ScreamJay

Jayík se těšíl, že se bude bát :). Tak dost, bez prdele na to. V oparu těch stále ještě aktuálních teenage vyvražďovaček by se jeden ztratil a tak se mi po nějaké době dostalo do rukou DVDčko s tímto, v pravdě lákavým, titulkem na přebalu. Wrong Turn, skrze poutavou grafiku úvodních titulků, disponuje v bratru tradičním rozložením svého osazenstva – párek namakaných borců a nezbytné prsaté krásky v těsně upnutých svršcích, spodcích a přízemních dialozích. Jak běžela minuta za minutou, měl jsem stále silnější pocit, že to budování atmosféry je asi stejně tak úderné, jako banda toluenem načichaných zedníků při stavbě bytové příčky. Tedy opět omílaná klišé z hororů podobného ražení a až podezřele podobné rozložení příběhu, jako v témž roce remakeovaném The Texas Chainsaw Massacre. Avšak, po těch dvou značně rozpačitých třetinách, se přeci jen nějaká ta atmosféra zformuje a k duhu lze připočíst i těch pár „krvavózních“ efektů v pokusu o jakýsi post-gore ve spoďárech teenagerky. A jak tohle vysvědčení pokompletovat? Pochvalu zaslouží slušně vybraná hudba, která k příběhu nadmíru sedí a stejně tak chytlavé prostředí. Ono je to vlastně od Roba Schmidta a štábu řemeslně slušně zvládnuté, bez nějakých zbytečných excesů, jenže ve výsledku, přes mizerný konec a celkově příběh bez nápadů, je to prostě zase další z mnoha podobných hororů. DVD: V bonusech naleznete fotografie a pár trailerů, zvuk v původním znění, Česky a Maďarsky, stejně tak titulky. Nic víc, nic míň. Hodnocení. Kdybych dal víc než 2 hvězdičky, nebyl bych rejpalem a protože si rýpnout pro klid duše musím, dávám [4/10] :))

Tak prej za bílého dne. Houby z voctem a ještě zapařený! Tohle už tu bylo tolikrát, jeden pošahaný, ale argumenty oblepený (jak mucholapka dezorientovanýma masařkama), chlápek terorizuje typickou, spořádanou rodinu bratrů a sester za oceánem. Ale ať vzpomenu kterýkoliv z těchto filmů, klidně průměrného Psychopata ze San Francisca (1990), všude byl dosažen alespoň nějaký standard co se napětí a spádu týče. Legendární Superman Christopher Reeve sice působí velice slizky, a v nicotném scénáři, který má tolik děr, jak špatně krytej vynálezce při zkoušce domácího kulometu, nemá vlastně co hrát. Vůbec, ta okatá snaha zakrýt to, co má vyjít na povrch až na samotný závěr, ale běžný divák pochopí již v úvodu, se míjí v účinku. A co vám ku dojmu zachrání motiv hudby, těch dráždivých smyčců z legendárního Psycha?? Maximálně kolíbající se zrak, před upadnutím do limbu. Seriálový specialista Lou Antonio natočil velice špatný psychothriller, bez atmosféry a jak jsem v úvodu nakousl, je to taková chvilková noční/denní můra milovníka napětí. Prakticky není co na ní vyzdvihnou, kvitovat s nadšením a nebo snad za to stojí závěrečné titulky, epitaf toho, že je po funusu? Jeden bod dám, ale víc ze mě nevyždímá ani nakvašenej vyhazovač u baru. [1/10]

I z hnusu tělního marastu bez duší povstalo dílo opředené mýty a skandály, které mnohé z videorekordérů hltaly, očekávaje neočekávané. Právě ona skandální pověst, ten opar, který se u Cannibal Holocaust drží, jak mouchy nad latrínou, vyplynula mi na mysli, když jsem třímal konečně v rukou tohle DVDčko. Dílo samotné se dá rozdělit do několika etap, bez horských prémií vkusu, mezi kterými se prolínají prvky dobrodružného filmu, pokusů o horor (tohle bych dal do hybridně gigantických uvozovek), střepy z řadového porna a kořením v podobě snuff otevřených záběrů. Jednoznačný záměr být nej, ať už nejpřímočařejší nebo nejautentičtější, je patrný ve stupňování krvavých a brutálních dávek. To samotné však bez jakékoliv atmosféry, surové a v jistém smyslu, díky prostředí Kolumbijské džungle, lehce barvité. Ovšem něco mi přeci jen vehnalo husí kůži v záda a to hudba Rize Ortolaniho. Stále se opakující smyčka doprovázející všechny vyhrocené či drsné scény se překvapivě, postrádaje jakoukoliv razanci a naléhavost, svým znepokojivým, hořkosladkým nádechem zažírá pod kůži a ještě dlouho po projekci zní v uších, v mysli. Ruggero Deodato natočil film, jehož umělecká hodnota je prostě nulová, pseudodokument s nijakým příběhem, mizernými hereckými výhony, ale přesto jde o film, jenž se zapsal do dějin kinematografie, potají kolujíc za plentami prvních videopůjčoven. Pro mě to však bylo obrovské zklamání, ať už co se dostání pověr týče, tak hlavně k té naprosto okaté sázce překovat morální a etické hranice na úkor oné naprosté autentičnosti. Nenechám se tedy oblbnout tím prvním a při hodnocení vsázím na to druhé. Tohle vám soudruzi nežeru! [3/10]

