Lupes

Jeden z nadprůměrných Poirotových případů, kterému nechybí humor ("mám skvělou zprávu, oni mě chtěli zabít!"), maloměstské anglické prostředí, zločin v dávné minulosti a hledání jeho následků. Na dokonalosti ubírá klasické přiznání bez důkazů, jakož i závěrečné podstrkování fotografie, které odhaluje příliš mnoho příliš brzy.

Taková klasika mafiánských filmů, kterými nás jednak celoživotně zásobuje Martin Scorsese, druhak se s nimi díky seriálové platformě doslova roztrhl pytel. Stejně jako v ostatních případech se ani zde nic konkrétního o podstatě organizovaného zločinu nedozvíte. Obávám se, že ani sami filmaři zvučných jmen nemají totiž ánunk o tocích peněz a způsobech, jak se to velké bohatství vlastně vyrábí. Živí se pouhým zprostředkováváním toho, co chce vidět plebs. Móda, zbraně, prachy a sex. I Lansky je ze dvou třetin pouhým pozlátkem, obrazem bohatství, kde nesmí dle pravidel žánru chybět násilí či trocha kmotrovské cti a přátelství. Oproti jiným slátaninám si to ovšem nehraje na umění, nesnaží se šokovat přílišnou brutalitou, ani nejde o pouhý plagiát nehynoucí klasiky (možná proto tak nízké hodnocení). Dokonce lze ocenit dvě přidané hodnoty. Jednak osobní život novináře Davida, který je díky tlaku FBI i rozbité rodině nečekaně smutný. A pak je tu izraelský původ Lanskyho a historicko-politické pozadí jeho příběhu, ve kterém se objevují lidé jako Golda Meirová. To vše ovšem jen letmo a opět bez hlubších souvislostí. Sečteno a podtrženo. Promrhaný potenciál na dva dobré příběhy, od každého trochu a ani jednoho pořádně. Podobně se člověk cítí při četbě bulváru. Inzerováno je víc, než se ve skutečnosti dozvíte, protože většinou prostoru zabírají lascivní fotografie.

Takový pokus o Tarantina. Sáhodlouhé rozhovory, minimum střihu, pomalé uspávající tempo v němž vše  směřuje k závěrečné erupci násilí. Není to příliš originální, ale je to chvályhodné. Jenže když dva dělají totéž... Proč tolik hororových nechutností a detailně nasnímané brutality? Ještě víc zamrzí nehorázné nesmysly, které lze jen těžko považovat za nadsázku. Možná bych proto zkusil trefit Craiga do rozkroku, a pak si počkal, kolik moudrých vět a sentimentálních přání nám s netečnou tváří odvypráví (tak jako postavy v jeho filmu). Hodně to taky smrdí newyorskou korektností a černý recidivista je nejen milujícím synem a citlivým přítelem, ale vlastně i obětí zločinu, na kterém se podílí. Za všechno tak můžou ty sadistický a rasistický bílý šmejdi, který seděj vzadu v dodávce. A on ji prostě jen... řídí.

Obával jsem se právem, dostavila se opět revoluce za práva menšin (v tomto případě replikantů), kecy o svobodě a útisku, kdy se temná strana musí vylíčit násilnicky, aby se ti druzí zaskvěli ve své bělostné podobě. Možná že nejlépe film vysvětluje a předznamenává krátký animovaný prequel Blade Runner 2022 BLack Out, kde se matrixovsky hbití replikanti krom vybíjení "zlých" lidí věnují také konverzaci. A zásadní generační výpověď tam zazní v konstatování, že "replikanty" žádné nebe nebo peklo nezajímá. Mají přece jen tento svět. Škoda. Jejich replikantí předchůdce otázky vlastní konečnosti ještě před třiceti lety hluboce trápily. Možná proto nedělali žádnou revoluci, nezaváděli nové světové pořádky a světu vládnoucí ideologie. V novém Blade Runnerovi je to ovšem třeba napravit. "Jediným smysluplným činem je v něm zemřít v boji za správnou věc" (citace). O tom, co je správné, se ale žádné hluboké polemiky nevedou. Filmařsky to přitom vůbec není špatné řemeslo. Povedená kopie noir atmosféry prvního dílu, psí oči páně Goslingovy, temné a bezútěšné exteriéry a rovněž okopčená AI láska, to vše je na docela slušné tři *.

