CheGuevara

Asi se někde stala chyba, pokud ani Kronika rodu Spiderwicků nedokázala přetrumfnout Zlatý kompas se všemi svými nedostatky. Jako výtvarná podívaná je to vskutku pěkné (zejména ty květiny stojí za to), ale jako dětské fantasy se to až příliš tváří, že to nešťastným nedopatřením uteklo z odpoledního schématu jedné tuzemské televize a přitom je v tom předloha docela nevinně. Ta je totiž hravá a plná nápadů v kouzelném pohádkovém světě, který se však tady srazil do nelogických berliček pro ostudně lineární příběh (do bodu C musíme jít přes bod B, o kterém se dovíme v bodě A). A ani to by vlastně nevadilo (Memento dětského filmu opravdu nečekám). Ale když sami tvůrci jdou svému rodinnému divákovi mílovými kroky naproti, pak to považuji za podbízivě laciné a tomuto žánru značně nedůstojné.

Jon Stewart by byl vtipný i kdyby moderoval slavnostní udílení výročních mongolských cen "Zlatá jurta", ale nic neříkající a bídně sestříhané medailonky předchozích ročníku však zastínit nedokázal.

Richard Kelly se stal obětí své postmoderní hříčky. Příběh ze Southlandu není zase tolik zmatený, jak by se mohlo na první pohled zdát. Postavy jsou jasně vymezené, příběh je lineární a ve své podstatě i značně jednoduchý, případné otázky zodpovídá hlas vypravěče a pohybujeme se stále na jednom místě v rozmezí dvou až tří dnů. To okolní svět nás znepokojuje a nenechává nás proniknout do všech detailů jeho zákoutí. První polovina filmu, prošpikována až k prasknutí různými odkazy a citacemi, je trefnou a ironickou sebereflexí současné společnosti. Orwellovský svět bojuje proti neomarxistům a krmí své občany strachem z terorismu, to vše reflektované vševidoucím okem médií. Prostě postmoderna jako řemen. V druhé polovině se však dostáváme na dřeň samotného příběhu a z filmu se najednou stává nabubřelá zvětšenina Donnieho Darka. Příběh dostává serioznější odstín a tvůrci se začínají brát až příliš vážně. Dokud snímek byl postmoderně hravý, užíval jsem si, ale poté, co se z něj stal angažovaný postmoderní blábol, již nebylo nad čím jásat. Richard Kelly ztrácí ke konci veškerý dosud budovaný odstup a nechává se pohltit svojí megalomanskou vizí. Sebereflexe hvězdného systému, mediální reality, politiky apod. tak pozbývá své veškeré působivosti. Herci se sice po celou dobu oprávněně tváří, jako by vůbec neměli tušení, proč v tomhle filmu vůbec hrají, ale na takhle odvážný a do důsledků promyšlený casting je aspoň radost pohledět, škoda že se to samé se nedá říci i o celém filmu.

Docela živě si to dovedu představit jako jeden z dílů nového českého sci-fi seriálu. Hussarovo universum je nosné i na několik sérií stejně jako jeho režijní talent, respektive pečlivě odkoukáno od schopnějších, bohatších a komerčně prověřenějších kolegů ze zahraničí.

Tak nějak to dopadá, když Cameron se rozhodne vyprávět o krizi nefunkční rodiny a do hlavní role obsadí Arnolda Schwarzeneggera.

Toto dílo v perspektivě dneška působí jako opravdová mumie, která v dnešní době je nejen neuvěřitelné pomalá, ale i dokonale naivní. Kouzlo tehdejšího diváckého zážitku se ztratilo jak pára nad hrncem a člověk nestačí žasnout, že nad tím mohl někdy někdo žasnout. Zmlsán současnou kinematografií opravdu nejsem sto docenit její tehdejší kvality a dosud si nejsem vůbec jist jestli vůbec nějaké kvality měla.

Snaha tvůrců natočit hloupý akční film je zjevná už od prvních minut snímku. Nutno dodat, že ambice tvůrčí skupiny kolem Filipa Renče se naplnily do poslední kapky. Na vlastní nebezpečí je až odvážně tupý film, jenž je zatížen všemi žánrovými a stylistickými klišé, které jsou v první polovině osvěžující a roztomilé (obvzláště v tomto národním kontextu), ale postupem času a samotné výpravy se stávají čím dál víc otravnými. Herci jenom smutně koukají s nevysloveným přáním inteligentnějšího scénáře a Krobot nejen že není ďábel, on není ani dobrý herec. Žánrovka je to možná dostačující, ale samotná podstata filmu je však vyčpělá až hrůza.

Superbad je v jádru silně protichůdným filmem. Inteligentní a bránici-trhající gagy s výborným smyslem pro timing se v dvou hodinové stopáži kříží s vulgárními, nechutnými a trapně nevtipnými fórky jako ze čtvrté cenové. Ale co naplat, když obě strany Jekylla a Hydea by bez té druhé byly v podstatě ničím. Věřím, že Apatow si toho byl velmi dobře vědom, a tak celý snímek uhání rychlostí Ferrari v těch nejlepších letech. V porovnání s American Pie je starší bratříček značně podvyživený loser a dobře mu tak!

Hank Moody je sexistické hovado. Nebýt toho, že je povětšinou i vtipné hovado, asi bych neměl smilování. Takhle jsem se nejen rozčiloval, ale řádně i pobavil. Zábava na ostří nože.

Po dlouhé cestě hollywoodskými bulváry a jedné malé pařížské dovolené se Coeni vrátili domů s nemalým suvenýrem pro všechny své fanoušky. Při čtení McCartyho novely jsem měl místy pocit, že čtu ukradený scénář připravovaného filmu bratří Coenů. Tihle filmoví nezmaři si jednoduše nemohli vybrat lepší látku pro svůj vyčkávaný comeback. Osudové chyby si berou za cenu ty nejdražší oběti, děj postupně nabírá fatálnější obrátky a texaskou pouští se linou bohaté krůpěje krve. Zúčastnění herci by pro své postavy duši zaprodali (Bardemovi se to snad i málem podařilo), ale přesto nemám problém vybrat nejzajímavější postavu, a tu ztvárnil Tommy Lee Jones jako šerif Bell. Ten místo toho, aby děj posunoval, tak ho naopak komentuje a dodává mu vnitřní hloubku. Jeho touha po starých časech, kdy lidský život měl smysl a svoji cenu, ke konci získává na té správné údernosti a dodává snímku ten očekávaný nádech osudovosti. O to víc zamrzí fakt, že šerif Bell je místy k mé nelibosti upozaděn ve prospěch zabijácké exhibice Antona Chirurgha. Pomyslným trnem v patě je i chatrnější příběh a postavy, které se sice na plátně pohybují mrknutím oka, ale sami v sobě zůstávají až nepříjemně stejní. Coeni jsou i nadále ve formě a změnu po předchozích zkušenostech po nich opravdu nevyžaduji, ostatně na dobře vyjetých kolejích jim to jezdí nejlépe.