ScreamJay

Tohohle se Bůh nezúčastní aneb flambování zaživa s příchutí chilli con carne. Kdo by to řekl, že od dob Lundgrenova obskurního nudismu v kanálech uteklo už bezmála 15 let. A kdo by to řekl, vzniknul takřka podobný film jen s tim rozdílem, že novinka kopíruje současné technické možnosti. Místo temného, surově zemitého béčka z videopůjčoven, který mělo všechno brutální kouzlo 80tých let je tu hi-tech moderní, střídmě surové a o mnohem víc cyničtější podání s mnohem víc cool symbolem. Jak sem si tak, při vší nostalgii připomněl topornou minimalistickou mimiku páně Lundgrena s pohledem mnohdy připomínajícím notora na odvykačce, nedovedl sem si představit nikoho jiného, natož Thomase Janea. Ale světe div se, na rozdíl od sexy-ex-tanečníka Travolty mi v celým tomhle spektáklu seděl nejvíc a mimoděk potěšila i smyslná Rebecca Romijn. Vlastně jsem na úplně stejném hodnocení jako tehdy, jen místo umatlaný kazety s věčně přeskakujícím začátkem, tady jsem ochutnal HD 100 minut vyčkávání a jedno upachtěného defilé. [5/10]

Co do příchuti hořko-sladká, nastrojená a spíš úsměvná, ale především celkem VKUSNÁ komedie. Příběh se strašnou spoustou očekávaných zvratů, příběh s klenutýma dvoutisícovkami na obzoru za Karlovými Vary (no né, vážně, tak usilovně sem v předklonu u obrazovky studoval, kde jsme splašily ty Alpský vrcholy, až mi prdly švy u svátečních spoďárů), střet patriotismu s křehkou hranicí poselství naděje a umělohmotného kýče v nutně natažené stopáži. Potěšil Gérard Depardieu, sladký pohled Lucky Vondráčkové, nepotěšil neustálý švenk na kupu žrádla, který sem prokládal švenkem na oschlou hermelínovou pomazánku k večeři. Wayne Wang a jeho druhá Krásná pokojská bez pokojské, s pikolíky a zdlouhavě obkecávanou pravdou, že každá chvíle v životě má svojí nezpochybnitelnou hodnotu, jedinečnost. [5/10]

Buď mořem, já budu tvůj oceán. Buď jedinou jiskrou, já v tebe zahořím. Buď jediným zrnkem, já postavím z tebe Řím. Buď jedinou mou myšlenkou a já nebudu nikdy sám! Někdy, někdy je cesta životem zvláštní. Není to osudem, není to smůlou nebo štěstím, je to jen tím, co se ukrývá hluboko v nás, v našich nadějích, snech, v tom čemu a proč věříme. Bridge to Terabithia je zvláštní, zvláštní fantasy nespoutaná okázalou pompou, která umožňuje vaší vlastní fantazii pracovat, snít, toužit, prožívat a žít. Když se díváte a přesto máte pocit, že otáčíte stránky, když se díváte a přesto vidíte jen to co chcete vidět, zjistíte, že lidé, věci nejsou takové, jak je vnímáme očima, nýbrž takové, jak je vnímá naše srdce. Gabor Csupo vzal do ruky tužku, namaloval kluka, který i přes tíhu prostého bytí dokáže utéct do světa představ (skvěle ztvárněný Joshem Hutchersonem), dívku, co svým velkým světem fantazie a niterně šibalským úsměvem pohltí malý svět kolem nás (kouzelná, upřímně kouzelná AnnaSophia Robb) a kolem spoustu méně či více bizardních figurek. Ale pastelky, barvy, ty nechal v rukou diváka. Alespoň na chvíli, hodinu a půl, vrátil jsem se do dětství, do bezstarostných chvilek, kdy všechno bylo tak, jak jsem si přál a všechno o čem jsem snil bylo předemnou. “Zavři oči, ale svou mysl nech otevřenou.“ Tak jsem je zavřel a znovu jsem zažil krásný pocit, že sny ještě nezmizely. I přes fakt, že za filmem stojí trikový specialisté ze studia Wetta Digital, které je podepsáno třeba pod trilogií Pána prstenů, netvoří počítač hlavní devizu celého, plynule vyprávěného příběhu. A tak je to správné! Protože tak to podtrhuje už v úvodu napsané. Když ještě přidám dobře padnoucí frak hudebních aranží Aarona Zigmana, sladký pohled Zooey Deschanel (s kytarou jí to vážně sluší) a spoustu dobře napsaných dialogů - "Když budeš mít mysl otevřenou, můžeš stvořit svět", dostávám na každý pád nezvyklý, silný a opravdový příběh, který má tu moc vládnout nad emocemi. Tak co ještě říct? Život je těžký, ale nikdy ne tolik, aby jej neunesla křídla fantazie. [final rate: 90%]

