JitkaCardova

Zoufale nedopečené, i když to mělo potenciál. Fůra svěžích nápadů, důvtipných vedlejších motivů a linek, náběhy k reflexi společenských uspořádání a objevů. Jen to vůbec nedrží pohromadě a selhává i v základní logice. Jako by si tvůrci jen načrtli, o čem to má být a jaká má být atmosféra, a pak už to z hrubého storyboardu nedotáhli nikam dál. Nejbolestivější byla taková přehlédnutí - zvlášť v pohádce, která se ohání např. tím, že máme vědět, kdy upálili Giordana Bruna za heretické teorie o nebeských tělesech - jako to nesmyslně pomalé přibývání Měsíce od čtvrti k úplňku, takže technicky vzato by panna Julie u Jury na salaši strávila max. dvě noci a dva dny (za které se ovšem naučila vařit, nosit vodu, uklízet, obstarat domácnost a vůbec všechno další potřebné ke službě na zámku a během kterých se s Jurou celkem dost sžili, jako by spolu strávili aspoň dva měsíce). Nebo ignorování podstatných informací - odkud se písař mohl dozvědět přesné znění kletby, když ji mimo přímé účastníky nikdo neslyšel? Proč se panna Julie chvílemi chová, jako by jí vůbec nedocházelo, že uběhlo tři sta let od jejího prokletí, a trvá např. na tom, že Jura a ostatní lidé by měli vědět, že ona je v kraji jejich paní a všichni by ji měli znát, opakuje mu, že bydlí na zámku, nechápe, proč se on posmívá jejím tři sta let starým šatům, ignoruje dějinné společenské posuny... S tím souvisí i podivná logika celé kletby a podmínky jejího zrušení (to, že někdo vrátí darovaný zlaťák, by musel být čistě slabomyslný akt náhody, když obdarovaný netuší, že by tím dotyčné nějak prospěl) i zkonstruovaná a nevysvětlitelná okolnost, že musel existovat písař, který kletbu a celý příběh zapsal, aby se o tom Jura mohl z písemného zdroje po třech stech letech dozvědět. Trapné jsou i další momenty, např. když střih bez komentáře přeskočí tanec Jury s Kateřinou a zůstane pouze u zahajovací nepatřičně lascivní scény, zato v dalším záběru je Jura chválen jako výborný tanečník, nebo moment, kdy kamera okatě zabírá nepřirozeně steroidové svaly polonahého Jury. V řadě scén se postavy chovají spíš jako ne úplně logicky jednající karikatury (hned v úvodu, kdy Kateřina děkuje Jurovi, že ji zachránil před vlkem, poté, co na ni jen roztomile dorážel jeho vlastní pes, kterého navíc musela dlouho znát) - celé to působí nesjednoceně, rozpadnuté do izolovaných momentů, které sledují jen vlastní záměr, nikoli to, jak vytvořit kompaktní celek s pointou. Celkem škoda. *** O Vánocích tradičně u TV s maminkou. *~