Až ve stáří jsem rozpoznal opomenutou perlu. Kdysi mi vadily nelogičnosti (např. proč by policie měla k eliminaci replikantů najímat zabijáky, nebo že Deckard jako replikant nevládne replikantskou silou), teprve s hlubším zájmem o symboliku jsem docenil i děj samotný, který mi dříve přišel banální. Je to film, kde každá postava je důležitá a žádná není vyloženě kladná či záporná. Je to film o smrti (není bez zajímavosti, že Scottovi tehdy zemřel bratr), je to film o hledání smyslu života, je to film o lásce. Je to také film navýsost teologický, který tematizuje stvoření, Boží motivaci i smrt Boha samotného. Ve srovnání se svým pokračováním a navzdory údělu replikantů je to film prostý prvoplánového aktivismu a ideologických masáží o právech utlačovaných. Je to film s mnoha výbornými scénami, které jsou tak (!) dobré, až se těžko spojují dohromady v plynulý celek; o to víc ve vás dlouho rezonují. Silné jsou především „Slzy v dešti“, kdy Roy Batty dává vzpomínkami svému krátkému životu smysl, nebo Deckardovo (márnici evokující) odkrývání přikrývky a naslouchání dechu Rachael, kdy je přítomný strach jedním z největších filmových vyjádření zoufalství lásky, jejíž konec je neodvratně stanoven. Hodně se toho namluvilo o zásazích studia a souhlasím, že "Final cut" je nejlepší možná verze, nicméně ani happyendová sekvence vypůjčená z nepoužitého filmového materiálu Kubrickova Osvícení mne nijak neurážela, neboť krom sluncem zalité scény Deckardovi a Rachel příliš dobré budoucnosti nenabízí.  Zkrátka, sečteno a podtrženo Vangelisovou hudbou... tohle je neuvěřitelně hluboký film.

Idolatrie. Bible zachycená optikou Dana Browna, bohužel tu lačněním po magii trpí všichni, nejen hlavní záporák. Inu, pokud točíte béčkový akčňák, kdo by od vás čekal teologii, že? A rozuzlení? Myslím, že ani Jehovisté by nezvládli bibli odříkat zpaměti celou. Oceňuji snad jen střízlivou pointu ukrytou ve zjištění, že muzea jsou důležitá.

Prostě tomu nejde uvěřit. Ani když znáte pravidla žánru, těšíte se a uvěřit chcete.

Oproti většině místních komentářů nemíním nostalgicky vzpomínat, kdy jsem seriál viděl poprvé či jaké emoce ve mne vzpomínky na mládí vyvolávají. Rok vzniku je samozřejmě znát na vizuálním provedení, ekonomická síla produkce na výpravě, ale to vše může být v době velkolepě vypadajících slátanin také příslibem. Ano, akční scény vyvolávají úsměv, nicméně příběh má logiku, postavy nejsou černobílé a řeší mnoho rozporů (už jen Sandokanův "únos" Mariany je spojen se zabíjením vojáků její tělesné stráže, kteří jí jen o pár sekund dříve vyjadřovali oddanost). Otevřený a temný konec je na výtečnou a pokusy dodat do seriálu etnografické zajímavosti jsou překvapivé. Samozřejmě, svatba ústřední dvojice se pak neúnosně protáhne, nicméně pokus o cestopisný dokument byl vlastně zajímavým nápadem. Rovněž reálie (dost možná dané chudou výpravou) jsou skutečně reálné a piráti tak operují dobově uvěřitelnou a vůči Británii směšnou silou. Sandokan je výborným příběhem s orientálním způsobem vyprávění. A k tomuto typu vyprávění tak nějak patří i zabíjení tygrů ve skoku či uspávací prášky v prstenech. Sandokanovi ubližuje zásadně jen jedna věc. Sandokan samotný, Kabir Bedi se tak moc položil do své životní role "tygra", že vzbuzuje úsměv a navozuje pocit trapnosti. Po place se pohybuje spíše jako opice a dává tak herecky vyniknout dalším hlavním postavám, z nichž nejen vynikající Adolfo Celi a vtipný Philippe Leroy, ale za mne překvapivě také Carole André v roli Mariany podávají přesvědčivé výkony. Heterosexuální "červená knihovna" je v současnosti vzácností. A pokud vás pohoršuje... ruku na srdce, minimálně bílý rádža ze Saravaku si jako výtečný záporák zaslouží vaše sympatie.

Přepálená hovadina z pera tvůrce odpadu. Pouze v počátku to těžilo z určitého kontrastu, ale velmi rychle nastoupilo chlapáctví toho nestupidnějšího charakteru. Tohle je testosteronová lobotomie a ani nadsázka a černý humor nepomáhají. Jediná hvězda patří Bobovi za rozsah jeho repertoáru. A rvačka v autobuse je navzdory chlapáckému machrování taky celkem povedená.

Agnieszce se podařilo natočit obrazový materiál k Beethovenovým skladbám. Odhlédněme od příběhu, který tam vlastně není. Odhlédněme od genderové povinnosti silné hrdinky, od soudobého moralizování doby dávno minulé (církev, klášter atd.). Stačí se soustředit na obraz a hudbu. A v této kombinaci funguje dílo dokonale. V málokterém životopisném díle o skladateli zazní tak dlouhá a nepřerušovaná hudební pasáž, zde zachycená Óda na radost je plná dynamiky, reálií dobového provedení, ale hlavně jde o kompletních 12 minut úžasné hudby! Doplněno Beethovenovým vyznáním víry v závěrečném rozhovoru na smrtelném loži jde tak dle mého překvapivě o dílo přesahující intrikaření jiného životopisného pojetí hudebního velikána.