ScreamJay

"To, že jsi na vozíku ti automaticky nedává právo na lásku" aneb když je svázané tvoje tělo, ještě to neznamená, že musí být svázána i tvá myšlenka, natož tvůj cit. Utvořili jsme si svět, ve kterém lidé prakticky nedokáží projevit dostatek empatie sami k sobě navzájem, natož aby něco takového dokázali vůči příběhu na plátně. A právě tohle Inside I'm Dancing vyžaduje - jakous takous diváckou empatii, kdy si alespoň na chvíli vědomíme, že pocity a city, jež mnohdy vnímáme jako laciný kýč, vlastní slabost nebo snad přežitek, přežitkem nejsou. Nejsou a nemohou být, protože pak už sami přestáváme být lidští. Ano, Damien O'Donnell podal těchhle sto minut možná příliš okatě, příliš prvoplánovitě a filmově, přesto však v nitru vyprávění zachytil zmíněnou podstatu. Kontrast postav byl nevyhnutelný, herecký výkon Stevena Robertsona autentický (není snadné zahrát tak rozsáhlé postižení reálně, aby nepůsobilo jako křeč) a sama pointa, ten jediný okamžik, ke kterému celý děj pomalu a jistě spěje, celé vyprávění zhodnocuje. A tak to má u dobrého filmu být. Navíc hudba Davida Julyana cosi osobního, veskrze intimního vypráví sama, sama o sobě. Jak vždycky říkám, aby člověk mohl věřit, musí nejprve uvěřit sám v sebe - a Inside I'm Dancing jsem prostě vcelku věřil. [final rate: 80%]

Břitvou proti nespavosti, aneb jak se z Freddyho Kruegera stal splasklej muffin... I šel jsem do toho s čistou hlavou, bez ohledu na fakt, že původní A Nightmare on Elm Street patří k těm zásadním kouskům (nejen) mého filmového mládí. Důkladně flambovanej pedofil z železářství a jeho "říše divů". Tedy až do chvíle, kdy zkončila představa a začala realita made by Samuel Bayer. Dobře, on to s kamerou docela umí, ta koncertní a klipová průprava je znát, senza filtry, prima digitál. Jinak ale pro mě nová A Nightmare on Elm Street není vyloženě přímý remake, snaží se jít víc k Freddyho "podstatě" (s využitím těch nejsilnějších (pra)původních motivů/scén) a v podstatě zapomíná na to nejpodstatnější - syrovou atmosféru, emoce, na kouzlo fikce. Krueger je tu vlastně taková ikonka, která má táhnout všechny ty nulový (d)emo postavičky kolem, ale k tomu mu chybí charisma, drzost a napětí. Wes Craven měl onehdy pár poctivých, dnes už trochu předpotopních triků a jeho vyprávění žilo a bolelo, Bayer ždíme modernu a bolí tak akorát výsledný dojem. Ničeho nezachrání vcelku slušný soundtrack Stevea Jablonskyho, kterému však poněkud schází nějaký znepokojivý ústřední motiv a ani fakt, že má Jackie Earle Haley hodně charakteristický hlas (proč ale sakra vypadá jak uhnilý mango?). Za mě bohužel další povrchně stylová, lubrikovaná nudna, hororově impotentní krmě pro lačný trakt nenáročného teenage diváka. [final rate: 15%]

Konzumní morbidita pro jednadvacáté století aneb Silent Hill v Amityville... Filmy, kterým máte uvěřit, protože se to stalo nebo protože by se to třeba mohlo stát, mohou být vyprávěny různě. Peter Cornwell vsází ve svém The Haunting in Connecticut na obrazotvornou stránku věci, na působivou moderní kameru, na maximální možné tempo příběhu a co možná nějvětší počet pohledů do tváře zla. Pro mě však víceméně bezostyšně a zbytečně tlačí "na pilu", jako by se sám bál trochu tajemnějšího minimalismu, bez zbytečného předehrávání a vnucování dílčích (vý)jevů. Já sám bych klidně vsadil na dokumentárnější syrovost, něco ve stylu úvodních a závěrečných fototitulků, kde by příběh nejen otevřeně vyprávěl, ale taky dokázal klást znepokojivé otázky. Bezchybně funguje atmosfericky přená hudba Roberta J. Krale, snad akorát škoda té absence čistě nehudebních, na zvuku/ruchu postavených pasážích. Takže celkově? Jedna nepěkná historie, jedna velmi pěkná Amanda Crew, jeden překombinovaný závěr a jeden napůl zplacený úvěr (pro atmosféru). Duchařina, která říká víc, než by musela, přesto ji však v rámci žánru řadím k malým překvapením. [final rate: 65%]

