Jáma

V pozoruhodném Jiřím Stejskalovi roste Dostojevský filmového dokumentu, ve všem všudy. A Jáma je už hotové charismatické dílo, ve všem podstatném. *** Uprostřed bizarních a panoptikálních peripetií, jaké by pro jejich absurditu v hraném filmu ani nešlo použít, se tu bezelstně vyjevuje ryzí a neústupný poctivý život sám, jeho základní principy, energie, protiklady, střety, kontrasty i soulady. Režisér nechal barvitý mikrosvět oné neústupné ženy s otevřeným srdcem a nakažlivě humornou, nezlomnou a dobrotivou povahou, s veselou vyřídilkou lidové filosofky a intuitivní mateřskou schopností soustředit se na to, co je v životě dobré a jedině důležité, a nenechat to pokazit malichernostmi, nevraživostí a necitlivostí druhých lidí či mašinérií silového systému, mluvit za sebe, a on se před vámi poddajně a ochotně rozvine jako vyšívané krojové šaty na vodní hladině. Příkladně disciplinovaný režisér sledované osudy ničím neruší, netlačí film do žádné vytoužené podoby, nevtiskuje mu žádné vlastní vyznění. Díváte se sami - umně vysoustruženým kukátkem. *** Formální opečovanost a vytříbenost díla skutečně jeví grácii, je lehká a vysoustředěná, nikoli vydřená. A kvalitou, povědomím o možnostech práce s materiálem, s obrazovou i zvukovou stopou, a nápaditostí i uměřeností film drží krok se špičkou světového dokumentu, suverénně a bez potřeby se podbízet. Důraz na propojení hudby s obrazem je mimochodem mimořádný, i v tomhle ohledu vznikl vycizelovaný skvost. Celkově vzato je až těžko uvěřit, že jde o začínajícího tvůrce s nízkým rozpočtem. *** Přímo cítíte - a je to v dnešní době projektů ozdravné a hojivé, že časosběrná povaha snímku tu nebyla žádným rafinovaným úkladem (ani předem přiloženou řemeslnou šablonou, ani chytrým grantovým záměrem, a ani osobním plánem, jak se k něčemu upnout a utratit čas), ale ústrojně si sebe vyžádala, nárokem lidskosti a pochopitelné touhy spolu u toho ještě dál být. V tom je velká síla toho filmu. Ti lidé, ta žena, Vás nenechají jen tak je opustit, působí magneticky, přitažlivě, infikují Vás radostí, dobrotou a volností - a lze na to mít i alergickou reakci, podle toho, ale nejde zůstat lhostejný, nechcete se přestat dívat a těžko je někdy vyženete z hlavy úplně, i kdybyste měli nakrásně pocit, že jsou to nepochopitelní a trochu ušmudlaní magoři, kteří v tom uklizeném světě sídlišť jen kazí slušným lidem pořádek. *** Poslední důležitý znak dospělého díla je, že v žádné chvíli nesklouzne k patosu, ale nechybí mu prostořeký vtip, zálibná ironie a klidný nadhled, stejně jako nesmí postrádat ty nutné, byť zbytečně neprotahované momenty, kdy v pravou chvíli naplno odkryje i druhou tvář sledovaného životního zápasu, pohlédne zpříma do závratných hlubin děsu, zkázy, ztráty, odloučení a zmaru a nechá to na Vás naplno dolehnout. *** Za sebe můžu po projekci jen vydechout, jak jsem vděčná, že na poli českého dokumentu působí takový klidný, soustředěný a důsledný kumštýř s citem pro věc a nadto schopný najít si k sobě kompatibilní a kvalitní spolutvůrce (rozhodně stojí za pozornost zvukař, skladatel a postprodukční tým, ale tady byly kouzelně dotažené třeba i závěrečné titulky ...) a budu si nanejvýš klidně a dočkavě vyhlížet další plody takové poctivé, smysluplné a dobré filmařiny. Co jsem se mohla letmo dozvědět o aktuálně chystaných počinech, je proč se těšit. Doku-Dostojevský už "píše" další, neméně silné věci. *~~ (26.08.2016) (menej) (viac)