honeysuckle

Sérii „Sechs auf einen Streich“ začínají pomalu docházet pohádky (tato je spíše jen inspirovaná málo známou pohádkou bratří Grimmů „Husopaska u studny“), herci (krále hraje Johann von Bülow, který už hrál v Honzíčkovi a Grétičce) a bohužel i kvalita. Králi a královně se před lety ztratil jejich malý syn Nepomuk (ano, fakt), následník trůnu, a přišlo jim proto logické zakázat pod pohrůžkou přísných trestů smích v celé zemi. Poddaní jsou po letech jen krůček od otevřené rebélie a nařízení se vzpírá i princezna Polly, jejímž údělem je, jak sama říká, rozesmívat lidi. Poté, co na tryznu za bratra přinese prdící polštářek (ano, fakt) a davem se jako lavina přežene osvobozující smích, je za tento přečin vykázána z hradu. K sobě ji vezme tajemná husopaska žijící v lese, ke které se řízením osudu dostanou i dva mladí muži a vy smíte hádat, který z nich je ztracený princ. Když se tento rozhodne dál neutíkat před zodpovědností a vrátí se na zámek, vše se jako zázrakem vyřeší. Tento odklon od postavy princezny, o které ta pohádka má vlastně být, mě hodně mrzí. Tvůrci si s příběhem mohli pohrát, nechat princeznu, aby si naklonila prostý lid a postarala se o převrat, nebo aby se sama vydala hledat bratra, ale její role je osekaná jen na to šíření dobré nálady. Chraň bůh,  Mina Christ v roli princezny dělá co může a spolehlivě prozáří každou svoji scénu, ale co je to platné, když jí scénář nedovolí, aby nějak zásadněji posunula děj? I romantická linka mezi ní a jedním z vesničanů je jen naznačena, přitom romance princezny v přestrojení je obvykle spolehlivou pohádkovou ingrediencí. Ani nechci rozebírat to, že si tvůrci mohli líp vyhrát s castingem, princezna a princ (Jascha Baum) si nejsou moc podobní a nejsou podobní ani svým rodičům, což je ve filmu se ztraceným dítětem bez jasného poznávacího znamení docela problém. Dvě hvězdičky za Minu Christ a za Leslie Malton (husopaska/čarodějka), víc dát nemůžu.

Ze tří pohádek režiséra Ngo The Chau, které jsem zatím viděla (Sněhurka, Unesená princezna a tato) mi jeho variace na žabího krále připadala nejslabší. Pořád je to nadprůměrně dobře odvedená tvůrčí práce, kterou kdybychom uvedli na ČT1 s českými herci na Štědrý večer, tak diváctvo vrní blahem (i když, možná by mnohým nebyly po chuti ty fantasy prvky, těžko říct). Ale jakoby tomu něco chybělo, příběh docela pěkně plynul, gradoval a gradoval a najednou se to všechno vyřešilo téměř deus ex machina zásahem, bez většího přispění až příliš početného ansámblu postav. K tomu dobrému: jedná se o fantasy film vycházející z pohádky bratří Grimmů „Žabí král, aneb Železný Jindřich“. Stejně jako v několika dalších filmových verzích je nejmladší princezna držena zkrátka ochranitelským otcem, zlatá koule je dědictvím po mrtvé mamince a princezna ráda utíká do přírody. Přidána je linka dvou bratrů Gaie a Tea, kteří by se rádi živili jako sňatkoví podvodníci a za věno oklamané nevěsty si koupili chatu, bohužel jim ty podfuky zatím moc nevychází a makat se jim nechce. Nevyjde jim to ani tentokrát, protože Gai se zamiluje do mladší z princezen, Matildy, a po nepovedeném pokusu o krádež zlaté koule jejich intriky vyjdou najevo a jsou vypovězeni do začarovaného lesa. Proč ne, to je fajn zvrat. Gai je pak nepovedeným kouzlem víly Fingerhut proměnen v žábu a ke zlomení kletby musí dostat polibek z pravé lásky, aniž by prozradil, kým je. Šťastnými náhodami se dostane zpátky k Matildě, ale cesta ke šťastnému konci bude ještě trnitá (*spoiler* film překvapí odkazem i na zlomení kletby hozením žáby o stěnu z původní pohádky). Hezká výprava, hezcí herci, dobrá chemie mezi ústřední zamilovanou dvojicí. Obecně vzato moc postav, ale přišlo mi třeba fajn, že princezny jsou nevlastní sestry, ale mají se evidentně rády. Nevím, jak dlouho bude pana režiséra bavit točit tyhle fantasy pohádky, ale jestli jim ještě pár spáchá v obdobné kvalitě, budu jedině ráda.

Pro mě osobně se jedná o nejlepší hranou adaptaci Sněhurky za dlouhá léta. Jistě, nebyl by to režísér Ngo The Chau kdyby otřepaný námět nespojil s fantasy prvky, ale činí tak s citem, změny mají svůj význam a koneckonců, viděli jsme je v jiných obdobách i v jiných adaptacích (např. královna se zbavila Sněhurčina otce nejen v tomto filmu, ale i v Mirror Mirror, či v Zimní pohádce). Jinými motivy pak film navazuje na Rážovu verzi z roku 1992, i zde pravdomluvné zrcadlo vytvořili trpaslíci, z nichž jeden byl královnou okouzlen a následně zklamán. Líbilo se mi, že Sněhurka (půvabná Tijan Marei) dostala svůj prostor a nebyla jen krásnou bezduchou trofejí, protože v mnoha adaptacích je příběh této titulní postavy přehlušen královnou a jejími intrikami. Tady měla Sněhurka svůj charakter, svoje zájmy (kovařinu) i vývoj. Z trpaslíků měli víc replik jen dva, ostatní byli jen do počtu, ale to není nic překvapivého, od Disneyho Sněhurky z roku 1937 jsem snad neviděla verzi, ve které by většina trpaslíků nebyla navzájem zaměnitelná. Pozitivně kvituji i úlohu prince Kiliana (Ludwig Simon), který se nevydává Sněhurku hledat hned, ale místo toho moudře vyčkává v blízkosti královny, sbírá informace a v pravou chvíli se do věci vloží. I romantická linka mezi ním a Sněhurkou byla milá a uvěřitelná. Spíše vtipné mi přišlo nakombinování kostýmů různých stylů a ér; od stylizovaného středověku po devatenácté století. I když důvodem byl zřejmě malý rozpočet, výsledný dojem podtrhuje rozmanitost kouzelné říše, ve které se pohádka odehrává. Za mě velice povedený film, na který se v budoucnu určitě ještě mnohokrát ráda podívám.