ScreamJay

Ještě jednou mi zasviť baterkou do xichtu a pověsim tě za tvoje ozářený koule! Orena Peliho už to zas bere, už ho to zas chytá. Ten chlapec nějak uzrál v dojem, že ví CO diváka děsí i jak TO něco dávkovat, jenomže ono to SAKRA nefunguje, u mě ne. Chernobyl Diaries mají senzační prostředí, něco jako "hudbu", ambientní ruchy s přebasovaným tlukotem srdce, pár nepojízdnejch Žigulíků a partu kreténů, kterou bych neposlal ani na lyžařský výlet do Krkonoš. Už po prvních (a posledních) pěti minutách "akce" sem se modlil za pernamentně zasoplenou Heather z The Blair Witch Project, protože ufňukaná Olivia Dudley byla vyloženě nesnesitelná. Devadesát minut a žádný příběh, ani pitomá historka, prostě cokoliv, co by tomu dalo rozměr. Takže sem porád coural k ledničce, úplně sem si rozhasil body mass index a potěšila mě až Mansonova písnička u závěrečných titulků. Aby tenhle formát fungovat, MUSÍ to být aspoň trošku autentický, aspoň trošku prožitý, samoúčelně je to nanic. Zkrátka Ukrajina má oči a já demonstrativně spláchl svůj dozimetr do hajzlu, spolu s tímhle dvdčkem. S bídou [final rate: 30%]

Život píše zatracená klišé aneb komedie hořká jako mizerná whiskey. Hej, ale zvláštní je, že Crazy, Stupid, Love vůbec mizerná není a i když je vypointovaná s tou typickou americkou nadsázkou, je vypointovaná. A to je sakra víc, než většina dnešních komedií o vtazích a vůbec o životě dokáže. Fráze je prázdná tehdy, pokud jí nenásledují činy a následují-li, pak už nejde o frázi, ale vyznání. Dan Fogelman (doposud scénárista animáků) sepsal něco, co dneska považujeme za klišé, cosi nelogickýho, co je třeba prožít, aby to fungovalo. Občas tomu ještě říkáme láska. Někdo na ní prostě zapomene, protože dovolí, aby mu zvšedněla a jiný ani netuší, že je jí schopen, dokud neprohlídne vlastní povrchnost. Jasně, kdyby měla Crazy, Stupid, Love trošku nezávislejší ráz, ubylo děsně "procítěných" monologů a celkově zůstala víc autentickou, zapsala by se nejspíš výrazněji, hlouběji. Ale vtip je v tom, že v důsledku vlastně není povrchní a pokud si to samé dokáže přiznat i její divák, tehdy nebude zklamán. A kdo ví, třeba mu i něco dojde, dřív, než bude úplně pozdě. I když Steve Carell zůstane asi navždycky 40 let panic, tady se mu podařilo odpanit nadsázku vkusně a galantně. Někdy se prostě nemusíš smát, stačí, když se usměješ a pochopíš. [final rate: 75%]

Kterak antityp poráží archetyp aneb pomsta chutná nejlíp... flambovaná (!!!) Ale kdeže, nejsem žádnej skalní fanda bodnovek a nenadělám si do županu pokaždý, když na mě někdo s vyholeným hrudníkem vytáhne Walther sedm-petašedesát. Craigova éra zbavila Bonda veškerý elegance, šarmu a udělala z toho sedmkrát vynulovanýho chlapce trpící, krvácející trosku McClaneovskýho typu, která může kdykoliv dostat naprdel. Ale proč ne, tahle figurka byla vždycky taknějak poplatná době a bylo načase zlomit omšelá klišé tak, aby chladná (sebe)ironie zůstala zachována. A Skyfall? Symbolický retro uvázaný do moderní (chvílema artový) obraz(otvor)nosti, akční tak akorát a dlouhý jako dech, který je zapotřebí k sfouknutí těch padesáti svíček. Kdyby to šlo chronologicky, dneska by bylo Bondovi kolem 80tky a místo s psychotickým Javierem Bardemem bojoval by leda tak se zvětšenou prostatou. Upřímně, Sam Mendes je podle mýho spíš tvůrce, vypraveč, než akční řezník a na Skyfall zkrátka udržel obraz i spád vyprávění v důstojným poměru. Jen ten zatracenej závěr, proč sakra ty geniální pošuci s důmyslně promyšleným plánem vždycky končí tak stupidně, teatrálně? Casino Royale mělo větší glanc, Skyfall je zas vkusný flashback s ostře řezaným ksichtem. Čert vem prosezeniny z tý děsný sedačky v kině, vždycky sem si přál vidět Bonda v teplácích (!!!) [final rate: 80%]