A tak stane se co má se stát, pravil elév vědomí, když se pevná lýková vlákna pomalu zatínala v jeho hrdlo a nedávala mu nadechnout. Než však duše opustila tělo, v korunách stromu zašumělo – vždyť víš!“ Že to nedává smysl? Mé okamžité dojmy z The Happening na tom nejsou jinak. Co tímhle chtěl Shyamalan říct? Vše začalo slibně, bez ostychu, hned po úvodních titulcích, víceméně typický Shyamalanův důraz na detail, na výrazovou hodnotu scény a několik originálně znepokojivých okamžiků. Emocionálně dokreslené dramatickou, rozumně prostupující hudbou svého takřka dvorního skladatele Jamese Newtona Howarda. Atmosféra plynule houstla (i na úkor té pseudoteroristické intriky), narůstalo a sílilo všudypřítomné tepající nevědomí. Pravda, chvílemi mě víc než eskalující zápletka znepokojovala divně napsaná postava Zooey Deschanel a vytřeštěný výraz Marka Wahlberga (jakoby před ním najednou skrz hřmotné „Překvapení!“ stanula dvoubradá matróna v gumových rukavicích a za zády se mu zabouchly dveře s nápisem rektoskopie). Ale když už jsem se s obsazením sžil a v koutku nevědomé duše začalo se vzdouvat očekávání Shyamalanovského rozhřešení (závěrečné minuty vedoucí příběh k šokující pointě), tak náhle….. Ne, scénáristicky jsem finální, mnohdy zmatenou, pózovitě a gestovitě teatrální pasáž nepřekousl. Nebo možná dezorientovaně přežvýkal, polkl a už mě pomalu začíná prohánět vláknina. Jak tohle shrnout? Snad kdybych navázal na svůj úvodní monolog, více než co jiné, připomnělo mi to zajímavě pojaté vyprávění, v paniku vetkané nepojmenované něco, co vás nutí hltat každé vypravěčovo slovo (i přes občasné zadrhnutí či zakoktání) a při všem největším očekávání zazní pouze – vždyť víte jak! “Přinutí tě to aby ses zabil. Zrovna když se zdálo, že víc zla už se vymyslet nedá.“ Ať už je to ekologický apel, nebo jen nedomyšlená sci-fi, budu protentokrát hodnotit pouze první 3/4 filmu (snad prvně vůbec), neboť jinak bych šel v hodnocení ještě níž. [final rate: 50%]

