mrtvej pes

Béčko, které mi právě dneska káplo do noty.

Armádní akčňák, kde se jihokorejská jednotka v demilitarizované zóně potýká kromě Severokorejců i s dosud nepoznaným nebezpečím a ze kterého se cca za půlkou stane spíš politicko-rodinné drama na motivy "Rodinná pouta potkávají prezidentské volby". Dlouhé odklony od původní myšlenky a nedostatek vývoje ohledně viru (byl to vůbec vir? rip) mi tříštily pozornost na úplně tenoučká vlákénka, až jsem zapomínala, co se vlastně v posledním díle stalo, kdo je kdo, kde to vůbec jsem a na čím zadku to sedím.

Napijte se pokaždé, když se Korejka nebo Korejec (nebo korejský kojenec) v kdramatu nerozhlédne, než se rozeběhne přes silnici, anebo se do ní jakoby bez duše vplouží, zatímco kolem se řítí auta a ve slow-motion ho / ji málem srazí. Ožerete se pod obraz. // Ale teď vážně. Závěrečný plot twist mě opravdu posadil do židle. Ocenila jsem, že celé to maloučké, miloučké, nenáročně hloupoučké minidrama o něco okořenil.

Hodně nevšední námět. Ve světě, kde žijí barvoslepí lidé a ti, kteří jim umožňují vidět barvy, se běžně stává, že barvoslepého popadne posedlost svým protějškem. Bez své lidské "sondy" by totiž mohl schopnost vnímat barvy zase ztratit; jeho okolí by mohlo zešednout. Mezi Yeon-wooem a Yoo-hanem se ale zdá, že je posedlost vzájemná. // Vážnost vyprávění v úvodu zlevňovaly sáhodlouhé, až bollywoodské záběry na obličeje obou kluků ze všech úhlů na úhloměru, zatímco v pozadí hulákala hudba jako z nějaké devadesátkové arkádové hry, ale to jsou spíš výtky ke střihu a postprodukci než k seriálu samotnému. Ono nakonec není snadné nějak vizuálně vyjádřit ten sensory overload, když se něčí svět zničehonic promění ze stínů na odstíny. Scéna, která se mě dotkla: když Yoo-han vyrobil pro Yeon-wooa duhu. // P.S.: Mohla bych se tu rozepsat víc o issues s lgbt reprezentací v médiích a jak ve vztazích mezi dvěma muži / ženami téměř vždy musí být nějaký problematický aspekt, ať je to homofobie, umírání, velký věkový rozdíl, nešťastný konec atd., a že i tady se nevyhnuli jisté toxické tropě - kodependenci, která je až nezdravá. Naštěstí to scénáristé nevyzdvihují jako něco dobrého.

Po repríze srážím na tři. Je to holt z většiny vata - vata, u které jsem se smála a byla naměkko, ale pořád jen vata. Nejvíc ze všeho mi sedl humor a postava Akiry, ale děj a někdy i herci mě nutili otáčet oči v sloup.

Příběh to vůbec nebyl špatný, postavy se mi až na mdlého hadího démona líbily, měly rozměr, hrdinka se víceméně chovala i chytře (až na jisté chvíle, kdy jí zase chytrost scházela jako sůl... ode zdi ke zdi, což už). Určitě je tu i hodně dojemných a vtipných chvilek, navíc vše podtrhuje skvělý soundtrack. Ale proboha, děj by se vešel do deseti dílů a ještě by se tam pohodlně narvaly všechny ty sponzorované scény se žrádlem, které neustále brzdily tempo. Dobrých šest hodin stopáže zapláclo jen jídlo a mluvení o jídle a připravování jídla a jezení jídla a dlouhé záběry na značky a jídla a... nemusím snad pokračovat.

Je mi z toho rozpačitě, protože jsem si byla jistá, že se mi Čarodějnice bude líbit víc než Maják, a ono je to nakonec naopak. Kde absence barev a dobová mluva Maják vyzdvihly, u Čarodějnice vytvořily jakýsi nedomrlý, nezajímavý obraz, který si mě celou dobu zkrátka neudržel.

Run On určitě škodí, že prvních pár dílů je z hlediska hlavního námětu prakticky nedějových. A když říkám nedějových, nemyslím tím, že se v nich nic nestane (protože potkáváme hlavní postavy, jejichž osudy se hned začnou zajímavě proplétat), ale že jsou epizodkové a expoziční. To, co seriál slibuje, se totiž začne rozplétat až za první třetinou. Z anglických zdrojů jde vyhledat, že Run On je o "bývalém sprinterovi, který byl diskvalifikován z týmu a který si snaží vybudovat nový život jako sportovní agent", jenomže pět dílů uběhne jako voda a o nic takového v nich vůbec nejde. A jak jsem čekala na zápletkového Godota, vzpomněla jsem si, že mě podobně vypekli v Secret Garden, kde jsem na slibovanou výměnu těl/pohlaví jakožto "smysl" seriálu čekala snad až do půlky. Zkrátka jsem si ani po letech sledování korejské kinematografie ještě nezvykla na jejich tempo-netempo. Rozhodně se ale plánuju dívat dál, přestože to zatím není žádný zázrak. Zbytek doplním po zhlédnutí finále. // No... tak to se nepovedlo. Jestli byl začátek nedějový, tak nevím, co je zbytek. I ta jistá dospělost dialogů, u které jsem se zprvu bavila, se vytratila jako pára a postavy se začaly chovat dětinsky a divně. V seriálu se prakticky nic nestane, každá pitomost se ale čtyřicet minut okecává a dělá se větší, než doopravdy je. Jistý počáteční feel-good efekt tak tím pádem také zmizí: to věčně opakované, zdramatizované nic mě vysálo a unavilo víc než roční karanténa. Jediným kladem zůstává Siwan. S ním nejde šlápnout vedle.

Myslím, že se lidi zbytečně bojí "intelektualismu" tohoto filmu, anebo mu intelektualismus zuřivě odpírají. Už tím ale ironicky dávají váhu otázce, zda v něm stojí za to vůbec nějaký intelektualismus hledat. Bohužel jsou tohle jediné dva úhly, kterých jsem si při zběžném projetí komentářů všimla. Nic mezi. Vidím tu slova jako artistický, nedivácký... Ale není film formou artu a nejste vy diváci? Nějak si tu nad obecenstvem drbu hlavu víc než nad filmem samotným. Děláte si to zbytečně těžší a (zaslouženě? nezaslouženě?) režisérovu vizi mytizujete. Mně se Maják líbil náramně, možná protože jsem se na něj dívala jako na nádhernou formální napodobeninu černobílé vlny drsných, pověrčivých dramat z první poloviny minulého století. Hodnotila jsem ho pak podle ryze osobního měřítka, a to jestli starou estetiku emuluje věrně a jestli ji zároveň o něco nového a břitkého obohacuje, aby nebyl jen ohranou kopií. A moje odpověď na obě otázky byla jednoznačně ano. Atmosféra a řemeslo jsou totiž do nejposlednějšího detailu jako vytažené z časové buňky, ale subtext témat je nezaměnitelně novodobý. Stačí mi to ke štěstí.

47 milimetrů pod průměrem.