Ve stresu a děsným presu aneb v jednotě se síla (agrese) násobí... Samostatný hudební klip ke skladbě "Stress" (z alba "†" případně živáku "A Cross the Universe") francouzského electro house dua Justice. Adrenalinová, surová a otevřeně brutální streetmovie Romaina Gavrase skvěle koresponduje s rytmem a hudebními prvky (hlavně díky přímočaré kameře i střihu). Jinak muzikálně i divácky kontroverzní, veskrze (ne)líbivý kousek, který se prostě nemůže zastavit. [final rate: 65%]

Protetický koslivec ve skříni zla aneb psychotická Ally s děsně vážnou tváří... Někdy je čisté zlo tak blízko, že se mu dobrovolně vydáváme napospas, tak, jako Frágiles minutu po minutě přebírá plnou kontrolu nad divákovo pozorností. Je nadevší pochybnost, že Jaume Balagueró rozumí strachu, protože se ho nebojí (spolu)prožít. Při vyprávění netlačí okatě na "pilu", dává si na čas a krmí lačného strávníka náznaky zaobalenými do zájmen jako NĚCO nebo ONA - a tahle hororová mluvnice děsí. Kameraman Xavi Giménez navíc mistrně zvládá užítí prostoru i světla, tma je dráždivě zelená, hustá a vazká jako pryskyřice. Roque Baños míchá hudebně tradiční (hororové) motivy se (zne)pokojivě intimním klavírem, charatery postav i herecké výkony jsou překvapivě přímé a sugestivní (hlavně u toho děvčátka v podání Yasmin Murphy) a k tomu všemu ještě ten (ne)skutečně napínavý závěr (!!!) Už dlouho jsem neprožil toliko bizardní těšení se na konfrontaci s tváří a podobou zla. Frágiles je nenápadný horor s nápadně strhující atmosférou. Ortopedická noční můra s prozaicky lidskou pointou. [final rate: 75%]

Lidé často vyžadují empatii, pochopení, avšak sami už nejsou schopni je vracet aneb když jednou vztáhneš ruku na bližního, přestáváš být člověkem, stáváš se slabochem... Ještě bolí, celá ta hodina a půl. An American Crime má dvě tváře, tak jako lidé v něm, za ním i před ním. Na jedné misce vah je příběh, víceméně převyprávěný fakt, že nejzákeřnějším tvorem na modré planetě je člověk sám, neboť ten jediný dokáže působit bolest pro vlastní potěšení, jako alibi, coby prostředek lživé pseudomorálky a nebo jako chabou omluvu za vlastní slabost, za vlastní pokřivený charakter. Na misce druhé je forma - intenzivní, pravdivá, jízlivá, s nepopiratelnou schopností Tommyho O'Havera budovat gradující atmosféru bezpráví, krutosti a lhostejnosti. "Ke každému skutku má Bůh důvod, ale já ho zatím nenašla", říká v jeden moment postava osobité a nesmírně talentované herečky Ellen Page a já dodávám, že víra je slepý tulák, kterého musí držet za ruku charakterní a upřímné skutky, jinak bloudí a nenedojde k naplnění. An American Crime však své posleství několikanásobně naplňuje,bez pachutě samoúčelnosti vyvolává silné emoce (nutno zmínit též sugestivně zahranou, nesnesitelnou postavu v podání Catherine Keener), neukazuje víc než musí a i když z filmového hlediska třeba není stoprocentní, tyhle váhy jednoznačně převažuje na svou stranu miska příběhu. Znepokojivě pokojnou formou podané drama, na které si musíte v nitru sáhnout, aby nezůstalo "jenom" filmem. [final rate: 85%]