Znáte princip slepované vázy? Máte krásný kus porcelánu, v tomhle případě představovaní silným životním příběhem jednoho neobyčejného kluka a ten vám spadne na zem. Rozsype se na spoustu kousků, které zde představují nejrůznější, více či méně, emotivní momenty a vy jej pak slepíte zpět do celku. Jenže už to není ten krásný kousek, ale jeho smutná troska. On ten příběh sám o sobě působí hodně silně, zvlášť v kontrastu dnešní sobecké doby, ale v podání tvůrčího kolektivu pod vedením Johna Kortyho hodně ze své síly ztratil. U televizních adaptací jsem býval vždycky mile překvapen hereckými výkony, ale tady, s dosti nepovedeným dabingem, o překvapení mluvit nemůžu. Neznám reálnou postavu Daniela Huffmana, ale jeho představitel Elden Henson má k přesvědčivosti, té lidské opravdovosti, hrozně daleko. Já mám citlivé filmy o životě rád, ale musí z nich být patrný ten cit. Ani trochu nastavovaný emotivní konec a ani chvályhodný text před samotnými titulky už však tenhle „pravdivý příběh“ z televizního průměru nevyzdvihnou. A musím podotknout, že je to velká škoda. Každopádně můžu jen doporučit, abychom se poučili ze života a jeho opravdového významu. [5/10]

No tak by mě zajímalo, jak tohle ohodnotit. Když na to půjdete z pohledu náročného akčomilce, patrně si v hluboké agónii masírujíce svůj spánkový lalok poslintáte potah na pohovce s hodnocením něco o pokaženém večeru, ale vezmete-li A Better Way to Die s rezervou, možná se úplně nudit nebudete. Po přelouskání nudného a křečovitého úvodu, kde se vám vkrádá myšlenka o pokusu vybrakovat styl některé z Tarantinovek, dostanete se do střední pasáže, kdežto se mísí poměrně slušná akce okořeněné sem tam nějakou trefnou hláškou. Jenže s blížícím se koncem, znovu naskakuje ta neodbytná křeč z úvodu a nastartovaný dojem posléze uvadá jako přehnojená sukulent. Nikterak nepomáhá ani leckdy podivná kamera. Scott Wiper jako režisér téhle hry na záměny udělal ze své hlavní postavy takového zvláštního jedince, kterému chvíli vadí zabíjet a jindy zase rád posnídá z dobře upražených vnitřností. Poměrně neznámé herecké obsazení ale překvapivě dělá film koukatelným, leckdy zacáluje kdejakou minelu v příběhu, žel jindy naopak na své známější kolegy z gangsterek mnohonásobně ztrácí. Ať už tak či onak, úplně tenhle videofilm nezatratím, neb v záplavě toho neuvěřitelně přiblblózního béčka, které se na našich vezdejších televizních obrazovkách prezentuje, je tady stále alespoň patrná jistá snaha. Takže u mě za dvě hvězdičky a napodruhé už si to ale nechám ujít. [3/10]

