CheGuevara

Hmmm, jako hrubáč dobrej. Teď do střihny, dát tomu trochu drajv a názor, a snad z toho bude i fajn dokument. Jinak ty vyestetizované zpomalovačky kontra reálné bitky by byly balzámem na duši. Takhle je to jen projížděčka "nejlepších" scének, které jsme si ve výsledku i mohli sami domyslet.

Dyť je to úplně dokonalý! Adam Lelek jakožto David Brent České televize hravě překonává celého Rickyho Gervaise a jeho "rádoby" vtipný kancl. Kombinace britské docudrámy a českého idiota je v podání Adama Lelka neodolatelná. A teď mi ještě řeknětě, že si sám vybírá hudbu a sám si to taky stříhá, a já se rozpláču dojetím, že jsme konečně našli spasitele televizní zábavy. Dokonalý kabaret dadaismu.

Ač je to paradox, tak na tom filmu miluju hlavně to, co ve výsledku považuju za plevel a mor jakéhokoliv dokumentu. Ale vzhledem k tomu, že tvůrci jsou ve svém konceptu natolik důslední, tak jsem jednoduše podlehl. Virunga je totiž precizně vystavěným dokumentem, který využívá všechny výrazové prostředky hraného filmu (válečný žánr hadra), jen aby nás dohnal ke katarzi, empatii a finálnímu dojetí. Slzopudný kýč nám nejprve představí ty roztomilé gorily (a že jsou!), pak hrdinské ochránce a postupně rozdává karty hlavním antagonistům v podobě britské těžební a zarputilým povstalcům. Ve své dramaturgii jde tak daleko, že ve válečných scénách stříhá tři až čtyři dějové linie, jakožto paralelní děje, přestože mezi nimi je třeba i týdenní odstup. Tvůrci tak vytváří až neuvěřitelně dechberoucí atmosféru válečné vřavy a my máme po právu pocit, že jsme přímo na místě a teď jde opravdu o všechno. Do toho symfonická hudba jak z velkofilmu, nervózní tváře vojáku, prchající novinářka a vyděšené gorily. Frontální útok na divákovy smysly a ty rozume si dej raději pohov. Ostatně není náhodou, že film měl sice jen jednoho režiséra, ale hned sedm střihačů. To, že je to ve výsledku nekritický kejč bez jakékoliv sebereflexe či víru v kritický rozum diváka, stírá právě ta filmová důslednost tvůrců. Britský Triumf vůle pro západní a sluníčkovské publikum. PS: A pochybuju, že by film měl takový ohlas být hlavními postavami pouze místní Konžané a nikoliv hrdinní běloši, co napravují to naše "Černé" svědomí Evropy. Už jsem z téhle rétoriky unavený a mrzí mě, že i takhle silné téma si bez něj nevystačí.

Panejo! U některých filmů si říkám, že existují jenom proto, aby jsme docenili jim podobné. Dva stárnoucí padesátníci vyprávějí rádoby "ženský" příběh, který jim zaštítila stárnoucí hollywoodská stár (film i sama produkovala), aby dokázala všem u hollywoodských bazénků, že ona na to má! Takže celý film je totálně podřízený jedné herecké kreaci bez žádných dalších ambicí a s jediným cílem - hlavně nikoho nenaštvat. Současně se všichni tváříme tak strašně "žensky" - šak jasně, dejte tam sex, to je přece femininí téma! a nezapomeňme na nějakého ženského avatara, třeba lišku! - až je to trapně papundeklové. Ten film nemá žádné gesto, žádnou skutečnou emoci ani skutečnou tvář. Jen jednu útrpnou herečku (a dejme tomu, že i dobrou) a sázku na jistotu v podobě uondané režie. A když jsme u těch lepších snímků, tak Pennův Útěk do divočiny má to vše, co téhle náhrašce schází. A to i ty australské Tracks byly dvakrát tak lepší. Brečím.

Ono to mělo téma, katarzi a i dramaturga!? Hustý, brácha! Jen za tu hudební dramaturgií a "nemame čas na pěkný záběry" bych spíš však brečel. Ale co už, k dokonalosti chybělo tentokrát jen maličko. Jinak ten Průša měl fakt plán a vyšlo mu to náramně. Šak víš jak, brácha!

Všechny ty archetypální příběhy "jak buran k výchově přišel" jsou mi už z podstaty protivné. Přijde mi až zvrácené sledovat, jak se někdo z vyšší společnosti snaží někoho převychovat k obrazu svému a aby zapadl do naší společnosti (socializace neasi). Jediné, co můžu Matthewovi Vaughnovi připsat k dobru, je ta jeho pankáčská drzost, která se mísí se snobskou uprděností. Navíc v momentě, kdy tvůrci zcela nepokrytě brnkají na rasistickou notu (xenofobie a fetišizace bělošské kultury z toho čiší na sto honů), tak v tu ránu do filmu přidají i něco z anarchistické podvratnosti a člověk si v tu ránu vzpomene na o to více antisystémový Wanted. Čert aby se v tom vyznal. Ale jinak to byla bžunda, akční scény byly akční, londýnský cocney dostatečně "sociální" a vůbec celý ten fetiš z britských symbolů byl až parodií sama sebe. Takže si všichni můžeme vrnět, jen to téma - ať už bylo jakékoliv - si může v koutu leda tak pobrečet. Holt exhibice a podívaná mají přednost. PS: Být celý film v duchu těch vybuchujích hlav, tak vrním blahem ještě celý měsíc.

White man's problems.