Uhání tmou rychlík mrtvých duší, pomalu z lůna noci ukrajuje, tam kde dávno již hlas nepanuje, kde dávno již jsou mu hluší. Co nejvíc děsí, to jméno nemá, výkřikům ústa němá a hrůza vklána v relikvii oltáře, tolik mrazí mě pohled zlu do tváře. Trocha poezie, bych navodil tu správnou atmosféru dojmům a jen co uvolním gumy, jenž se mi hrůzou stáhla v teplácích, rád se o ně podělím. Dobře, možná trochu nadnesené entrée pro Horror Express, nanejvýš však příznačné pro hodnotu vyprávěného příběhu. Nekonečné kilometry kolejí vedoucích takřka odnikud nikam, všudypřítomný chlad Sibiře, vlak plný lidí, jednoho tajemného, děsivého nákladu a dvou anglických gentlemanů Christophera Lee a Petera Cushinga, partie legend nejenom hororových (které se opět setkaly ve společném filmu, byť už nikoli jako vládce upírů a jeho pronásledovatel). Jak už jsem zmínil, Expres hrůzy má vcelku velmi originální, dobře napsaný příběh, chladně kaskádovitý, prostupující napříč žánry a obohacený o zásadní motiv bělavých očí, který jej tak činí nezapomenutelným. K tomu lze připočíst neopakovatelný, trnitě démonický Leeho pohled a hořkosladký hudební motiv z dílny Johna Cacavase (zvláště jeho „akustická“ vypískávaná verze je malou lahůdkou). Jen tak mimoděk, zjistil jsem jak vkusným doplňkem byla a je beranice, byť teprve po polovině filmu mi došlo, že doktorova pomocnice ji na hlavě nemá, anýbrž že je to účes. Ale to jen na odlehčenou, neboť stejně tak odlehčeně mi přišla i trošku komická figurka v podání Telly Savalase. Shrnutí? Pod rukama Eugenie Martína vzniklo osobité dílko ústící ve strhující, dech beroucí finále, mající všechno kouzlo a upřímnou děsivost hororových filmů sedmdesátých let (emfatické napětí, perfektní herecké výkony, silný námět). Artefakt z pokladnice strašidelných filmů, který by rozhodně neměl uniknout žádnému fanouškovi. [final rate: 85%]

Větší cenu než to, co lze ocenit má vždy to, co lze docenit. Myšlenka se neomezuje časem či prostředky, pouze svoji hloubkou. A Work in Progress, byť rozsahem malý, proplouvá nitrem těch nejčistších pocitů, potřeby přátelství, společnosti, potřeby sdílet svůj život s někým tak, aby dostál významu a jistého naplnění. Wes Ball spolu s výpravným, přesně padnoucím hudebním motivem poslepoval city do kouzelného celku, časově jen tak rozsáhlého, aby nezaváněl patetičností a přeslazeným kýčem. Poutavé propojení obstojné animace a sekvencí z reálného života v příjemných 10 minut s vědomím, že povrchnost, sobeckost se spoustou tváří, které mnohdy propadá náš svět, má ještě stále protipól ve víře v opravdovou hodnotu a smysl štěstí, v čisté přátelství. [8/10]

Ztrácí se stopy skrze chlad střepů sněhových, pulzující horkost krve, chladnou těla co žila ještě prve, ticho protíná zlověstný smích. Byl už pokročilý večer, vyhladovělý žaludek zaplňovala asijská polévka, jejíž složení mě v danou chvíli znepokojovalo víc, než kdejaký horor a v přehrávači se pomalu roztáčela Silent Night, Bloody Night. Pohnutá historie starého sídla umocněná podivínskostí malého města a zašlými charaktery jeho obyvatel, uprchlý maniak, ponuré počasí a pomalu se snášející noc. Toť náležité ingredience, které přetavil Theodore Gershuny do (dnes už nanejvýš oldschoolově) atmosférického hororu syceného konstantní porcí napětí při vší poutavosti klasických časů strašidelného řemesla. Vše je podpořeno skličujícím, démonicky prostým hudebním doprovodem Gershona Kingsleyho a mile podivínskou roličkou hororového klasika Johna Carradinea. Navíc vše ještě koření lehce avantgardní, groteskně bizardní pohledy do minulosti, které příjemně doplňují slušně napsaný příběh (vyvedený v celkem překvapivou pointu). Ten však (pro mě) přeci jen poněkud otupovaly nepřístupné, chladné charaktery jednotlivých postav, trochu unylý začátek a přiznejme si, že v případě téhle nahrávky se na její obrazové kvalitě zub času značně podepsal. Rozhodně jí však neubral nic ze znepokojivého, nitro škádlícího kouzla, svébytné temné osobitosti a upřímné strašidelnosti. Trochu neprávem pozapomenutý kousek. [7/10]