(Sebe)destruktivní konverzační roadmovie aneb pojízdná spermobanka s trvalou... I dal jsem si druhýho Todda Phillipse ve dvou dnech a po absurdním úletu The Hangover čekal jsem přinejmenším stejně svižně napsanou a zrežírovanou pohodovku. Jak už mě při pařbě napadlo, tak Phillips objevil mezistupeň mezi kontrolovanou debilitou a nekontrolovatelným magorismem definovaný jako Zach Galifianakis. Takže bylo jen otázkou času, kdy mu nějaký film "ušijí" přímo na tělo a v případě Due Date je dokonce víc než patrný, že těchle pětadevadesát minut sám vyloženě táhne. Nic proti Robertu Downeymu Jr., jemu prostě ten cholericky arogantní "starkovský" výraz sedí, jen tady hraje chvilkama možná až trochu okatý sparing. Ale celkově jsem se bavil, možná o trochu víc než u samotné "Pařby", byť za ní paradoxně v celkovém dojmu Due Date trošku zaostává. Místy vyloženě perfektní dialogy (skvělá reflexe doby - "Až mě líp poznáte, zjistíte, že mam skvělou povahu. Mam 90 přátel na facebooku, 12 váhá, ale i tak jich mam 90!"), vkusně naředěné "emotivními", prostě lidskými chvilkami a ještě navíc velký plus za halucinogenní jízdu v rytmu nezaměnitelný "Hey You" od Pink Floyd. Svižná komedie se scénářem o životě a nebo jen živelný scénář o bizarnosti života. [final rate: 70%]

Kurz náboženské herpetologie aneb vzpoura uřvaných digitálních špaget... A to bývávaly časy, kdy hadi dělali jen standardní Sssssss. Je nadevší pochybnost, že Vipers jsou asi stejně dobré, jako vnucování evangelia muslimskýmu fundamentalistovi. A že se v tomhle extrémním béčko-céčku dovolávají boha s kadencí kulometu AK-47 předeslal jsem už úvodní větou. Co mi však vrtalo hlavou víc než typicky mizerná digitální produkce, která nahradila dávno nepoužívaný papundekl bylo - co bych dělal, kdybych byl herec a nabídl by mi roli Bill Corcoran. "Korkorán, korkorán, to bude silná arabica i na kafaře!" (bez i s nadsázkou). Né vážně, smíchejte si prvoplánové užití prsatý ultra ex-teenagerky Tary Reid, mizerný počítačový efekty s vcelku koukatelnou obrazovou kvalitou a dostáváte nadmíru typický produkt dnešního DVD marastu, kterého lze na pultech trafik sehnat větší než veké množství. Tak špatný až vlastně celkem zábavný :-) [final rate: 20%]

Tady končí všechna psina, když vyraší omrzlina aneb ledově (ne)klidný balanc na kabelu... Do jisté míry by se dal Frozen označit jako veskrze konverzační survival, který těží z (chatrné) lidské psychologie v extrémních situacích, z pudu sebezáchovy a neutuchající chuti přežít, vykoupenou skrze praskáním kloubů. Adam Green vsadil na totální minimál s maximální zápletkou. Vcelku sympatické postavičky (vyloženě kouzelná Emma Bell), zprvu uplkané, ale jinak docela přímočaré dialogy, atmosféra, která postupem času zalézá za nehty a bolí, uvěřitelně bolí. Oproti tomu se na Frozen lepí zvláštní muzika Andyho Garfielda, taktrochu nesourodá změť motivů, kde příjemně vyčnívá hlavně hudební klasika. Přiznávám, že má očekávání byla větší, asi mi chyběl trochu intenzivnější spád, jen o trochu víc nenucený dynamiky, ale to nic nemění na faktu, že tohle je vcelku (dů)věr(y)ohodná ledová symfonie. [final rate: 65%]

Hraní sadomasochistické kočky s neposednou myší aneb malý film s velkým nábojem... Malý film s působivou grafikou a padnoucí pulzující muzikou, slušelo by se dodat. The Collector chce diváka protáhnout pořádným martýriem a k tomu mu slouží (za posledních 10 let) víc než prověřené zbraně. Marcus Dunstan veskrze servíruje fungující propletenec thrillerů formátu Hard Candy a samozřejmě Saw, když se v rámci "vyprávění" příběhu nebojí jít nad rámec představivosti a přesto zůstává pevně přikovaný k (brutální) syrové "realitě". Sběratel sice nemá charisma, ale zase má ten cool latexovej minispacák na hlavě a nechybí ani Jigsawem zdomestikovaná důmyslnost pastí (které kamera nezapomene s dostatečným předstihem představovat). Do pasti se však dostává i samotná "pointa", díky které pro mě The Collector nepřekročil vlastní stín. Ani o krok. Přesto baví a bolí, hodně bolí. [final rate: 65%]