CheGuevara

Nataša, silná to žena. Jiřímu Stejskalovi se podařilo zachytit samotnou podstatu občanské neposlušnosti, nezlomné vůle a urbanistického plánování. Aneb kde Tučkův Plán začíná, tam Stejskal pokračuje s lehkostí sobě vlastní. Fantastický příběh jedné rodiny, která nepodlehla tlaku developerů a uchovala si svobodnou duši. Oslava lidské nezkrotnosti.

Ale kdež! Líp to pojmout snad ani nešlo. Minimalistická forma, vyprávění v ich-formě a empatický vhled do duše mladého kluka, který se musí srovnat s tím, že nikdy nebude mít rodinu, děti, lásku a ani sex. A ano, jsou to taky lidé a konečně to někdo říká bez jakékoliv bulvarizace a zjednodušování. Jediné z čeho mám strach, tak je, že nás teď čeká nový dokumentární žánr - i filové jsou taky lidi. Co takhle zoofilové? Nekrofilové? Ti svůj film mít nebudou?

Marián Kuffa je pán, o tom není sporu. Jen jsem si celou dobu říkal jestli nebalancujeme na hranici sociálního kýče příliš dlouho. Přece jen obrazy Mariána na koni, po boku svého věrného psa a Tatrami před sebou, jsou až příliš silné a ve výsledku až příliš kontrastují s intimním vyprávěním Jany Ševčíkové.

Wonka byl možná udavač, to klidně beru a rád to zkousnu. Ale rádoby investigativní forma, která všechny rozhovory snímá ala šmírácká kamera, je stejně tak trapná, jako podepřít svoji tezi zejména na výpovědích bývalých estébáků. Ostatně co by Wonkovi nepřisolili. Pojďme se radši bavit o tom, proč a k čemu jsou nám hrdinové a jejich vyznamenání? Máš k tomu něco, Libuše?

Hollywoodská montovna: dojemná hudba, silný příběh, mluvící hlavy s černým pozadím, historická událost, pár archivních materiálů, humanistické poselství a rodinné hodnoty na závěr. Píííp. Konec směny a jdeme na další dokument.

Žíš, tohle snad ani nemohl nikdo myslet vážně. Film o tom, jak filmový štáb narazil na podovodníka, co se vydával za somálského piráta, prošustroval skoro celej rozpočet a najednou nevěděl o čem točí a proč. A tak vznikl film, který ze všeho nejvíc vypráví storku zlomeného filmařského ega aneb jak podlí černoši podvádí bělošské štáby a my tak nejsme schopni natočit nic smysluplného. Dětinské kopání okolo sebe ve snaze vyjít z toho aspoň trochu se ctí. Nepodařilo se. Dokument opravdu nemá o čem vyprávět a když se zdá, že se soustředí na nějaké téma, tak výhybka a jedeme jiným směrem. Chceme natáčet o falešných pirátech? A že jsme jich tam měli. Story o chudákovi Hasanovi? Lepší portrét by dali dohormady i v Písku. A film o skutečných pirátech? Jedno interview to nezachrání. Tohle není záměr, tohle je lajdáctví a tvůrčí selhání gigantických rozměrů. Ostatně nejsmutnější na tom filmu je, jak rychle štáb rezignoval na své původní poselství, jež je bezezbytku nosné a podstatné, a radši se věnoval tomu nejpodbízivějšímu tématu, které se vam naskytne při každé cestě do Keni - aneb jak to tam mají běloši těžký. Boha jeho, jsem myslel, že poslání dokumentaristy je myslet jinak a překonávat překážky. Ble. A pro všechny, kteří se domnívají, že Pirátské sítě zachytili ten opravdový duch Afričanů, tak je to asi stejné, jakože Praha je most a hrad a Češi jsou národem pivních pepíků. Pirátské sítě jsou tak zářným příkladem safari bedekru, který je plný těch nejpřízemnějších klišé a stereotypů. PS: Režisér to na debatě doslova zabil svým prohlášením, že bohatí nikdy nemůžou točit o chudých. Cože? Takže jenom bohatí nám budou říkat pravdu? Takže místo romských osad, kde nám stejně vypráví historky, které beztak chceme slyšet, bychom měli točit o Janouškovi a Bémovi? Ti mají svých dost, takže proč by nám lhali. Se divím, že Třeštíková vůbec někdy něco natočila. Tohle je ta nejidiotštější představu o natáčení dokumentů, kterou jsem kdy slyšel.

Dlouho jsem neviděl film, který by s takovou lehkostí bagatelizoval domácí násílí. Holt znáte to, sice mlátí svou ženu, je to pijan a citový vyděrač, jež si své frustrace vybíjí na svém synkovi, ale na konci se zachová jako správnej "chlap". Tak co jsme si, to jsme si. Přece jen měl to "srdíčko", tak navždy dobrý, ne? Takže milí, mlátí-li vás váše drahá polovička, tak se nebojte, on to dělá z lásky k vám. Vážení, jdu blejt. PS: Jo a situovat film do státu Luisiana, ve kterém je asi třetina černošských obyvatel a který je proslulý svou otrokářskou minulostí, a celej příběh postavit na problémech těch "bílých", kdy jedinej černej je týpek někde vzadu v kostele, je nehorázný chucpe.

Hmm, tak jsme dokázali vyprodukovat něco lepšího než Kobra 11 a Kriminálka Anděl. Jako žánrové cvičení za jedna, ale jinak to vrže všemi deseti. Kam se na konci vytratil ten cirkus? A co ten jeho rozvod? To si dramaturg dal chrupku, že mu to neva? Anebo správní chlapi tyhle citečky neřeší? Až natočíte nějaký seriál, kde nebude chlap definován tím, že vošustí každou, co mu přijde pod ruku, a postavy nebudou jen jednoduchou šablonou, tak u mě zazvoňte, rád se podívám. Jinak jsem rád, že jsme technicky doběhli začátek prvního tisíciletí, ale filmově jsme furt kdesi v zastydlých devadesátkách.

Týjo, takhle intimní a vřelý dokument, který se snaží provrtat a poodkrýt trochu toho obnošeného "lidství", tu už dlouho nebyl (a nebo vůbec jestli kdy byl). Rosi hledá kvintesenci života, aniž by to dělal nějak opulentně či podbízivě, ale činí tak upřímně a v té nejčistší formě.

Sláva banalitě! Nečekal jsem to, ale stejně jsem uvíznul v síti mých vlastních stereotypů, a od dokumentu jsem čekal sérii vyhrocených a výživných scén maloměšťáckého rasismu. Ale ten film je v podstatě o ničem, nemá konflikt a většina situací je v jádru zcela banální. Tomáš Kratochvíl vše nechává na bedrech jeho vlastního svědectví, nesnaží se do morku kostí s ostatními polemizovat a tak jak on sám plyne ghettem, plyne i téma samotného film. A je vlastně smutný, že o Romech se bavíme jen ve vyhroceném kontextu, ať už anticikánských demonstrací, extrémní chudoby či kriminality, zatímco ta všední banalita romského života je nám skryta. "A třeba na tom Cejlu je víc takových Jardů?!" A tak myslím, že ten rozvod nakonec k něčemu byl.