CheGuevara

Seriál je stejně unavený jako titulní hrdina samotný.

Estetika a mytologie točící se kolem vampyrismu mě vlastně nikdy nebrala, a tak jsem původně přijímal tuhle vztahovou variaci do daného žánru značně chladně. Neznám mnoho filmů, kde hlavním hrdinou je upír, který se vzpírá svému osudu a přitom to má mírný filozofický nadhled - Bladeův krvavý biftek opravdu nepočítám. A tak bylo tohle Interview opravdu příjemným ozvláštněním. Překvapivě k Pittovi jsem bez výhrad, ale z Cruise jsem zrovna dvakrát radostí neskákal, aspoň že jsem si to vynahradil u démonicky přesvědčivého Antonia Banderase. Bez povšimnutí nezůstala ani ona gay atmosféra snímku, která navíc krásně korespondovala s onou jinakostí snímku. Strhující zpověď jednoho hříchu.

Nerad to tady před dětmi říkám, ale kočka Pitypačka byla prostě nejlepší a ani její protivník Žužlík nebyl žádné ořezávátko. Roztomilejší večerníček aby člověk pohledal, a věřte mi, že to myslím jako skutečné plus. Jsem opravdu rád, že tvůrčí nadšení autorů se přeneslo i na mě, ostatně zkuste si na povel vymyslet stejně nezapomenutelná jména kočičích hrdinů, jaké má právě tento večerníček.

Dvojka získala o mnoho talentovanějšího a chytřejšího režiséra, ale zároveň tratila kus ze své zajímavosti, ostatně to je u pokračovaní jev zcela běžný. A přestože to nebyl takový napínák a bývalí zloduchové měli toho víc do sebe, tak je to hlavně ta syrová atmosféra šedé a nevýrazné Evropy, která mě zcela uchvátila. A už vůbec nehledě na to, že Matt Damon jako agent prahnoucí po pomstě byl jednoduše dokonalý. Závěrečné pokání bylo už jenom stvrzenkou za výborným akčním zážitkem, a to si v tomto žánru příliš nelibuji.

Pokud by u tohoto filmu platila okřídlená fráze, že samotný hrdina je tak dobrý jako jeho protihráč, tak si to Martin Brest prokoučoval na celé čáře. Proti natolik matnému Chrisu O´Donnellovi neměl šanci ani výborný Al Pacino, a to i kdyby se rozkrájel. Plukovník očividně neměl vůči komu hrát a jeho spoluhráči byli natolik neviditelní, že ani svým óbrtalentem si nemohl vymodlit lepší film.

Stejně jako v jeho dalším filmu, Hombre, si režisér Martin Ritt pohrává se žánrem westernu. Společně s chladnokrevně dokonalým Paulem Newmanem vytesal náhrobek pro westernový žánr. Ne, že by to byl poslední žánrový film, ale naopak nechává zemřít vše, co k westernu neodmyslitelně patřilo. Konec širým pláním se stády krav, konec zásadovým kovbojům a hlavně konec hrdinům, kteří vlastně nikdy hrdiny nebyli. Až je z toho člověku smutno.

Ambice, velikášství a megalomanie, nic z toho není Zhangovi cizí, ale přitom nějak zapomíná na své postavy. Neustálé zpochybňování jednotlivých příběhů neústí nic v jiného, než ve zkratkovitě vykreslené charaktery všech dotyčných, které pozbývají poslední šance na ztotožnění s divákem (čili se mnou). Film, jak nejlépe vypéct císaře, se u mě nakonec zvrhnul na film, jak nejlépe vypéct diváka. Asi jsem se měl posadit na zadek z efektních bitek a vymazlených záběrů, ale bylo to asi tak stejný zážitek, jako když se člověk bez řidičáku dívá hodinu a půl na to, jak neustále dokola jezdí tucet aut značky Ferrari.

Jak Harry Potter potkal Froda a uvařili si zcela instantní fantasy. Zamrzí mrhání óbrtalentu Dakoty Blue Richards, která byla opravdu výborná a s přehledem zastínila i hvězdnou Nicole Kidman. Budoucnost má opravdu slibnou, škoda že rozjezdový můstek musel být natolik průměrný. Fikční svět pana Pullmana je fascinující, ale prohlídnout si ho z rozjetého rychlíku, zase takový zážitek nebyl.

Sean Connery spolu se Sidney Lumetem proti nesmyslnosti války, lidské agresivitě a rigidnímu myšlení, to vše zosobněné v nenáviděném pahorku uprostřed vojenské káznice. Když člověk dostane v šachu dobře rozestavené figurky, jakoby se to hrálo samo. A Lumet jich dostal celkem sedm - dobráckého černocha, zásadového opilce, zbabělého šmelináře, férového bareta, neústupného řídícího káznice, sadistického strážného a dušínovského bachaře. Rozehraná hra však nepřipomíná rozvernou říkanku na dobrou noc, ale psychologický teror jak pro své postavy, tak i pro samotného diváka. Nejvíc si považuji momentu, kdy Sean Connery odříkává všemožné paragrafy, a úplného závěru. Úchvatné dílo, co nenechá vydechnout.

Truffautovo zamyšlení nad pomíjivým, končeným a provizorním. Škatulka "milá komedie", kterou někteří diváci filmu přisoudily, se mi spíše příčí, neboť v podstatě ignoruje hlavní myšlenku filmu i přes to, že je podána v poněkud lehkonohém balení. Zprvu jsem se nemohl naladit na režisérovo myšlení, ale ve zpětném zrcátku samotného závěru si uvědomuji, jako moc mi tenhle Francouz rozumí.