mrtvej pes

Koktejlový kokta a kulhavý kokot zasahují.

Meh.

Šest dílů stačilo.

Z naivnějšího soudku.

Tentokrát budu zuřivý zastánce. Jsou to sice spíš slabé čtyři hvězdy a uznávám, že co hloubš jsem se zabrodila do děje, tím víc jsem měla pocit, že se brodí i děj sám, tj. že další vývoj řídí scénáristé a ne scénář jakožto organická, sám do sebe zapadající a sebe respektující entita. Některé zvraty se objevily opravdu z nouze, ne z už existující příze příběhu a jeho pevně daných zákonů. Pravidla se měnila za chodu - ale budu jejich elasticitu bránit, měnila se totiž teprve s tím, jak se oba světy víc a víc propojovaly a jak se rozšiřoval kontext. Je jasné, že s každým dalším odkrytým dílkem skládačky se vynoří i víc možností a zátaras, jak se světy manipulovat. Zkrátka jsem i přes pocit, že mě trochu lakují, neměla W dost. Během dne a půl jsem ho slupla od a do zet. Zásluhu za to má nejen Lee Jong Suk, který tu hraje cedník (těch děr a té krve), ale i hlavní hrdinka, zajímavá "novodobá" žena s kariérou, třicítkou na krku a krušem na kresleného Květinku. (No není nás víc?) Její nevyumělkovaný, ale naštěstí ani neponižovaný charakter působil osvěžujícím dojmem. Han Hyo Joo hraje everywoman, která ještě nemá život úplně vyřešený, zato zachraňuje životy jiných. A to i hrdinův. A to opakovaně. Je schopná a zároveň trdlo; je zamilovaná a zároveň pragmatická. V okoukaném ansámblu korejských popelek vede. (Naplno si mě získala ve scéně s županem.) Dál. Ostatní postavy mají méně prostoru než normálně, protože se nejvíc pozornosti centralizuje na protagonisty a antagonisty, znamená to tudíž méně odlehčujících scének a různých roztomilůstek bokem. Stejnou mincí se také elegantně vyhneme laciným bojům o chlapa, intrikám a triviálním zaplňovačkám, co nikoho beztak nezajímají, anebo rovnou obtěžují. Líbí se mi ta celistvost, cíl. Řekněme, že na začátku je jen obrys obrázku - na konci ho máme vybarvený, aniž by se pořád lítalo a listovalo celými omalovánkami a pleskalo se kousek žluté tady, kousek modré tam bez ladu a skladu. Je to rewarding, ten jeden dokončený obraz.

Lákali mě na hrdinku-policajtku s vyřídilkou a s depresí. Dostala jsem papírovou panenku, která má poslední slovo možná tak prvních pět minut pilota. Od té chvíle ji ostatní jen ponižují, utiskují, využívají a urážejí, navíc nechybí ani fyzické rány. A ona to snáší. Sice vždycky vidíme cca deset vteřin vnitřního boje, kdy se snaží hrdinka bránit, ale stačí, aby její Idol promluvil anebo s ní zasmejkal (vláčení, rvaní za zápěstí a zastupování cesty tu trhalo rekordy) a už je zase všecko po jeho. Ona o něm nic neví, přesto se samozřejmě čeká, že ho bude donekonečna chápat, věřit mu, odpouštět a ustupovat. (A že je co odpouštět. Tolik kostlivců ve skříni by zahanbilo kutnohorskou kostnici.) Vychází mi z toho buď chudinka, anebo pastva pro pijavice. Děj je telenovelní až mizivý. Celé je to po strop plné hádek a nedorozumění, žárlivosti a bezostyšnosti, až chci naflákat všem včetně hrdinky. Nepomáhá ani to, že její Idol byl snesitelný asi jen na deset minut z těch patnácti hodin očistce, a to tehdy, když byl vylitý jak váza; ani to, že 3/4 zajímavých scén má s jinými ženami, zatímco se svou veleláskou jedná prachbídně a jejich "jiskření" stojí výhradně na vzájemných urážkách a slovním přechcávání. Věčné drama budou-spolu-nebudou-spolu aka kolik-hrdinka-ještě-vydrží se zajídá už v první polovině. Vedlejší postavy, které bývají v jiných seriálech sladcí záchranáři situací a které si jeden nemůže neoblíbit, se tu také prakticky nevyskytovaly. Ještě jedinými "květy v poušti" jsou pan psycholog a hrdinčin podřízený v práci. Tím to hasne. Prostě peklo.

Mělo to své světlé chvilky, obzvlášť obsazení a odkazy na I Hear Your Voice (přestože prvně opravdu jen odkazovaly, později vyloženě vykrádaly). Jenomže seriálu, u kterého jsem poslední čtyři díly přeskákala, čtvrtou hvězdu nedám.

