mrtvej pes

Theon, kterého kopou do koulí: "It's my time to shine!"

Tvůrci seriálu nikdy neslyšeli o hypotermii. Také nemají ponětí o prostoru a čase.

Ranec a v něm sranec.

Kabe-don. Klišé. Kriste! Nechci vědět, co všechno vykradli, a že je toho hodně i okem člověka, který z korejské tvorby viděl velmi omezený průřez. Nezajímá mě, co se tam děje, natož co se teprve dít bude. Necítím s žádou z postav. Nesměju se. Nejsem napjatá. Joohyukovo květinkování mi poprvé výrazně vadí, ačkoliv to přisuzuju povaze Habaeka, kterážto v obludáriu korejského syndromu Princ Držka hraje prim.

Zbožňuju Bette a zbožňuju Susan, seriál jsem slupla jako malinu. Dával sice někdy až příliš prostoru těm, kteří dřív prostor oběma hvězdám, Bette i Joan, upírali, kteří je brali jako kus konfekce, a kterým bych tím pádem dala papírové role už z principu. Jinak - vytkla bych už jen jedno. Konec přepálili. Upsala jsem se něčemu ostrému, rozčeřenému, něčemu s obratnými dialogy a vsuvkami, které seriál zpestřovaly, zkrátka jsem stála o drama a zábavu zároveň, no a konec byla hrouda smutku. Svým předchůdcům tedy závěr nedostál, ale chápu, že pracoval s rozdanými kartami a že se ta sentimentalita nabízela. Do té doby se ještě dařilo topit se, ale vždycky vyplavat a nadechnout se, dát tomu ráz. Co už!

Díl, který se vedle Oscarů zatím zapsal nejčernějším inkoustem; zůstane mi v paměti, v povědomí. Jsem zvědavá na finále. Hned je znát, že to vzal do rukou někdo, kdo tomu rozumí. Méně prostoru pro Molinu, víc pro titulní postavy.

O něco slabší. Nechtějí to rovnou přejmenovat na Bob and Jack?

Tenhle seriál už jen dělá těžkej rimming mužským fanouškům. Těm se to snad jedině může ještě líbit.

Zatím vedle zdařilého pilota nejpůsobivější díl. Můj girlcrush na Susan Sarandon stále sílí.

Mrzí mě ta Molinova manipulace. Snad se mohly najít lepší motivy a lepší způsoby.