Je poměrně znepokojivé, když mrtví chodí a nachodí toho víc než já za celej den. K Pitevně mě přitáhly úvodní nadšené ohlasy, veskrze příznivá hodnocení a taky fakt, že s Thajskou kinematografií všeobecně nemám příliš zkušeností. Popravdě, není těžké domyslet si, vzhledem k názvu, že půjde o gore morbidní vystoupení plné rozkládajících se těl, zvrhlého personálu a jak je na dnešní dobu nutné, party dezorientovaných teenagerů bojujících o holý život. Opak je však pravdou. Sop je takřka typickým zástupcem asijských duchařin, jejichž boom zaplavil naše povědomí na sklonku 90tých let. Skrze formaldehydem nasáklých sálů, skrz svazující závoj všudypřítomného chladu, vstupujete do příběhu mladičké Mai (Natthamonkarn Srinikornchot), studentky medicíny s účesem jak přilba z Top Gunu, která se ocitne na linii mezi smrtí a posmrtným životem vidíce víc, než jen těla zakrytá na pitevních stolech. Návštěvy pitoreskních, zrůdných duší dostanou se na běžný denní pořádek a křehká dívka je nucena ohlédnout se do vlastní minulosti, aby odhalila příčinu svých vidin, zlých snů. „Když lidi umřou, musí mít svázané ruce, aby odpoutali duši!“ Víra v duši a její klid po životě je prakticky základním stavebním kamenem celého děje, do něhož jste vtaženi strašně rychle a teprve až s druhou polovinou filmu se v něm začínáte trochu orientovat. Řemeslně velice slušně zvládnuté scény provázané chladnou, neuchopitelnou atmosférou a profesionální, moderní kamera. K tomu ještě pocitově barvitý, pulzující hudební motiv - srdečný klavír a oduševnělé housle, temná elektronika a podmanivý, tesklivý dívčí zpěv. Oproti tomu těžko čitelné charaktery postav, jenž příliš nemluví, spád děje víc než příběh suplují četné lekačky (neboť co mrazí víc než přímý pohled do tváře smrti) a poměrně slaboučký závěr. Pitevna Duloisita Niyomkula (nu nemají ta thajská jména svůj jazykolamný půvab?) je tak řekněme průměrným hororovým kouskem, který těží především z vysoké technické kvality zpracování a možná až přemíry zmíněných lekaček. Zcela absentuje na jakkoliv okatou brutalitu, vyprávění je hodně vláčné a postrádá zásadnější spád. Přesto se však (pro mě) jedná o třídu lepší počin, než další thajský horor Voodoo: Umění ďábla (2004). [final rate: 55%]

U vchodu do druhého kruhu stojí Mínos, soudí duše a určuje trest. Kruhem vane vichřice a unáší ty, kdo zhřešili smyslností. "Ó ty, kam jdeš, tady je bolest doma," Mínos mi řekl, když mě uviděl, přerušiv soud, jejž vykonával zrovna. [Dante, Božská komedie - Peklo (zpěv 5.)] Tak praví slova klasikova přičemž ve mně bije srdce plné nostalgie! A čím je pro mě vlastně Peur sur la ville? Ve zkratce by se dalo říct, že typická francouzská kriminálka stojící na znepokojivě dráždivé hudební variaci Ennia Morriconeho a extrémně slizkém záporákovi ztvárněném Adalbertem Mariou Merlim. Ale s odstupem času bych spíše řekl, že jde o značně netypickou „belmondovku“ o hořké chuti pomsty a touhy po vendetě v kontrastu s cynickým, ironickým zlehčováním činů jednoho schizoidního šílence. Jean - Paul Belmondo předvádí sice ve své první krimi roli své typické kaskadérské variance "udělej si sám" (scénu s honičkou po střechách pařížských domů považuji za jednu z těch nezapomenutelných), takže si ve spoustě panoramatických záběrů vychutnáte jeho hnědé, silonové fusekle, ovšem stejně jako třeba v případě Mrchožroutů (1984), vložil Henri Verneuil jeho postavě do vínku rozměrné ego a již zmíněný chladný cynismus - “Pojď, zkusíme to. Necháme ho umřít, jestli snesem ten šok!“. A přesně tenhle přechod, v kontrastu celé Jeanovi kariéry (potažmo lepších kriminálek typu Le Professionnel (1981)), dělá ze Strachu nad městem spíše průměrný kousek. Ale ještě moje oblíbené ale ;-). Padlo tu slovo nostalgie a to má u lety prověřených snímků velkou váhu. Postava Mínose, onen nezapomenutelný symbol skleněného oka, vše podbarvené skvělou, neurotickou hudbou a jistá nezpochybnitelná atmosféra, nenucené napětí, tohle v mých geneticky původních očích film jednoznačně povyšuje. Co na tom, že v záběr hluboce proniká Belmondovo zlověstně zvlněná patka, že elitní pařížští ostřelovači vypadají z pohledu dnešní SWAT jak banda dezorientovaných rybářů a že se na pornofilmy stála fronta jak u nás za komanče na pomeranče. I po 33ti letech od jejího vzniku neztrácí tahle kriminálka nic na svém „kouzlu“ a já se na ní vždycky (když už ji jednou za pár let reprízujou) rád podívám. Nesoudím, neboť před tribunálem obhájcem mým mé vlastní srdce jest! [7/10]