Kromě naprosto ryzího zachycení principu bezskrupulózní manipulace ve prospěch získání větší moci, i za cenu absurdního zaprodání vlastního života a rodiny --- člověku nezůstane vůbec nic, když likviduje a manipuluje vlastní příbuzné, když oslabuje a tráví svou vlastní ženu a své blízké; modloslužebný princip tu člověk obrací přímo sám proti sobě - tak daleko nezašla ani mafie, ani nacisté - dívat se, jak je tu zlo (svůdnost kapitálu) důsledně vyhnané do takové krajnosti, že člověk pro jeho prospěch škrtí svůj vlastní život, své vlastní podmínky k životu, zapaluje svůj dům a vraždí svou ženu, je vskutku nově fascinující a poučné --- si obrovsky cením právě té problematizované perspektivy: jak tajemně mlčky nechal Scorsese ze své západní pozice Molly, pro mě bezesporu ústřední postavu, přihlížet zkáze, jak nás nutí, abychom na její kulturně podmíněné trpné mlčení a neprohlédavé snášení všech příkoří naráželi a dobývali je, my zápaďaci, ukvapení, uječení a užvanění za každých okolností, ať jsme zrovna v právu nebo ne. *** Uděluje to celému příběhu o zřejmém bezpráví a vyhlazování mnohem větší sílu a hloubku, protože do popředí vystupují jiné než obvyklé čepy, jiné než západní morální a charakterové kvality, na nichž se tu otáčí příběh i naše rozvažování. A sice jsme nuceni zkoumat, jakou váhu má v tomhle příběhu Mollyina bezmezná důvěra, oddanost, soucit, hluboký pocit sounáležitosti, izolovanost a křehkost její i jejích sester zajatých v nukleárních rodinách s bělochy od kolektivní moudrosti a kolektivní odolnosti a vštípená důstojnost. Nutí nás to se ptát, kde už se Mollyina apriorní důvěra překlápí v zaslepenost. A kde se její možná prozíravost rovnou slévá s vědomím bezvýchodnosti a vyvěrá v odevzdanost? Kde končí Mollyina zdravá loajalita k vlastnímu muži a začíná se její zhouba v zaslepenosti a téměř pudové neschopnosti o něm pochybovat? A co by jí zůstalo, i z vlastní hrdosti a identity, kdyby při prvních těžkostech vydala pochybám svůj svazek, svoji rodinu? (Jsou na opačných pólech spektra, ona a její muž.) A tak to musí protrpět až do konce ztrát, přesvědčená až nezvratností odhalených důkazů, sama málem na pokraji smrti úkladným zabitím. *** A ještě střípky: Nemilosrdně hořká ironie neodvratnosti osudu: jako všechny osedžské ženy i Molly umírá na hranici 50 let. Víc není o čem mluvit, bezprávím stíhá bůh či osud své vyvolené. *** Fantastický rytmus podtržený nenápadně hudbou: od příjezdu vlaku a vjezdu do filmu, příběhu, na pozemek, železný rytmus oznamování nových a nových úmrtí (nikoli únavná repetitivnost, ale odzbrojující zdrcujícnost). *** Úchvatné scény: hořící pozemek a jeho sledování - náleží rozmazanost tabulkám skla, nebo mu přece jen vlhnou oči? Scény umírání osedžských žen, sova, a ticho z druhého břehu, do kterého se jen pomalu a zdáli vracejí zvuky pláče, nářku, když se přenášíme zpět z jiné roviny bytí do vezdejší pozemské reality. *** Fantastický je i pocit zatemněného vědomí Ernesta od chvíle, kdy sám ochutná inzulínový jed - od té chvíle jako by už nestíhal ani sledovat, pod jakým vlivem co koná a jaké důsledky na něj mají vliv, jako by byl jen zpola při vědomí..., tady nám snímek nabízí naprosto ojediněle zpřístupněný prožitek zmatené existence ve vleku cizí vůle a neschopné jasné sebereflexe a sebe-vědomí. Synonymum až přízračného zatracení, ztráty duše. *** (S O. a Š. a Bí na Andělu. Bez R.) *~

Vlastně je to chytré dílko. Na začátku stojí poněkud vyčpělá premisa pubertálního rádoby-nihilisty, který si na konci přizná vnitřní rozpor, jehož si jako diváci celou dobu můžeme nepokrytě všímat: že si všechnu svoji neangažovanost a bezchybnost těmi motivačními řečičkami jen namlouvá, aby se nemusel cítit moc blbě, že je bezradný a ztracený ve světě a vlastním životě stejně jako všichni ostatní. Hudba mu každopádně pomáhá se od takových myšlenek rozptýlit. *** Není to ve své jednoduché podvratnosti úplně ploché, a protože většina lidí to beztak nepochopí a bude jim stačit, že to vypadá cool & simple, nejspíš tím Fincher i dokáže poplatit kasovní ztráty z takových klenotů, jako je Mank (můj koment), což mu jedině přeju. *** Vzpomenout na Jarmuschovy Hranice ovládání je rozhodně na místě, je to dle mého promyšlená součást Fincherova sarkastického šprýmu, bez nějž Zabiják přijde o větší část svého rozměru. Ti dva zabijáci nemohou být rozdílnější v hloubce vědomí ani životním postoji a roli ve světě, Fincher zcela záměrně natočil cool formou film o nehrdinovi bez sebemenších ambic měnit svět, jehož filosofie je nejen vachrlatá, ale ani mu moc nepomáhá, aby se cítil líp, a který dobře ví, že neudělá žádný zásek ani do čísel statistik o úmrtích. V Hranicích ovládání naopak sledujeme precizní přípravu výjimečně nadaného jedince s nezměrně silnou vůlí na klíčovou roli v nenásilném a nenápadném převratu, útoku na světovládu jiného osamělého muže. Fincherův film rozhodně vydává svůj smysl mnohem sytěji, zřetelněji a doslovněji v této provokativní a zřejmé korelaci. (B12) *** PS: Vynikající komentář tu má Traffic. *~