Všechno, co bylo na jedničce tak boži a progresivní, tak dvojka ostentativně zašlapává do země. Tohle bude delší výčet, tak se na to připravte. Dvojka zcela selhává v dramaturgické rovině a my jsme tak nuceni sledovat, jak si štáb z jedničky vydělává na nájem. Ano, dvojky mají tu potíž, že se vracíme už k známým hrdinům a do světa, ve kterém na konci prvního dílu nutně musela nastat harmonie a happy end. Jednička tak neustále tlačila příběh dopředu, soustředili jsme se na přítomnost Škyťáka a víc toho ani nebylo zapotřebí. Dvojka tak namísto toho, aby též hnala děj dopředu, prohlubovala postavy tím, co konají, tak se naopak neustále přesouváme do minulosti, otravných vysvětlovaček a navíc i do jiných světů. Drtivá většina filmu se tak odehrává mimo vikingskou vesnici a film tak musí neustále představovat nové postavy, včetně rozpustilých zástupů pestrobarevných draků, kteří však nemají jiný smysl, než zaplnit vatu a prázdnotu celého vyprávěni. Navíc tím, že přivádí na scénu matku Škyťáka (to snad ani nemůže být spoiler, ne?), tak se zásadním způsobem mění kontext celého díla. _________ Zatímco jednička fungovala na komplikovaném vztahu otec a syn, tak přichodem matky se hlavním cílem a leitmotivem filmu stává znovustanovení rodiny v tradičním slova smyslu - otec válečník, matka opatřovatelka a synek génius. Tak naopak jednička zcela jasně a srozumitelně vyprávěla příběh neúplné rodiny, jejich komplikovaných vztahů a nutnosti, tak nějak spolu vyjít. A asi se shodneme, že úmrtí v rodině je sice tragedie, ale samotná komunikace a každodenní fungovaní v rodině samotné, která je navíc neúplná, je mnohem závažnější a podstatnější problém. Jednička nás tak učila o dospívání, komunikaci, empatii, přijetí rozdílného, udržitelnosti atd. Dvojka nic takového nerozvíjí a naopak se až sentimentálně pase na smrti, katastrofickém scénáři a osudovosti postav. Jak si však pokecat se svým otcem, tak to už se nedozvíme. Aspoň můžeme snít o tom, že jednou taky objevíme svou matku kdesi v psím útulku. __________ Obdobně se to má i s politickou rovinou snímku. Jednička byla boží i mimo jiné proto, že se dala čist i jako metafora k zahraniční politice Spojených států (a třeba i Ruska, chcete-li). Stejně tak jako u Vikingů, tak i dnes jsme svědky neustálé potřeby ukázat na někoho prstem, vytvořit si společného nepřítele a semknout šiky v boji za lepší budoucnost, tu naši samozrejmě. Místo toho, abychom se snažili draky poznat, naučit se od nich to nejlepší a pochopit jejich motivace, tak jim naopak malujeme bomby místo turbanu, zakazujeme zahalováni a jediný náš kontakt se omezil na pozdravy z neviditelných dronů To všechno jednička pozorně vnímá a skrze hlavní hrdiny se učíme vlastní toleranci a touhy po poznání. Dvojka už staví na tom, že lidi i draci jsou kámoši. A tak aby se přece jen něco dělo, tak přichází na scénu další nepřítel - nebezpeční žoldnéři. Takže dvojka, stejně jako současná média ukazují okolní svět, jež nesdílí naše hodnoty, jako hrozbu, klade důraz na dualistické rozdělení světa - na my a oni. Současně neustále akcentuje pocit ohrožení a potřebu se bránit, a to všemi možnými prostředky. Přesně tak! Vybombardujme ISIS a Íran, než stihne přijít k matce všech draků - atomové zbrani. Tentokrát se tedy neženeme za poznáním a spoluprácí, ale naši snahou je pouze obrana našich hodnot, aniž bychom je jakkoliv zpochybnili. Co to jako je? Konformější to být snad ani nemohlo. Velká škoda, že dvojka se nerozhodla kráčet ve šlépějích jedničky, a naopak se komfortně usadila v zatuchlých vodách hollywoodského dramatu. Marná sláva, tady to ani ti stejní tvůrci či vymazlená animace nezachrání.

Martin Dušek se sice ukryl za kameru a zvolil metodu čistě observační, ale stejně zůstal tím stejným Duškem, který se prohání po masových hrobech, humoruje o hitlerjugend a vysmívá se všemu, co není podle jeho gusta. Ano, má to téma jako hrom, je to třeskutě vtipný a má to rámy jak páni. Ale co naplat, když je to celé spíš na úkor samotného Rádi. Pojďme se zasmát sociálně slabému klukovi a jeho vytuněnému světu. Zatímco Bláhovec se ve své Show aspoń snažil o nějakou empatii, tak Dušek se o ni neotřel ani z rychlíku. Ono totiž dělat si legraci ňoumovitého Rádi je tak lákavé a snadné. Ale co takhle zesměšnit Martu Kubišovou? Nebo Olgu Havlovou? Do slabých se kope nejlépe, což?

Každý kdo aspoň někdy zapnul internety (a čsfd nevnímaje), tak moc dobře ví, jak asi vypadá česká rasistická žumpa. V tomhle se film vlamuje do otevřených dveří. Svůj potenciál však má ve svém gestu a emocionálním dopadu, kdy na vás vysype celej kýbl sraček a vy se v tom utopte. Jihlavské publikum složené ze sluníčkových lidí, tak ztěží může docenit tuhle terapii šokem, ale např. svým rodičům bych to s radostí pustil. PS: A to, že je to lajdácky natočené a zpichnuté horkou jehlou, tak to už je jiná otázka.