CheGuevara

Jakože ani předchozí díly nebyly žádná literární veledíla, ale tyhlecty dialogy snad psal sám Google Translate a George Lucas dohromady. Celé je to vlastně půvabná metafora o prvním sexu a odolávání vlastních pudů, jen kdyby to nebylo tak k uzoufání repetetivní. Ostatně těším se na další gejzíry invencí inženýrského oddělení zlodušského týmu. Jakýpak megakanón připravíme příště? Anebo příště si to už raději nechám ujít.

Je to stejně tak banální, na první dobrou a na efekt, tak jako katalog IKEA. A zase tu defilují samí hezcí lidi z modelingové agentury Oslo. Oškliví lidi nemaj problémy, natož sexualitu. Bohajeho.

La La Land je sebestředný anachronismus, který se úporně snaží udělat ze svého "být mimo realitu" přednost natolik, že i u toho jazzu se tváří, že to byla odjakživa bílá muzika. Bože za co!?

Čím míň toho víte, čím míň si toho pamatujete, tím víc si to užijete. Jako by si fandové ani nechtěli připustit, že dvacet let uteklo jako večer na heráku, skéro hraje druhý housle a Edinburghu vévodí spíš korporátní vázanky a domácí cookies. Danny Boyle to vzal za správný konec, a tak si Renton žádá o evropský granty a Begbie vychovává svého syna. Tak krásný film o otcovství, zodpovědnosti a dospělosti tu prostě dlouhé roky nebyl. Co když už je vám 47 let a jediný, co můžete dělat, je vzpomínat na to, jaký jste tehdá byli bouráci. Nic naplat, čeká nás to všechny. Jo a šedesátiletý Danny Boyle se definitivně utrhl ze řetězu a T2 Trainspotting je konečně synergií všeho, co kinematografii přineslo 21. století.

Stephen Frears již docela zesenilněl? Z takového příběhu udělá jen rutinní "postup práce", kdy jdeme z bodu A do bodu B a kde se už v rozjezdu vlastně ztratí veškeré napětí? A co ty školácké chyby? Za těch dvacet let tam skoro nikdo nezestárne, kompars vůbec neví, která bije a co má vlastně dělat, a film neustále omílá ty stejné informace dokola. Navíc ten film ani nemá nic a ani nikoho, kdo by se tam o něco pral. Postavit film na střetu Lance Armstronga a Davida Walshe, pasivní postavy, který v celém filmu toho moc neudělá a všechno vysvětlí v prvních dvaceti minutách? A postava Lance Armstronga? Dozvíme se z toho filmu vůbec něco o něm jako člověku? Dokážeme ho pochopit, cítíme z něj tu fascinaci stropem svého vlastního těla? A kde je ten obraz cyklistiky dnešních dnů, kdy lidské tělo už dávno narazilo na svá maxima a bez dopingu už to prostě nejde? Filmově ani tématicky ten film nemá, co nabídnout. Akorát opakuje ty stejná sportovní a mediální schémata, kdy popisuje vrcholový sport jako vzestup mafiánské rodiny, což není ani trochu podvratné natož svéží a originální. Děs běs!

Nikdy jsem nečekal, že Sedm statečných docením teprve až budu starý. Až teď mi konečně došlo o čem ten film je. I kdež sedm statečných, spíše sedm existenciálních trosek, které se nakonec vydávají v náruč smrti, jenom aby ztišili své životní prázdno. Ti hrdinové, které jsem tak žral ve svém mládí, se mi dnes neskutečně zcizili. Nikdy jsem si nepovšimnul, že už zkraje jsou ti stateční vlastně trosky na okraji společnosti, kteří se na misi vydávají, jen aby unikli svému vlastnímu životnímu selhání. V polovině filmu si všichni ti stateční prodělají explicitní krizi identity, kdy jsou jejich hrdinské činy spíše mamonem neskutečného, než tím očekávaným hrdinstvím. A když si v polovině filmu všichni vylijí to své zkroušené srdéčko, tak ten chlapácký čin mladého Chica už nemůže vyznívat jinak, než s ironickým podtónem. A závěrečný dialog o tom, že všichni prohráli, až na nebohé sedláky, kterým se smějeme již od úplného začátku, jenom podtrhuje zmar a prázdno celé pistolnické generace a celého westernového žánru. Pod vším tím chlapáckým pozlátkem, epickou hudbou a hvězdy nabitým ansámblem se vlastně skrývá dokonalé existencílní drama.

Nejhorším morem současného Hollywoodu je fanouškovské podbízení. Meta-pokračování legendární série je spíše fetišem a exkurzí do zábavného parku s názvem Star Wars. Všechno, co si pamatujeme a máme rádi, se tam musí vrátit, od vedlejších postav až po příběhové leitmotivy. A co hůř! Ta nostalgie tam není pouze v samotných proprietách a zákonitostech tamějšího světa, oni tu nostalgii prožívají i samotné postavy. Boha jeho! Aby si divák prošel tím slastným pocitem, jako u prvních Star Wars, tak stačí snad světelný meč a ne že se tam budeme piplat v Hanově sentimentu. Naštěstí J.J. Ambrams je nemalý režisér a v momentě, kdy buduje své vlastní postavy, tak to je ten čas, kdy jsou nové Hvězdné války tím nejpoctivější blockbusterem široko daleko. Člověk jen zírá, nadšeně fandí postavám a nechává se opojně vtáhnout do jiného světa. Divák těm postavám dokáže odpusit i to, že před rokem by asi nejspíš maturovali, neb tvůrci se nezalekli ani silných ženských hrdinek a ani národnostních menšin. Jupijájou, nové Hvězdné války splácí daň za stereotypní předešlé díly! Jen se obávám toho, že zatímco se dnes remakuje všechno možné, tak naše děti už nebudou mít co remakovat, bo jsme za těch pár dekád vlastně ani nic moc původního a kultovního nenatočili. Smutná zpráva pro budoucí generace.

Na to, kolik tam nakonec umře lidí, je to vlastně docela milý film o dospívání.

Vše, co jsem chtěl říci, již vyřknul JFL. To, že plakátům vévodí Charlize Theron, není náhoda, ona ve výsledku odřídí celý film. Co schází do intenzity dvojky, tak nabírá na komplexnosti fikčního světa. Žádná popkultura, žádné pomrkávání, žádná frančíza - konečně blockbuster, který bude mít co říct i za půldruhého století. Nadčasově boží.

Při vší snaze, která se tomu nedá upřít, je Rap asi zatím největší chucpe. Natáčet o crew svýho "producenta", narvat tam jenom rapovou stáj Big Boss, za kterou solí Jagger, je prostě nepochopitelná drzost. Buď to mělo mít svý opodstatnění a to přímo v dokumentu, anebo raději dát vale a šáteček. Vladimír 518 je Babiš českého rapu a fascinuje mě, že to na všech těch poradách nikomu nepřišlo, jestli to teda není fakt blbý. Teď a ještě jednou a s Ektorem. Tam by ty Kmeny vypadaly tak trochu jinak.