Mnohem více je to přehledný a povrchní dokument o tom, jak rychle a povšechně se nedozírných možností filmu chopila komerce a potřeba ovládat a ohlupovat většinu, takže se díky vynálezu kamery necháváme především čím dál masověji zabavovat, manipulovat a otupovat, a mnohem méně dokument, který by v nás otevíral touhu po těch nedozírných možnostech pronikavé sebereflexe, zušlechťování, otevřeného komplexního dialogu a autentického vzájemného rozvoje, které ve filmografii (psaní světlem) zůstávají lidstvem upozaděny. Pro člověka jako já, který s touhle hořkou perspektivou denně vnímavě žije, nic nového, a ještě ani plnohodnotně vyjádřeno. Jistá působivost, při takovém dějinném průletu, se tomu upřít nedá, ale ta je skoro zadarmo, a celkově to bylo selektivní, velice zúžené a nijak hluboké. *~

Po dechberoucím obřím díle a fresce dějinných rozměrů s geniální eko-sociální extrapolací, která byla nespravedlivě přehlédnuta a v našich kinech jí svého času bylo dáno jen minimum prostoru - mluvím o Zmenšování, více zde, v němž pro filmový svět mj. objevil skvělou thajskou herečku Hong Chau, která později sehrála skvostnou roli vedlejší postavy ve Velrybě (o níž více zde) - mě tenhle neinvenční snímek a variace na klasické téma od Alexandra Peyna překvapil - ovšem tady si nepsal scénář sám, tak se dá předpokládat, že to byla prostě slušně odvedená zakázka na něčí přání. A že až nastoupí příště sám za sebe, zase mi vyrazí dech. (Na B12, s O-Lí a R., 16. 4. 2024.) *~

Geniální a mocně působivý nápad, využít nejrůznější originální zcizující prvky k přiblížení perspektivy postav, které žijí svůj německý sen skrze efektivní zcizování vlastní reality, v míjení se s pravou podstatou svého "Lebensraumu" - a s pravou podstatou lidskosti i lidství. *** Jako potřebný a umocňující bonus je film v různých detailech dokumentárně naprosto věrný. *** Precizní obraz i fantómový zvuk, a všechny ty strhující zcizující praktiky (celá promyšlená zvuková rovina ve vztahu k obrazu, absence či ulpívání obrazu, rámování, červené plátno, noční videosekvence, přepnutí časových rovin, různé způsoby nevysvětlující a nekonzistentní narace, vztahy detailu a celku, funkční rozpory ad.). *** A pro Sandru Hüller další výtečně zahraná specifická role v řadě. *** (Dvakrát, s O. na B12 a s R. na Probo, duben 2024.) *~

