vančura

Líbivý festivalový art, který musí průměrný západní divák z principu zbožňovat - 5 krásných holek úpí pod despotickou nadvládou autoritativní rodiny a konzervativních tradic, které jejich vyhlídky na emancipaci západního střihu eliminují na nulu. Každý jim logicky musí držet palce, a kupříkladu ve scéně, kdy je po novomanželské dvojici po jejich první milostné zkušenosti vyžadováno zakrvácené prostěradlo (jako důkaz toho, že se dívka vdávala jako panna), člověk jen otáčí oči v sloup, v jak beznadějně středověkých poměrech je tamější společnost zaseklá. Ne že by to byl vyloženě špatný film, to vůbec ne - osobně bych si dokázal odmyslet i to, že mě příšerně nebavil - ale co mi osobně přijde hrozné, je můj neochvějný názor, že Mustang je dokonalá vykrádačka filmu Smrt panen. Ale naprosto se vším - v obou filmech drží přísná rodinka pěkně doma pod zámkem svých 5 nezbedných dcerek, které by se tolik chtěly dostat ven - oba filmy se sice liší lokacemi i časovým zasazením děje, ale jinak jsou v podstatě jak přes kopírák, a osobně jsem byl z té podobnosti naprosto zděšen - a znechucen. Kdyby aspoň bylo řečeno, že je to remake... ale i tak bych to nebral. Protože jako by nestačilo to dokonalé vykradení Sofie Coppoly, je třeba ještě zmínit, že se v Mustangovi objevuje hudba Warrene Ellise z filmu Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem. Jak obecně nejsem příznivcem toho, aby se stejná hudba "recyklovala" v různých filmech, tak zde mám chuť se vyloženě ptát, jestli je v Mustangovi vůbec něco původního. A současně se ztotožňuji s výtkami předchozích komentářů k formálním nedostatkům filmu, jako je nedostatečné vykreslení psychologie postav sester či nevěrohodné zvraty děje. Za mě spíše zklamání, přecházející až ve znechucenost kvůli zmíněné podobnosti se Smrtí panen - nevěřím, že se jedná o náhodnou podobnost, režisérka (ročník 1978) žije od r. 1980 ve Francii, kde Smrt panen běžela v kinech, když jí bylo 22 let. Za sebe nemám problém napsat, že Mustang se měl zarazit ještě před jeho natáčením, a že nechápu, jaký má smysl přivádět na svět takovéto filmové klony.

Film, který mě okouzlil krásou Blake Lively, jakož i samotným námětem. Zcela originální ten nápad sice není - s nestárnoucí hrdinkou přišel už v r. 1922 Karel Čapek ve své hře Věc Makropulos - ale zpracován je zde podle mě neobyčejně působivě. Divácký zážitek mi sice mírně kalilo obsazení 2 hlavních mužských postav - Michiel Huisman ani Harrison Ford rozhodně nepatří mezi mé herecké oblíbence, a zvláště ten Huisman mi tedy vadil hodně - a stejně tak jsem jako mírně otravný shledal voiceover vševědoucího vypravěče na začátku a na konci - ale jinak jsem z toho byl prostě nadšený a dojatý. Tak hezká role musí být podle mě snem každé herečky a Blake Lively je v ní zcela úchvatná. Už kvůli ní nemohu nehodnotit plným počtem. UPDATE 30.10.2019 - Strašně mě to bavilo i na podruhé, postava Adaline je prostě neodolatelná - mj. kvůli těm výhodám, které jí přinesla její dlouhověkost (plynulé ovládání několika jazyků, excelentní znalosti historie...). V tom hereckém ztvárnění Blake Lively je to láska na první pohled, které nejde odolat. Nově mi sice trochu přišlo, že filmařsky to zas tak zdařile natočené není (ve své podstatě je to veskrze klasická romantická látka o tom, jak se v závěru dají konečně dohromady muž a žena, všem překážkám navzdory - tou hlavní překážkou je zde právě ona dlouhověkost, která se nakonec sama vyřeší), a dojem z filmu i dost oslabil nevalný český televizní dabing, v němž jsem to podruhé viděl, a ten finální voiceover je tam vyloženě směšný, ale toto všechno stále považuji jen za malicherné výtky, a osobně na ten film nedám dopustit - už proto, jak moc se mi trefil do vkusu a jak skvělý únik od reality představuje.

