Freemind

Dnes již spíše směšné, než strašné. Je to ale klasika, bez této komické gumové příšerky by dnes svět horroru vypadal určitě jinak.

Prozatím jediný Kurosawův film, u kterého jsem se po celou dobu zoufale nudil. Dlouhé je to, teatrálně afektované, vizuálně nudné, obsahově zmatené. Dokoukal jsem se do konce jen proto, abych si mohl odškrtnout další film na seznamu TOP250 z IMDB.

Dokonalá adaptace dokonalé knižní předlohy. Capoteho knihu jsem zhltl prakticky na jeden záběr, tvůrcům filmového ztvárnění se naštěstí podařilo přenést na plátno všechno podstatné a přidat pár třešniček navíc. Nejsilnějšími okamžiky jsou zákonitě scény samotné vraždy a následné popravy obou kriminálníků, mezitím se však divák může kochat velmi nápaditými a svěžími střihy a úhly záběrů. Je to krásné rozloučení s klasickou, velmi narrativní kriminálkou 50tých a 60tých let a zároveň předvoj sedmdesátkové chladné, vizuálně vyšperkované filmařiny. Tento přechod lze vysledovat takřka na minutu přesně, kdy utichá hudba Quincyho Jonese a my sledujeme jen mlčenlivé pohyby postav a ruchy prostředí. A konečně - stejně jako v případě knihy v divákovi nakonec zůstane paradoxní, trochu provinilý pocit lítosti vůči vrahům. Doporučuji nejen knihu, ale jako poslední tečku také pohled do zákulisí - film Capote (2005) s vynikajícím P.S.Hoffmanem.

Definice slova "obyčejný". Standardně natočené i zahrané drama, u kterého si trošku zafandíte a trošku se zasmějete. Slušné herecké výkony, pár roztomile pitoreskních postaviček (stádo harpyjí - oteklých a zmalovaných sester hlavního hrdiny), klasicky vystavěný scénář o chlapci z lidu, který si sáhne na pás mistra světa, navíc s nálepkou "true story". Nestrhne, potěší.

Výtečný nápad, který po velmi slibném náběhu ztrácí dech a jen tak tak se dokulhá do cíle. Přesto film jako takový stojí za zhlédnutí - už jen pro ten závan dob nedávno (a doufejme, že navždy) minulých.

Ukázkově zvládnutý mysteriózní thriller/psychologický horror. Polański ve vynikající herecké i režijní formě natočil tísnivou kafkárnu, která dodnes nezestárla. Hutná atmosféra, nekompromisní sonda do mozku labilního jedince, až surrealisticky zneklidňující horrorové okamžiky - nevadí mi ani stereotypní, kruhová pointa. Roman uměl a umí!

Na filmy s Al Pacinem si začnu dávat pozor. Jeho brilantní herectví a monumentální charisma mnohdy zastíní fakt, že celý film jako takový je naprostý odpad - a právě "...a spravedlnost pro všechny" pro mne navždy zůstane tím nejlepším důkazem. Snesl bych nudnou kameru, seriálovou hudbu a pár příšerných hereckých výkonů (přímo vulgárně přehrávající právník Jay) - největším průšvihem tohoto filmu je ale scénář, který prakticky ... není. Děj tvoří lavina hluchých míst, rozvláčných dialogů bez jiskry a gradace, akční okamžiky postrádají jakýkoliv smysl a vlastně se jen povalují v tom naprostém vzduchoprázdnu. Scénáristické peklo, doslova. Celou dobu jsem čekal, že to zachrání závěrečná Pacinova řeč - ta se sice zákonitě změnila na "herecký koncert" (kolikrát zde o něm byla řeč?), z hlediska obsahu a vystavění scény šlo ale opět o promrhanou šanci, celý film končí bez pointy, resp. s pointou tak stupidní a nenápaditou, že ani nestojí za řeč. Ach jo, když si pomyslím, že režisér dvou mých nejoblíbenějších muzikálů natočil takový paskvil ...

Wenders je bezesporu inteligentní a originální tvůrce, tady jsme se ale bohužel tvrdě nepohodli. A je to vlastně logické. U podobně utahané a přepoetizované Lisbon story jsem si přímo rochnil - miluju Portugalsko, zvukomalebnou portugalštinu, uhrančivou hudbu fado, a hlavně neopakovatelnou atmosféru Lisabonu. Co mi pak mohlo nabídnou "Nebe nad Berlínem", když mě toto město nikdy nezajímalo, němčinu jako řeč nemám rád, Nick Cave je mi víceméně šumafuk a celou hudbu a styl 80tých let přímo nesnáším? "Nebe" jde do té míry mimo mne, že ani nemohu říct, co by tomuto filmu mohlo pomoci - všechno je špatně. Tož zase někdy příště, Wime.

Viz můj komentář ke Strašení (1963). Je fascinující, jak dva "na papíře" prakticky stejné filmy mohly dopadnout tak odlišně. Zatímco americké Strašení skončilo jako nenáročný, plytký bubu-film, Neviňátka nabízejí hustou, mystickou atmosféru, hrátky s podvědomím a archetypálním strachem. Pomalu a precizně stavěná atmosféra bázuje spíše na efektu dusna a ticha, tvůrci si hrají se symboly a matnými náznaky, nebojí se hrábnout i do témat, která jsou vcelku ostrá i pro dnešní kinematografii (prodloužený polibek na dobrou noc). Prostě - film s pořádným drápem, nekompromisní a bodavý. Jak jsem psal u Strašení (1963) - Jsem pro Neviňátka, jsem pro evropské pojetí, jsem pro strašení nevyřčeným. Klenot.

Tento film ve dvojici s Neviňátky (1961) může sloužit jako dokonalý nástroj pro rozdělení fanoušků horrorů do dvou kategorií. Stejné období vzniku, stejné prostředí i námět, stejné vizuální prostředky. Filmy se ale diametrálně liší způsobem budování atmosféry: Strašení je polopatická, ukecaná duchařina, která straší tím nejprimitivnějším způsobem - afektovanými hereckými výkony, hlukem, dramatickou hudbou, neustálým povídáním o hrůze a děsu, nebo přímo klasickými "lekačkami". Jsem pro Neviňátka, jsem pro evropské pojetí, jsem pro strašení nevyřčeným.