Podívejte, tak asi takhle, správnej horor musí mít koule. No to není sprostý, ale ty grády, které má třeba dobrá muzika, jsou u filmového žánru postaveném na silném prožitku jaksi zapotřebí. A tak si tu tak říkám, kde udělal Steve Beck chybu? Co se námětu a nebo alespoň prostředí, kam jest zasazen týče, potenciál tu byl. Kdepak, tohle nebyl žádný vůl, ale docela slušný býček, který může ještě hodně natropit, ale proč ho vykastrovali tím tupým pokusem o humor a mizerným dávkováním napětí? To mi tedy choroš nebere. Jasně, píše se tu v žánrovém vyhranění, že jde o horor z prvky komedie, ale ruku na srdce, zasmál se tu někdo? Tony Shalhoub, kterého si možná mnozí upomenou z nedávno vysílaného seriálu Můj přítel Monk (2002), v kontrastu k magoroidnímu týpkovi představovaného Matthewem Lillardem (dříve magoroidní týpek z Vřískotu), působí poněkud křečovitě a stejně rozvržení ostatních hraje na podivnou notu. Do značné míry vše kompenzuje poměrně slušné digitální běsnění, co se vzhledu domu a v neposlední řadě duchů samotných týče, a taktéž moderní klipová kamera, ze které mi občas poskakoval genofond v hlavě. Když bych se tedy zaměřil výhradně tímhle směrem, pak bych mohl Thir13en Ghosts směle zařadit do průměru, ale protože nelze opomenout děravý scénář, slaboučký konec a maličko nevychytanou hudbu, musím s politováním oznámit, že k průměru tentokráte nesáhnu. Avšak ony dvě hvězdičky s upomínkou na následné Beckovo dílo Loď duchů (2002) jsou přeci jen předzvěstí slušnějšího pokoukání. Jedna rada na závěr, když budete mít na obrazovce duchy, vynadejte Stevovi. [4/10]

Když by platilo „Bohumile, kurva se neříká!“ tak Slipknoti budou celou tu hodinu mlčet. Moderní doba přetvořila styl metalu do nejrůznějších alternativních podob, kde jako mýtus povstal styl nu-metalu. Jenže, přirovnávat kapelu Slipknot k uslintánkům co svůj líbezný a na oko zlý styl prezentují v hitparádách pro mladistvé, to by bylo stejně moudré, jako ve spoďárech dráždit buldoka v říji. Mix hardcoru s nejrůznějšími moderními prvky jako je rap-metal a elektronické samply na pozadí s hororovou vizáží a kupou přímočarých pohledů na dnešní dobu, tohle sedí na kapelu jako ušité. Devět chlápků kolem frontmana Corey Taylora rozpoutává při živých vystoupeních doslova orgie, které už tak našlápnuté songy mění v metací náčiní, jímž sou uváděny davy agresechtivých fanoušků do varu. Když v 97mém vyšlo jejich debutové album Mate. Feed. Kill. Repeat, málo kdo čekal, že by kapela mohla nějak více podráždit podvědomí fanoušků, ale o dva roky později, spolu s příchodem alba Slipknot se tak stalo. Mírně zprofanovaný název kapely občas svádí ku srovnání s vysloveně komerčním metalem, ale při přečtení drsných textů, nebo při poslechu drsných kytarových partů připomínajících leckdy death metal, je následně více než jasné, že tohle si každej ve svým pokojíčku nepustí. Více než hodinový koncert zahrnuje jak vzpomínkové věci nejen z alba Iowa, tak především přestavuje novinku z roku 2004 - Vol. 3: The Subliminal Verses. Stejně jako spousta lidí nepolkne vostrou chilli papričku, pak ani tuhle zeleninu nepozře každý. A když už přeci jen risknete tenhle vysoce kulturní zážitek, budiž vám tuplák vody záchranou. ITS FUCKING MASTER-PIECE!!! [10/10]

Možná utopická představa, takový přeplácaný teroristický hamburger se zeleninou ve tvaru odznaků F.B.I., ovšem po událostech, které se udály o tři roky později, získává zcela jiný význam. Jako by to pomocí filmového pásu předvídali, jako by šlo o neodvratný zásah, se kterým nevědomky někdo počítal. Každopádně z původního řadového thrilleru, smíchaného s politickou omáčkou a ochuceného pár akčními prvky, se stal o třídu lepší film. Jak to že jím nebyl i v tom 98mém?? Denzel Washington dostal přesně tu roli, která mu nejvíc sedí. Bruce Willis se prezentuje tak jak jej mnoho fanoušků nezná a nebo nejsou zvyklí vídat. Annette Bening podává velice slušný výkon a do puntíku vyplňuje nutnost ženské postavy v popředí. Tak kde je ta chyba?? Možná v té velkohubé propagandě o svobodách a síle zámořských kolegů, které sráží hřebínek i spoustě lepších a propracovanějších filmů, než je tenhle. Možná je to v Edwardu Zwickovi, který podle mě úplně nezvládl svůj záměr a na úkor spádu a zajímavé zápletce uplaval na vlnách tradičního přeplácanismu. Scénář, který drží příběh pohromadě tady spíš neví co by. Chvilku zabíhá do politických kauz a událostí a chvilku zase prahne po akci, bohužel na úkor srozumitelnosti příběhu. Zkrátka skvělé herecké osazení, které dělá postavy přesvědčivými, velmi slušný hudební doprovod Graeme Revella v konfrontaci s tím vším nezdařeným okolo. Dostat režii do rukou Michael Mann nebo Sydney Pollack spolu s někým schopným na postu scénáristy, byl by to o několik tříd lepší počin, neb potenciál tu je. Škoda, velká škoda. [6/10]