Acta non verba. Podle mě filmová událost měsíce, ne-li roku. Není to odpočinková podívaná, nebylo mi u toho dobře, závěr mnou vyloženě otřásl (ačkoli je dobře očekávaný a známý), ale přesto jsem za ten film rád a jeho zhlédnutí je rozhodně silný zážitek. Ten kontrast mezi krásou herecké představitelky titulní role a jejím strašným činem je neobyčejně působivý - čímž ale nemá být řečeno, že by film Olgu Hepnarovou jakkoli omlouval, jak se někteří lidé předem obávali. To si určitě nemyslím, byť mi osobně přišlo, že film přece jen trpí jistým deficitem stran toho přesvědčivě ukázat, čím si ta žena v životě prošla, aby člověk nějak líp pochopil, co ji dohnalo až k tomu závěrečnému masakru na Štrosmajeráku (pokud je to vůbec možné pochopit či "zdůvodnit" - těžké dětství měl kde kdo). Z jejího života jsou do filmu vybrány různé náhodné fragmenty, z nichž je značná pozornost věnována především jejím lesbickým vztahům - osobně mě otevřenost četných lesbických scén v tomto filmu až překvapila, a dovedu si představit, že v nich někdo může vidět v první řadě samoúčelný způsob, jak k filmu přitáhnout větší pozornost (osobně mi to nevadilo ani tak z důvodu nějaké pruderie - ostatně full frontal Mariky Šoposké si dám líbit kdykoli, haha - ale proto, že si myslím, že její nesaturované tělesné i psychické potřeby šlo ukázat i jinak; to, jaké byla Hepnarová sexuální orientace, podle mě žádný vztah k jejímu činu nemá, a jak jsem ji vnímal v tomto filmu já osobně, sedlo na ni jako na každého člověka to, co v jedné své písni zpívá Radůza: "... štěstí hledá každý stvoření / každej chce lásku a klid / a možná, že bolest srdce přemění / jak vždycky chtěls´ ho mít"). Při sledování filmu se mi mimochodem dralo na mysl srovnání s filmem Zrůda - jiná doba, jiné lokace, a přece podobný výsledek - hromada mrtvých, kterou má na svědomí jediná žena. Nezbývá než si povzdechnout, v jakém světě to žijeme - a doufat, že všichni ti současní podobní "Prügelknaben", jako byla Hepnarová a jakých je jistě ve společnosti dost a dost, na rozdíl od ní odvahu k podobnému činu nikdy nenajdou.

Do toho filmu jsem se zamiloval už po zhlédnutí jeho traileru a divácká očekávání ještě umocnila informace o tom, že tvůrci "této intenzivní audiovizuální jízdy varují před zvukovými a stroboskopickými efekty, ale zároveň nabádají provozovatele kin, aby snímek promítali s maximální hlasitostí." Něco takového jsem si přece nemohl nechat ujít! Samotná projekce (na včerejším Otrlci v totálně natřískaném kině Aero) potom byla čistá radost - ten film je neuvěřitelně zábavný, vizuálně úchvatný, herecká představitelka hlavní role se mi strašně líbila - a stejně tak design příšerky, a kapitola sama pro sebe je dokonalý zvuk a GENIÁLNÍ soundtrack - při tanečních scénách jsem umíral v kině blahem a říkal si, že pokud existují filmy, jejichž kvality naplno vyniknou teprve na velkém plátně, tak u Noční můry to platí kvůli zvuku - teprve v podání kvalitní kinosálové zvukové aparatury je možné si tento film užít naplno (vidět ho někde na notebooku by automaticky znamenalo ochudit se minimálně o polovinu dojmu). A pro samotný závěr filmu a jeho finální záběr nenacházím trefnější slova než velká radost a nádhera - Noční můra je velká libovka nejen pro všechny fandy taneční hudby, a osobně doufám, že jsem tento film neviděl naposledy - za mě bezvýhradné nadšení a divácký zážitek roku. Stránka filmu na Facebooku zde. P. S. Dodatečně jsem si uvědomil, že se jménem režiséra jsem se poprvé setkal už před 6 lety, kdy v r. 2010 natočil krátký film Painting reality, v němž auta rozjezdila 500 litrů barvy na asfaltu berlínské křižovatky Rosenthaler Platz. UPDATE 06. 05. 2018 - Na podruhé už se mi to tak nelíbilo, především některé herecké výkony jsou dosti slabé. Carolyn Genzkow se mi naopak líbila hodně, a stejně tak soundtrack je prostě super, stejně jako celkový vizuál. Možná se jenom potvrdilo, že ten film mimo kino skutečně nefunguje - podruhé jsem ho viděl doma v televizi a prostě to už nebylo ono.

Odpudivý (a podle minimálního počtu zdejších hodnocení i zapomenutý) filmový hřích devadesátek, jakých byla tato éra plná. Krajně stupidní děj zcela otevřeně vykrádá Smrtonosnou past a co dialog, to naprostá perla - větší přehlídku scenáristcké debility aby pohledal. Z dnešního pohledu film asi nejvíce zaujme hereckou přítomností Anny Nicole Smith, jejíž kolosální zadnice i prsiska jsou něco, co se už dnes jen tak nevidí (a co se dá jen těžko zapomenout; že by ale bylo zas tak o co stát...). Ve vhodném kontextu (a s určitou hladinkou v krvi) film asi může zafungovat jako stoprocentní guilty pleasure (na Festivalu otrlého diváka ještě podpořeno simultánním vtipným dabingem), ale osobně jsem se u něj až příliš často nudil a pokukoval po hodinkách. Kdyby přišla řeč na téma nejhorších filmů v dějinách kinematografie (kam se například řadí - podle mě celkem neprávem - snímek Robot-monstrum), osobně bych řadil Mrakodrap k horkým adeptům - debilnější (a zbytečnější) film jsem možná neviděl.

