dogrose

Pro mne zklamání a myslím, že to není tím, že Češi a Slováci mají rozdílnou mentalitu. Fígl Charleyovy tety spočívá v umění zaujmout diváka a vlákat ho do děje tak, aby se lehce překlenul i přes delší dialogové pasáže a nezačal se nudit. Velmi jsem se těšila, vyrostla jsem na bratislavských pondělcích a skvostné obsazení slibovalo zážitek. Místo toho se z anglické lehké konverzačky stalo nepovedené ruské drama. Všechny vtipy v háji, nijaký okleštěný děj se překotně valí kupředu, snad aby to herci měli co nejdřív za sebou, zcela tu chybí pauzy, aby si divák zažil informace, místo toho občas některá postava vysvětlí něco do kamery. Kameraman s přístrojem očividně zápasí, nemůže zaostřit či rychle střídat detaily a celky, takže v některých scénách má občas někdo něco useknutého. Krásná děvčata a František Krištof-Veselý nemají co hrát a fungují jako stafáž (na rozdíl od českých verzí). Pravá doňa Lucie d’Alvadorez se nechová jako sympatická elegantní dáma s nadhledem, ale naštvaná prostá úřednice (i vinou kostýmu), která tam náhodou zabloudila. Ani jindy fantastický Jozef Króner mi neseděl, postrádá onu komediálnost, jako kdyby mu doopravdy role neseděla a nemohl se dočkat, až se vrátí zpět do mužských šatů. Převlečená doňa Lucie má být vtipná ve své improvizaci, roztomilá k sežrání, podivného, leč sympatického vzhledu, divák jí má od první chvíle fandit a těšit se na její výstup, celé jeviště i hlediště jí má ožít. Je důležité, aby herec měl patřičnou fyziognomii, proto je v českých inscenacích tak úspěšnýr Lipský, Hrušínský, Holub či Vacek. Bohužel už vzhledově pan Króner vypadá jako skřet, což kostým s kuželovitým kloboukem ještě více umocňuje, mně připomíná Caliba ze Souboje Titánů (1981). Jediným osvěžením je tak rozkošný francouzský přízvuk krásné Zorky Kolínské, která tu kupodivu nepřehrává. Se vší úctou k těmto slovenským hercům, jejichž umění jinak uznávám, jedna hvězda z nostalgie.

Jednak je to dlouhé, jednak, a to je podstatné, zcela chybí odhalit motivaci všech postav. Takže to vlastně celé nedává moc smysl, na rozdíl od Božské Florence. Nevíme, z jakého důvodu Marguerite zpívá, jaký vztah k ní má její muž, co ten mladý novinář s básníkem, proč se tam motá ta mladá zpěvačka a jak je to s oddaností černošského sluhy. Komediálního tam není zhola nic, spíš touha šokovat diváka lacinými atributy (transvestita, vousatá dáma, anarchistické představení apod.) Jednu hvězdu za výkon hlavní představitelky.

Třebaže v poslední třetině ubývá sil a tahu na branku a nastupuje jakási bezradnost, atmosféra filmu je kouzelná a laskavá. Velký podíl na tom má pan Vetchý, jemuž svědčí poloha chlapecké plachosti až nešikovnosti, a to i v jeho věku. Holčička je prímová. Škoda, že nebyl někdo herecky zdatnější než paní Geislerová, s lepší chemií, jako tomu bylo v Báječné ženské. Bezesporu jedna z nejleších českých (romantických) komedií poslední dekády.

Doufám, že při natáčení tohoto snímku neutrpěl fyzickou ani psychickou újmu žádný žralok.

Další tuctové téma s klišejovitým zpracováním (pokolikáté už Receptář?). Přesto je třeba vyzdvihnout Aničku Polívkovou, které skvěle sekunduje Jaroslav Plesl. Anička by si zasloužila daleko lepší projekty než v českých komediích dostává.

Spoustu let vyčpělé téma běžící v předvídatelných kolejích na vlně klišé. Film stojí a padá s Aničkou Polívkovou, která je bezvadná sama o sobě a zasloužila by si daleko kvalitnější výzvy.

Pro mě úplně mimo. Mám čím dál tím horší pocit z pana Kolečka, který je už tak slavný, že ať napíše cokoli, je to přijímáno jako to největší umění a záruka kvality. Laciná záležitost s lesbickým sexem, aby se k filmu přitáhli chlapi. Stavné a Vagnerové není chvílemi rozumět. Herectví pana Sokola je špatný vtip. Nejlepší je Jana Stryková a krátká stopáž.

Divné. Nevadí mi předvídatelnost a ohranost, pokud by byla zobrazena nějak trochu divácky přitažlivěji a s nadhledem, s vtipem. Což se nekonalo. Do ústřední dvojice bych si představovala herce, kteří možná nejsou tak populární, ale umějí hrát a je mezi nimi nějaká chemie. Nejvtipnější byla scéna s Pleslem, jinak bída. Ani by mne nenapadlo podívat se na to znovu.

Pohádka má přinášet lidem radost v srdci. A taky radost ze společného setkání a sdílení, kdy se u televizní obrazovky či v kině sejde celá rodina, aby si užila pohodu. V poslední době mám pocit, že se u pohádek scházíme spíš jako na pohřbu. Nevadí mi, že pan Gott a paní Magálová nemluví správně (koneckonců Zuzka Fialová v Tajemství staré bambitky má taky děsivý přízvuk a pohádka je fajn). Přenesu se přes to, že draci jsou podivně humanoidní včetně chodidel, i když přiznám, že jsem měla značně smíšené pocity, když šel drak s chlapečkem čůrat. Ale kam se poděla soudnost a řemeslo? Celá bizarní podívaná byla jak školní vzdělávací film, kdy nás komentátor v podobě draka poučuje o folklorních slavnostech, čůrání a česko-slovenské vzájemnosti, to vše přerušované reklamami pana Laffity na propagaci jeho módy a parfémů. Velmi sympatická mladá dvojice a obě královny tu hrůzu bohužel nezachrání. Děsím se Štědrého dne.

Když já bych chtěla, aby pohádka byla pohádka. Rážovo Sedmero krkavců byla ponurá, drastická pohádka. Tohle bylo drastické, ale pohádka to nebyla. K hrdinům jsem si nevytvořila žádný vztah, spíš jsem se bála, kdo zas začne křičet. Od prvního taktu mne dráždila monstrózní hudba, až mi bylo fyzicky zle. Samo o sobě hudba vůbec ne špatná, ale mohutnost o síle pěti symfonických orchestrů absolutně nekorespondovala s komorností příběhu. Což je dlouhodobá Strachova slabina. Opět žádná pěkně napsaná ženská postava, po stránce jazykové taky nic moc. Ještěže máme krásnou přírodu.