vesper001

Předlohy neznaje jsem si kdovíproč myslela, že zápletka bude jak z Dicka Francise. Zamrzelo mě zjištění (bacha, spoiler!), že Plavý kůň není kůň. Ale to není důvod nízkého skóre. Problém je, že tento příběh slečny Marplové je na můj vkus a na uhlazený svět detektivek Agathy Christie moc brutální a temný. Jednou stačilo.

Studie nepříčetnosti, která dokazuje, že mentální zdraví není samozřejmost. Woody, Woody, do čeho ses to jenom dal!

Hrozně moc jsem si přála, aby režisérský debut mého oblíbence Alana Rickmana byl silný, poetický a procítěný. A je – svým osobitým způsobem. Velmi svým a velmi osobitým. S postavami se setkáváme náhodně, jako s lidmi v autobuse, na kratičký okamžik jejich dlouhého a nepoznaného životního příběhu. Možná pár zlomků zahlédneme, ale to už se jede dál. Vidíme další a další lidi, jejichž osudy se na malou chvíli protnuly, a pokud na ně nezapomeneme hned, tak většinou hned poté, co vystoupíme.

„Jednou po mě šel nahatej transvestita s mačetou.“ Škoda, že tvůrci nenatočili tohle, místo hrdinského eposu o komplikovaném vztahu mezi člověkem v plísni a hravými ještěrkami. A co víc, tahle hysterická krokofobie už začíná být přehnaná. Každý dnes ví, že útoky na lidi jsou vždy dílem psychicky narušených jedinců, stačí se semknout, obarvit profilovku na fejsbuku na zeleno a láska zvítězí. Ostatně většina krokodýlů je mírumilovných. PŘECE!

Nesnesitelná esence sentimentu nejhrubšího zrna, který zmutoval do velikosti mrakodrapu. Kéž by debilní hrdinka šla radši za svým mozkem a tvůrci rovnou do dele.

Ze slibného námětu vznikla bohužel polívčička bez výraznější chuti. Příběh postrádá pevnější tvary, jednání živých postav je oproti fiktivním romantickým figurám z knih křiklavě nepřirozené. Bohužel ani jako reklama na povinnou četbu to nefunguje.

„Žádný smysl to nemá a v tom je ten smysl.“ Film, který rozviklá vaši duševní rovnováhu jako odbržděný náklaďák, ale z odstupu těžko říct, co měl vlastně sdělit. Že psychopatem se člověk narodí a pokud ho neutopíte v peřince, můžete už jen čekat, až se lavina utrhne? Že mateřská láska je věčná a bezpodmínečná? Umělecké kvality jsou nepopiratelné, ať se díváme na střih, vizuální stránku i herecké výkony. Ale když se dodíváte, oklepete a husí kůže a děsivý pocit opadne, říkáte si, jestli jste se na to opravdu museli dívat.

Krásné, neobvyklé, vytříbené, a tudíž pro jedince s citlivostí dlabaných necek, nestravitelné. Barevné obrazy ze života několika generací, které odvál vítr času. Lidé se rodí a umírají, po některých zůstane jen stopa v písku, kterou smaže první příliv, po jiných zůstane rána, která se nezahojí. tak bez ustání opadává listí / a s větrem domlouvá se neúnavně tráva / den je jak slza průzračný a čistý / a listí padá dál a padat nepřestává

Znala panna pána, zdálo se, že o ni stál. A to byla rána, jíž se její táta bál. Měl svou dceru příliš rád a pánovi jí nechtěl dát, a kdo tu byl vlastně zlý, můžete hádat dál… Ti, co to s myslí dobře, často napáchají největší škody. Máme vůbec právo násilně zasahovat do životů druhých pod záminkou dobra? Kde je psáno, že „dobře“ je pro nás to nejlepší? Působivý příběh, bolestivě uvěřitelný, stejně jako vývoj charakterů. Olivia de Havilland v roli Catherine dokonalá.

Hypersympatickému hrdinovi zvoní hrana, a divák, který mnohem dřív než on rozezná cosi velmi shnilého ve vypolstrovaném rodinném hnízdě, má chuť na něj také zařičet: Chrisi, meteleskublesku! Pointa je evidentní a zbytečně komplikovaně se to snaží zakrýt, ale ztvárnění natolik precizní, napětí přepečlivě vystavěné a detaily tak promyšlené, že ráda dávám pěkných 80 %. Holčina je ostatně moc prima, stárnoucí rodiče holt mají nějaké ty vrtochy a nemoci z povolání, bratříčka nejlépe zavřít do vrátek a zamknout a sousedi – no ty si člověk nevybírá. Chce to jen trochu tolerance a nadhledu, a když už není, kde brát, pořád je tu psychoterapie.