Freemind

Chcete si toto dílko užít? Berte ho jako parodii. Jak jinak můžete přistupovat k nápadu natočit Červenou Karkulku jako teen horror? Já jsem se smál, až jsem do trenýrek učůrával. Nejlepší prvky - jinoši se sošnými těly a nagelovanými kohoutky a alá Twilight, vesnický tanec s tleskáním (to mi hodně připomnělo komedie Mela Brookse), vražda utrženou rukou. Celý film má díky laciným kulisám atmosféru televizního divadla, jediná pozitiva vidím ve vcelku slušné Amandě Seyfried a příjemném, post-rockovém soundtracku. Ale Gary ... máš to na stará kolena zapotřebí?

Mafiánské filmy obecně nemám rád. Jejich tvůrci častěji věnují více pozornosti páskovaným sakům a kulometům s bubnovými zásobníky, než samotnému scénáři. Naštěstí existují výjimky - Godfather 1 a 2 a Road to Perdition, které jsou naprosto brilantně napsané i zahrané, a kde forma "pouze" dotváří dojem. Neúplatní jsou bohužel na druhém pólu, jediné, co zde mohu bez výhrad pochválit je skutečně velmi povedená kamera. Naprosto tedy souhlasím s tehdejším hodnocením kritika Rogera Eberta, který se postavil vlně nadšení "The Untouchables has great costumes, great sets, great cars, great guns, great locations and a few shots that absolutely capture the Prohibition Era. But it does not have a great script, great performances or great direction". Jen málokde lze vidět ambiciózní film natočený s takovým rozmachem, který by zároveň takto selhával z režijního hlediska. Za naprosto nejotřesnější považuju vedení herců - dokonce De Niro zde předvádí pouze oslizlou karikaturu mafiánského bosse, skutečnou třešničkou jsou ale mraky ne-herců ve vedlejších rolích. Například scéna na nádraží, ve které mafián drží jako rukojmí účetního - pohled na ochotnické koulení očima a skřípání zubama je takřka bolestivý. Je toho ale víc, prakticky všichni herci nechutně přehrávají, akční scény většinou přesahují hranici směšnosti (viz nádražní "Potěmkin", který se nekonečným tahem zpomalených grimas mění na grotesku), scénář je plný zbytečných blábolů a siláckých hlášek, které patrně měly sloužit větší dramatizaci děje, ale nakonec mu ublížily - film je v naprosté většině fikcí a se skutečným příběhem Neúplatných má pramálo společného. Dokonce i Morriconeho hudba mě ve většině scén prostě rušila - zřejmě ho práce na dokonalém soundtracku k Misi vysílila natolik, že do Neúplatných musel naházet odpadky ze šuplíku. Po Černé dahlii jsem DePalmu vyřadil ze svého soukromého seznamu "velkých" režisérů a teď vím, že jsem udělal sakra dobře.

"Muž, který se směje" sice vznikl v USA, ale režisér Paul Leni tomuto filmu vstříkl bohatou dávku německého expresionismu. Mohutný rozpočet (na tehdejší dobu obrovská suma 1.000.000 dolarů) se odrazil v pohádkových kulisách a kostýmech, které sice nemají s dobovou Anglií pranic společného, ale co ... je to skvělá podívaná. Když odhlédneme od prostinké, banální mravní poučky (skutečná krása je uvnitř), máme zde napínavé historické drama spojené s romancí, k tomu freakshow, souboje, věrného pejska, milostný trojúhelník (zlá, vilná komtesa versus andílkovatá slepička z karavanu) i neodmyslitelný happy end. Pro každého něco.

Kouzla a draci, krev a pomsta. Dost možná nejzáživnější němý film, na jaký může dnešní rozmazlený a líný divák narazit. Langovo fantasy je dodnes napínavé a zábavné nejen díky bohaté vizuální stránce, ale především díky samotné dějové lince založené na starogermánském eposu.

Film mne sice vzal o něco méně, než Zločiny a poklesky, celý ten propletenec vztahů, podrazů a zkroušených návratů tak nějak prošuměl bez většího dopadu. Nejhodnotnějším prvkem tak zůstává Allenovo "vyznání víry", přiznání k něčemu, co bychom mohli nazvat pozitivním nihilismem. Život jedince ani existence lidstva nemají nejmenší smysl, a proto bychom neměli ztrácet čas na bláboly a využít tu jedinou, neopakovatelnou šanci. Bravo, Woody.

Velmi, velmi slabé. Pomalu začínám přemýšlet o tom, zda celá Scorseseho tvorba není tak trochu nadhodnocená ... Vcelku zajímavé tady bylo sledovat, kolik toho u Mistra nakradl Quentin Tarantino pro své starší filmy - ve Špinavých ulicích najdete celá pasáže, které pak byly bezostyšně naroubovány do Pulp Fiction nebo Jackie Brown. Ty dvě hvězdičky jsou právě za herce (konkrétně dva - Keitela a mladičkého De NIra) a kreativní audiovizuální postupy - zpomalovačky, střídání záběrů z různých perspektiv, hru se zvukem a hudbou. Sedmdesátkovou kinematografii ale ještě nemám tak do hloubky zmapovanou, abych mohl odhadnout, zda to v té době byl nějaký pokrok, nebo se Scorsese jen svezl na vlně šedesátkových experimentů. Když odhlédneme od formy, tak nám nezbude prakticky nic - scénář je naprostý blábol, dialogy jsou na facku. Celkem vzato - naprostá ztráta času.

Nejsem schopen hodnotit objektivně. Mám obrovský sentiment jak pro hudbu Sigur Ros, tak pro jejich estetiku, ale hlavně pro Island jako takový. Pro mne je to tedy výhra na celé čáře, film mi poskytl celou škálu pocitů od stísněnosti po euforii. Meditativní zážitek.

Některé masky jsou už dnes sice trochu směšné, ale jinak jde o zručně načrtnutý příběh s vynikající kamerou, který si plně zasloužil nálepku "klasika žánru". Jak již zde bylo řečeno - "Frankenstein" a "Dracula" se mohou jít klouzat.

Průměrná pohádka, kterou mi zpříjemnila především mile surrealistická výprava hradu Zvířete.

Uznávám jako klasiku, na můj vkus je ale celé toto období horroru příliš doslovné a komické, raději mám dřívější expresionisty nebo pozdější psychologické thrillery. Navíc je zde několikrát vidět, jak se tvůrci teprve učili zacházet se zvukem - v některých dramatických pasážích není vložena ani hudba, ani ruchy, takže vznikají podivná, hluchá místa. Hlavní plusy? Masky a Wellsova předloha.