Tohle si baníci šeredně odskáčem, lopatou do týla, do ksichtu krumpáčem! Upřímně? Původní My Bloody Valentine byl pro mě jedním z nejnudnějších a nejzbytečnějších slasherů osmdesátkové éry a tak sem si při prvním kontaktu s remakem klepal rytmicky na čelo. Z čeho sakra chtějí v tomhle vykutaným dole těžit?! Při vší úctě, Patrick Lussier by podle mě atmosféru nezdolal ani kdyby ležela s krupáčem v řiti a zoufale se dovolávala svýho proktologa. Ale na druhou stranu už dávno vím, že tyhle hi-tech "krváky" usilují spíš o kadenci slovíčka "cool" ve statusech teenagerů na facebooku, než o nějaké kondenzované napětí. Přesto však musím uznat, že nový My Bloody Valentine šlape v bezprostředním, strhujícím tempu a skoky v "příběhu" jsou doslova zběsilé (až jsem začal podezřívat scénáristu, že si v mezipauze při psaní spletl toaletní papír s defibrilátorem). Vraždy jsou správně nekompromisní, přímočaré, což u dnešního kinobéčka není úplná samozřejmost a časem mi (film jsem bohužel neviděl ve 3D) přestalo vadit i to okaté strkání předmětů do kamery, tanějak pro ten efekt (ostatně to nepůsobilo tak komicky, jako třeba kdysi ve Friday the 13th Part III). Proto otevřeně přiznávám nečekané - pro mě je nová verze o chlup zábavnější než lety zapomenutý originál. Čekal jsem digitální kašel, ale nakonec sem našel celkem slušný slasher. [final rate: 45%]

Zdá se, že tenhle film není tím, za který jsem ho chtěl považovat a taky se mi zdá, že ani samo Eskalofrío neví, čím (nebo kým) vlastně chce být. Já se fakt upřímně těšil - soudobá (nejen mladá) Španělská hororová škola umí, ten plakát nevypadal vůbec zle, v celku sympatický námět. Co mě dost zarazilo je samotný děj, rozháraný jak fena v říji, rozkouskovaný do nejrůznějších střípků, které však nedávají samotnému vyprávění šanci jednotně vystupňovat atmosféru. Nefungují mi tu ani charaktery postav, ploché a neosobní (i když Mar Sodupe vypadá jako typická hrdinka z italských hororů 70-80tých let). Co naopak šlape na výbornou je moderní kamera, vhodně zvolený interiér domu a pak scéna samotnýho "kontaktu" s vkusně zvládnutým strachem. Jinak je to pro mě celý španělská vesnice (ale fakt tuplovaná), kde pomalu chcípá ona veskrze očekávaná zápletka a víceméně se to začíná motat někde mezi The Blair Witch Project a [Rec], aby nakonec bylo všechno úplně jinak. Škoda, pro mě vážně škoda, protože ten ústřední motiv tam mohl fungovat líp. Isidro Ortiz je velmi slušný řemeslník, ale coby vypravěč mě zatím nepřesvědčil. [final rate: 60%]

Co bolí, to žije... Jaký je hlavní rozdíl mezi horory a vůbec filmy TEHDY a TEĎ? Dřív to bylo výrazově syrové, s určitým filmařským kouzlem a (díky omezeným prostředkům) funkční atmosférou. Současnost naopak přeje dokonalé obrazové technice, efektům i efektivnějšímu střihu, jenomže ta atmosféra v tom všem často nefunguje. The Last House on the Left těží z tématu příčiny a následku, jenomže v důsledku nedokáže být patřičně chladnokrevný. Jasně, Sara Paxton je neuvěřitelně krásná, se senza ďolíčkem v bradě, všechno je hnaný k maximální přímočarosti, otevřenosti, násilí, pro dosažení maximálního kontrastu mezi dobrem a zlem. Jenomže já mu v týhle formě (s výjimkou dvou, tří scén) nevěřím. A to hlavně díky stupidním záporákům, prázdným postavám bez výrazovýho charakteru, samoúčelně napsaným jen pro schéma odplaty. Neznám Cravenův původní The Last House on the Left, ale jeho současná verze je pro mě jen plynule odsejpající fašírka se slušným potenciálem, která hledá sama sebe, celých těch zpropadených 110 minut. [final rate: 60%]

Černobílá fotografie má jeden zvlášní dar - ukazovat životní příběhy se vší opravdovostí, syrovostí, uvěřitelné a poutavé. A i když zestárne, okamžiky zůstanou stále aktuální, neb nemohou ztratit barvu, která zůstává ve vzpomínkách a vyprávění. Nuit blanche je okamžik, okamžik ve kterém si člověk musí přiznat, že má svoje pocity (byť se je mnohdy snaží zamaskovat za chladné označení kýče). Arev Manoukian dostal do tohohle kraťastu maximum z kouzla klasické kinematografie, potažmo fotografie a přesto zůstal dokonale současný. A Samuel Bisson zas rozdýchal hudbu, která nejen vypráví, ale taky naslouchá, což je krásná deviza akustických smyčců. Tohle funguje, tímhle se dá žít. [final rate: 90%]