Film mě zaujal svým obsazením i námětem, a tak se mi nechtělo čekat do novinářské projekce, a film jsem si pustil v předstihu. Humr je podle mě zajímavá, promyšlená, nápaditá a sympaticky provokativní alegorie, otevřená mnohačetným interpretacím. Nad filmem lze dlouze uvažovat i po jeho zhlédnutí, například v otázce toho, jaké rysy v něm obsažené lze identifikovat i v naší společnosti. Na filmu se mi kromě bizarního děje (a svérázného humoru) velmi líbily i lokace, nádherná kamera, výborná hudba, a herecké výkony mých dvou oblíbenců - Colin Farrell i Rachel Weisz jsou oba skvělí, a obzvlášť jejich líbací scéna na gauči je fakt něco. Film to asi není pro každého a samotnému mi při jeho sledování nebylo moc do smíchu, ale čím víc se mi rozležel v hlavě, tím lepší dojem z něj mám. Yorgos Lanthimos je rozhodně velmi originální tvůrce a se zájmem od něj v budoucnu zhlédnu i další jeho filmy.

Och bože, Sacha Baron Cohen je naprostý génius. Málem jsem v kině umřel smíchy - jako už tolikrát u jeho předchozích filmů. Scéna se slony je něco neuvěřitelného. Na tom filmu mě strašně baví nejenom jeho skvělé filmové narážky, nepolevující tempo, překvapivá promyšlenost a odzbrojující nálož nechuťáren a velkolepých fórů, ale i to, jak vlastně jen tak mimochodem ukazuje, jak jsou všechny špiónské filmy strašný shity. Grimsby není pro každého, ale za mě naprosté nadšení a megazážítek z kina.

O existenci tohoto filmu vím minimálně od roku 2002, kdy Rudiš literárně debutoval knihou Nebe pod Berlínem, jejímž názvem Wendersův film parafrázoval. A celé ty roky jsem kolem něj chodil a stále si nebyl jistý, jestli ho vlastně chci vidět. Když jsem se k tomu po nekonečném váhání konečně odhodlal, zklamaně jsem seznal, že kdybych ho dál ignoroval, o nic bych nepřišel. Filmu asi nelze upřít jisté formální kvality, jako je krásná kamera, působivé lokace, výborné obsazení, apod., ale osobně jsem ho celý spíše protrpěl. A nevytrhne to ani výskyt Nica Cavea - snad proto, že ten už mě taky tolik nebere jako dřív. Celý ten lyricko-éterický háv, na němž se tento film vznáší, jsem osobně shledal nesnesitelným - a zoufale banálním. Lidem, kterým se tento film líbí, to upřímně přeji, ale osobně se k nim bohužel řadit nemůžu - a ze všech Wendersových filmů, které jsem kdy viděl, mě tento jediný téměř zcela minul. Stane se - snad kdybych film viděl za jiných okolností a v jiném rozpoložení... i když, ne, asi moc nevěřím, že by se mi to mohlo někdy líbit.

Úžasný film - starý dobrý Hitchcock v té nejlepší formě. Ten film mě skoro od samého začátku neuvěřitelně vtáhnul do děje a nepustil až do konce - perfektní scénář výborně dávkuje napětí a nedá člověku vydechnout. Ze všech herců mě nejvíc zaujala Grace Kelly, jejíž úchvatný zjev film velmi příjemně oživuje - ne že by to tedy bylo nějak potřeba, ten film v podstatě vůbec nezestárnul a ani po více než 60 letech od své premiéry neztrácí nic na své atraktivitě ani pro dnešního diváka. Film jako celek ohromuje svou promyšleností a sevřeností, s níž spěje ke svému velkolepému závěru. Velký zážitek z klasické a řemeslně dokonale zpracované filmařiny.

Ačkoli se považuji za Hitchcockova fandu, tento film mě nebavil, přišel mi poznamenaný dobou svého vzniku (ne nutně v dobrém slova smyslu), a samotný závěr mě přiliš neuspokojil. Tento přehršel čistě subjektivních výtek budiž narušen alespoň zmínkou, že pár momentů v tom filmu jsem shledal naprosto výborných (vražda zobrazená v odrazu brýlí spadlých na zem, scéna se zastavením neovladatelného kolotoče, vytahování zapalovače z kanálu; tenisový turnaj v závěru mě naopak otrávil téměř dokonale). Hlavní problém toho filmu je podle mě v tom, že literární předloha Patricie Highsmith bude asi strašný brak, těžko pak podle ní točit něco skutečně zajímavého - jen můj dojem, možná se pletu. Každopádně cokoli jiného, co jsem kdy viděl od Hitchcocka, se mi zatím líbilo víc - hlavně kvůli tomu ty 3 hvězdy, jinak je to spíš na 4.