Co je chladnější než led? Srdce bez citu! Co je tvrdší než kámen? Hlava bez rozumu! Co je horší než zlo? Srdce bez citu a hlava bez rozumu!. A teď stojíte v temnotě, obehnáni ostnatým ocelovým drátem vlastních pochybností, vlastních předsudků, odrážejíce se v očích démonů odsouzených bez přítomnosti životadárných slunečních paprsků. Před vámi klečí, ve vší pokoře, zranitelnosti všechna lidská naděje a rve si křídla, peruť po peruti, peří se mísí s pulzující krví. Všude jen frigidní čerň, žádné srdeční odezvy, žádný hořko-sladký pach lidských slz, jen jízlivý smích…..HA HA HA HA HA…..Tohle už dávno není barvitě pitoreskní vyprávění ani přetažená neonová show, tohle už dávno není adrenalinová akční řež, už žádná laciná klišé, kýčovité patosy a pokusy vdechnout obrázkům více života. Christopher Nolan se svou audiovisuální, civilní, psychologicky a emocionálně chladnou podobou Batmana v Batman Begins (2005) postavil před diváky zásadně odlišný pohled na komikové adaptace posledních let. Se vší hloubkou niterných poselství atakujících základní lidské vnímání dobra a zla, jakou si dvojitou tváří. A The Dark Knight? Jako by měl tři tváře. V jedné (té na první pohled patrné) - skvělé technické zpracování, výborný scénář se spoustu dějových zvratů, surovou podmanivost nesplašenou v nepřehlednou změť akčních sekvencí. V druhé (té, co ji nevidíte, ale vnímáte) - duel mezi morálkou dobra a nezřízeností, spekulativností zla, esej na téma hodnoty naděje v kontrastu se zlovůlí a krutostí dnešního zkaženého světa. A ve třetí (té, která ve vás zůstává po odchodu z kina) - duše, anima vdechnutá postavám, monologům a dialogům, patrná v každém segmentu, každém okénku a povyšující celé tohle snažení do kategorie filmů vnímaných všemi smysly. Heath Ledger možná nepodal přímo oscarový výkon, možná globálně nedojde patřičného docenění, ale jedno je jisté Kus sama sebe nenechal vymizet kamsi do prázdna věčnosti, ale pečlivě, nespoutaně a uvěřitelně zanechal jej právě tady, právě v nás. Jeho jízlivý a cynický Joker, zvoucí se agentem chaosu, bude už asi na věky patřit k doslova démonickým, ikonickým zpodobněním. Skvělý byl i Aaron Eckhart, nezklamal Gary Oldman a pobavil věčný béčkář Eric Roberts. Pomyslnou korunu všemu nasadil odlidštěný, těžkopádný a svazující hudební doprovod dvojice Hans Zimmer & James Newton Howard, jenž umocnil tu kryogenicko-psychologickou hru zákeřné kočky s rafinovanou myší. Hit roku? Možná! Film, který ve mně zanechal více než jen jednotvárnou stopu, víc než pouhý prožitek? Určitě! Není zbabělé netoužit po křídlech, když nevidíte nebe, avšak zbabělé je nevěřit v nebe, pokud máte křídla! [9/10]