S odstupem zvyšuji o hvězdu, protože už jsem si oddechla zlostí. (Hyun Bin hraje hrozné hajzláty, a co hůř, má mi z těch jeho hajzlátů nejspíš plesat srdéčko nebo co. No. Kdykoliv otevřel pusu, srdéčko doplesalo.) Oska byl super a když slzel, strašně mu to slušelo. Na obě ženské hrdinky jsem pak mohla být právoplatně hrdá - stály si za svým. Ohledně měnění těl... Představit tuhle zápletku, až když uběhla čtvrtka seriálu, je přepal. Člověk by čekáním uschl. Nemluvě o tom, že si následně postavy měnily těla tak nějak beze smyslu, rozdrobeně, aby se zapláclo dvacet dílů. Rejža (rejžové) se kromě toho bál nechat herce ve vyměněných rolích zahrát některé "genderově typické" scény. Příklad: když se mužská postava v těle ženy chovala opravdu mužně (anebo agresivně atd.), nenechali to zahrát herečku, ale herce. Zkrátka zamlžili obraz na znamení, že takhle se teď vidí postavy samy; divák si má domyslet, že se do svého těla zatím nikdo nevrátil a že jde o jakousi simulaci. Prostě... chjo. Pak to ale zase vylepšil Lee Jong-suk v roličce talentovaného skladatele, kterého Oska nahání, jen aby pak jím byl naháněn romanticky. :) (Ještě jsem nerozdýchala, jak si ho Oska přehodil přes rameno.)

Reverzní harémovka. Plesám! Stopáž cca po 10 minutách, pěší pluk prettyboyů. V hlavní roli sympatická hrdinka s výrazovým (když ne výrazným) obličejem. Herci - jak kteří. Někteří podali vyloženě karikaturní a jalový výkon (Joonki), jako kdyby si jen odskočili z jiných dramat. Zkratkovitost je tu klíčová, ale zkratkovitě hrát se snad nemusí. Je to zase něco nového co do výpravy a spádu. Bere si to na paškál chaeboly, autoritativní držky, materialistické eomoni a také stalkery, co stalkeří, aby je švarný bohatýr v kvádru mohl fotogenicky zkopat do kulata... Troufám si tvrdit, že kdyby seriálek vznikl v Japonsku a byl animovaný, sesype se na něj mnohem jásavější odezva. Může ale omrzet, že největší vtip je tu právě jen vtip na účet jiných seriálů.

V posledních týdnech jsem narazila na samá kvalitná k-dramata, snad protože jsem lovila ve vodách s vysokým hodnocením - na druhou stranu se stává, že skrz csfd sáhnu do červené linie a beztak zmírám nudou a vzteky. I Hear Your Voice určitě má svoje mouchy, kteréžto jsou ale mouchy žánrové, jelikož se bez nich žádný seriál z Koreje neobejde. Abych jmenovala: ztráta paměti, adopce a zaměněná identita, plot-twisty (ale naštěstí ne "díry v plotě") velikosti olbřímí olihně atd. atd. Jenže světe div se, oni to scénáristé podali věcně, bez ždímavé obřadnosti a bez toho, abych bila hlavou o zeď. Už protože se jedná o směs thrilleru, romantiky, fantasy a komedie, je jasné, že jisté turbulentnosti se seriál nevyhne; naštěstí jde o příjemný blend. Scénáři by neublížilo, kdyby býval zůstal zpracovaný pro šestnáct dílů, ke konci se totiž objeví (soudě subjektivně) jedno jediné oko v ději, a to zápletka s adopcí. Dala se vyřešit ve zkratce. Právě ta asi vystupňovala můj pocit much. A teď konečně klady! Ženské protagonistky nejsou jen nevinné ovečky, nejsou chudé a tupé, neběhají za bišíky a nebrečí, naopak jsou charakterově velmi vycizelované. Mají svou minulost, svoje ambice, chyby... a hlavně se vyvíjejí. Mužské postavy, z nichž nejschématičtější je asi postava zloducha (jehož by pro jeho zlodušství Cimrman nazval průduchem), se také nemusí za nic stydět. Obzvlášť si rochním v tom, že jsem v průběhu seriálu nezaznamenala žádné klišoidní kecy typu "Zahal se!", "Nenos tohle!" a "V tomhle jdeš ven?!", bez nichž se podle asijské kinematografie normální chlap asi neobejde. (Mimochodem, v tomhle mě zradil i My Love From the Star.) A nakonec třešnička. Co se totiž týče chemie ústřední dvojice, uf. Uf. Ještě teď si stírám pot. Ti dva vedle sebe úplně svítili. Buď jsem nevěděla, anebo jsem zapomněla, že se jedná o noona romance - o to víc mě jejich sbližování strhlo. / Edit: A ten soundtrack! Jindy bývá podlézavý; tenhle byl podlazující. Nemůžu si vynachválit hlavně akustické motivy, ať už kytarové nebo klavírní. Byly takové bublavé, jako podmořské, vtahující a skoro smutné, akorát že jsem necítila smutek. Závěrečný song zase zvedá náladu.