Není to historický velkofilm, není to komedie a není to romantika a přesto má od každého kousek. Příběh rytíře přináší dost netradiční pohled na klasický námět historických filmů, ať už pár parodickými momenty (všimněte si značky, jíž kovářka zdobí své výtvory), nebo netradičním hudebním doprovodem. Kdo by čekal, že za zvuků We Will Rock You začíná přehlídka okovaných spoďárů a chrabrých šlechticů, jenž na svých vysokooktanových ořích bojují o čest, slávu a srdce půvabných žen. Co se obsazení týče, tak se podbízí myšlenka, jestli výběr Heatha Ledgera nebyl úmyslných útok na dívčí srdíčka, ale tak či onak, role mu sedla na výbornou a krom již zmíněné hudby, právě on dle mě dostál záměru filmu, neopakovat často opakované. Rufus Sewell ztvárnil svého záporáka, středověkého šmejda, taktéž velmi přesvědčivě a jako dokonalý protipól ku hlavní postavě nezklamal. Naopak trochu mě zklamala kamera Richarda Greatrexe (mimo jiné snímal skvělý válečný film Warriors (1999)), která by k dobře nastartovanému osmiválci příběhu snesla vícero akčnosti a zajímavějších záběrů. Brian Helgeland si tentokrát krom za počítačem poseděl i na režijní stoličce, zachrastil producentským měšcem a v mezích filmu určených pojal svůj projekt více než slušně. Scénář nenabízí nikterak neočekávané zvraty a nebo upřímnou romantiku, ovšem závěrečných pár minut (na rozdíl od trochu rozpačité střední pasáže) za uznalé pokývání stojí. A to ještě pozorný divák zaregistruje přítomnost českých herců v maličkých roličkách. Neberte Příběh rytíře jako kinohit a velkofilm, to jak jsem říkal není a nebyl, neberte ho jako výklad dějin nebo historickou příručku, berte ho jako zábavu pro dlouhý večer, výlet do dob středověkých, kdy se svižně diskotékovalo, mailovalo a randilo. Jó to byly časy!! Původně zamýšlené 3 hvězdičky vylepšuji o 1/2 s tím, že po druhém shlédnutí už bych se asi toliko nebavil. [7/10]

Ze samých temnot nelidské existence vyplouvá na vlně moderního „hororu“ velmi ošizená kopie zavedených postupů a krom myšlenky, že být upírem je celkem cool nepřináší na zřetel hororoživců nic převratného, či jinak alespoň zajímavého. Když vyšel na spalující světlo upírský projekt Interview s upírem (1994), spojoval v sobě jistou gotickou temnotu, silné charisma hlavních postav a jisté znepokojivé napětí, jenž se s vyprávěním pojilo. Královna prokletých nemá ani jeden z těhle prvků a krom snahy vymanit se cucání z krku teenage produkci, můžu vyzdvihnout jediný prvek: Hudbu! Moderní alternativní metal současných velmožů tohoto řemesla jako jsou Disturbed, Marilyn Manson nebo Papa Roach, chytře napsané Jonathanovi texty s návazností na příběh, temný sound a když už i to nevinné přitakávání původně asi dobře myšlenou kamerou zařízli jak rosoloidního pašíka na zabíjačce, patří Jonathanu Davisovi hlavní dík, že jsem vydržel až do konce. Lestat, jakožto kříženec Erica Dravena z Vrány a kupy pokusů vyrovnat se lepším představitelům česneko-nemilovného řemesla, působí spíš tragikomicky a kdyby Stuart Townsend vysával dívčí krčky Megacucem 6000, alespoň by byl něčím originální. Stejný problém jsem měl u všech postav, které nebýt té slušné kostýmní základny, nijak nezaujali, nedoplnili snahu scenáristů (byla-li nějaká). Michael Rymer tak natočil mizerný horor, slušný koncertní miniklip, televizně se tvářící spletenec slepený žvýkačkama v podobě několika podobných filmů, ale rozhodně nenatočil napínavou podívanou, která by stála za nějakou investici času a těžce vydřených měďáků. 3/10