"Chce znát vaši představu pekla a nechá vás ji prožít!" Tenhle rok, rok 2009 v žánru "dětského zla" bezvýhradně opanovala Orphan a případ Lillith Sullivanové z jejího účinného kouzla vlastně jen tiše těží. Hlavním průšvihem Case 39 je neschopnost dát funkci strachu tak, aby strach začal fungovat sám o sobě. Vyprávění je natolik chladné a sterilní, že vlastně nedokáže navázat jakoukoliv osobní, intenzivní vazbu na diváka, tedy alespoň u mě se to za celou první třetinu filmu nepodařilo. Naopak ta druhá, z mého pohledu nejpřesvědčivější část filmu, odkryla další zásadní problém - sice velký odstup mezi syrovou, uvěřitelnou realitou á la Orphan a příliš konkrétní, obraznou fikcí, která už nedává mnoho prostoru samotné fantazi příběh spoludotvářet. Navíc očekávaný závěr udělal z dramatického případu poněkud melodramatický precedens. Premisa se zkrátka nemusí vždy stát devizou a přesně naopak. Christian Alvart prostě zachytil obrazy, avšak podle mě se mu do nich nepodařilo nachytat dostatek autentické atmosféry. Tudíž hodnotím jako slušný průměr a přidávám malá plus za vcelku přesně padnoucí hudební doprovod a jeden šibalsky laškovný úsměv Renée. [final rate: 55%]

Kdo se bojí, tomu stojí (vlasy) aneb za časů, od kdy již patizón nebyl jen pěkně hnusná dekorativní zelenina... Ono se říká, že když si člověk chce opravdu užít parodii, měl by většinu parodovaných filmů znát. To ovšem neplatí pro (pa)tvorbu dvojice neunavných žánrových onanistů Seltzer & Friedberg, kterým je šumafuk, jestli původní filmy znáte nebo ne, protože nějaký děj je tu až na posledním místě, přidušený a utopený ve skečích šroubovaných do maximální absurdity. Vampires Suck je pudrem na opruzená chlapská EGA, coby důsledek nejdelší reklamy na gely zvaný Twilight, který se sice zuby nehty snaží přiživit na senza-prima-kůl stylové vlně kolem zmíněné "tupérské" série, ale s podstatou parodie nemá podle mě nic společného. Všehovšudy dva úderný gagy, jedna maximálně přitažlivá Jenn Proske a snaha o jakýsi "příběh" toliko bolavá, jak skříplý varlata v kamaších. Největší plus tak pro mě obstarává využití skladby "If I Was Your Vampire" od Marilyna Mansona (z elegantně temné desky "Eat Me, Drink Me") při závěrečných titulcích. [final rate: 25%]

A teď je to o každém z nás, o našem subjektivním přístupu. Já se nechci zase uchýlit k nějaký myšlence, abych dal svým dojmům "oficiální" formát, ale tady mi celou dobu v hlavě kolovalo tohle: "Vytvoř si démony, abys potřeboval někoho, kdo tě před nimi uchrání. Protože podlehnout vlastní slabosti je vcelku snadné". Ať už je můj náhled na křesťatsví sebekritičtější, a i když bych se obešel bez některých těch zbytečně ikonických paskvilů, vynucovaček atmosféry (ten příběh by přesto fungoval) a ať už je v tom sebevětší porce údajné reality, pro mě osobně tohle všechno funguje. Kdyby měl kupříkladu Exorcist: The Beginning byť jen náznak obdobně funkční atmosféry, nebyl by býval shitem, kterým nakonec pro mě byl. Je až obdivuhodné, s jakou sugescí a jak autenticky se Jennifer Carpenter své role zhostila a je až s podivem, kterak formát (a)typického soudního dramatu umně natáhl jednotlivé stránky děje a umožnil jim fungovat naplno. Nehodlám hodnotit Scotta Derricksona za to, co šulil před a došulil po The Exorcism of Emily Rose, ale tady dokázal odvyprávět příběh s takovou intenzitou, jaká by odpovídala jeho vlastnímu osobnímu prožitku. Vyjma toho hrají do karet perfektní lokace, dotažený zvuk a variabilní kamera (od dost oldschoolových záběrů až po takřka fotografickou kompozici v mlze). Kašlu na zbytečný fráze, když mě cokoliv donutí alespoň nějak děj spoluprožít a vlastně se na něm podílet. Třebaže jsou tam některý věci zbytečný a jiný zas zbytečně přetažený, vidím v tomhle filmu vkusného následovníka klasické posedlostní éry sedmdesátých let - nekýčovitý démon pro 21. století. [final rate: 80%]