Je dost vypovídající, že film ani nemá scénář, je to na nízké kvalitě hodně znát, na formě i obsahu. Napaběrkovaný materiál není nijak zvlášť dobře natočený, sestříhaný, seskládaný, ani nazvučený, a vůči názvu navíc funguje kontraproduktivně: dokument rozhodně neukazuje Adama Ondru jako člověka, který by v jakémkoli smyslu posouval hranice. Materiál, doplněný lacině pár archivními záběry, jinak zcela nefunkčně pochází jen z krátkého období kolem příprav na olympiádu a na disciplíny, které Ondru osobně vůbec nezajímají, v nichž se cítí nesvůj a jako robot, bere svou účast dílem jako statusovou povinnost, dílem je znát, že si chce polechtat ego a porovnat se s druhými (zřejmě tajně doufá, že přece jen zaboduje). Oblast, v níž se prý proslavil jako nedostižný posouvač hranic, je zřejmě volné extrémně obtížné zlézání skalních útvarů v divoké přírodě, ale to je ve skutečnosti zcela mimo záběr tohoto snímku. Z použitých materiálů, u nichž je vidět, že prostě v krátkém čase nabrali a sflikovali, co šlo, navíc Ondra vychází jako nesympatický, ješitný, sobecký, na sebe orientovaný fracek, který ani nevnímá, jak odsunutá se cítí jeho "partnerka". V těch několika záběrech, kdy se na kameře dívka objeví, od ní slyšíme, jak její vlastní lezectví muselo jít stranou (má dokonce slzy v očích), později, jak se přestává aktivně podílet i na Adamově úspěchu jako jeho parťačka, protože "on už kolem sebe má na všechno tolik lidí, že na ni zbývá jenom psychická podpora", a tak koukáme, jak ho po telefonu snaživě uklidňuje, když v Japonsku na olympiádě nepodává uspokojivé výkony - přičemž víme, že ji nakonec ani nevzal s sebou, i když se na to těšila, protože cestu organizátoři propláceli jen dvěma dalším lidem z jeho týmu a ona se nevešla. Ondra ji neutěšuje, myslí jen sebe: "tak to prostě budu muset zvládnout bez tebe", slyšíme jeho jediný komentář k tomu, že jeho drahá zůstane sedět v Horní Dolní. Ostatně celá linie vztahu je stejně nejapná: na začátku snímku mu ona pomáhá rovnat kvanta jeho pohárů do vitrín, které se táhnou po celé stěně (na ty její nezbude místo, ale proč taky, stejně nebudou přibývat, přestože byla slibná lezkyně), pak se musí stáhnout, zatímco on trénuje s týmem podivných kokotů (směšný akupunkturista, ezo-masérka...), aby se pokusil zamachrovat v Japonsku, pak ji nechá doma, a pak si ona najednou prohlíží zásnubní prstýnek, jako by ho ani nebyla hodna, a v poslední scéně v dokumentu sledujeme, jako ona v bytě komentuje svoje rané těhotenské nevolnosti a důchodcovské cvičení, kterému se teď denně věnuje, zatímco on si leze sám někde ve volné divočině po skalách... Ani jednou mu dokument nedá příležitost se vyjádřit k tomu, co pro něj partnerka dělá, takže ani nevíme, jestli si toho vůbec všiml - a jak to bere ona. Jestli v jejich vztahu vůbec je nějaká hlubší rovina než společné vaření a jalové kecy nad talířem, se nedozvíme, dokumentaristu to nezajímalo. Stejně ujetě a nesympaticky povrchně působí i těch pár vstupů jeho rodičů, kdy maminka ho před svatbou štípne do zadku pro štěstí nebo si prohlíží s nekritickou opičí láskou jeho dětské fotky a lezecké deníčky a tatík se hrdě dojímá, o kolik líp leze jeho syn než on (jestli to byl tatík, teda, z dokumentu to není úplně jasné). (Naprosto paradoxně pak Ondra oddávajícímu kýve na to, že až v budoucnu přijdou takové chvíle, bude mít jeho partnerka a rodina samozřejmě přednost před jeho lezením.) Žádná hloubka, žádná reflexe, jen trapně povrchní řeči náhodných aktérů a záběry na Ondrovy tréninkové a uvolňovací praktiky, samolibé honění trika a řvaní na skalách.... Jestli Adam Ondra není takový duchaprázdný debil, jak to z tohohle dokumentu vyznívá, a jeho partnerka Iva taková nesebevědomá pipina, pak jim Jan Šimánek prokázal opravdu krutou medvědí službu svým filmařským "uměním" - a ne, to co předvedl, vážně není žádný rafinovaný "cílený amatérismus", jak se píše na jeho profilu, je to prostě jen amatérismus bez přívlastků, chaoticky sešitá slátatina bez scénáře a jakékoli profesní cti a narativní logiky. *~

Pozor, už zase spoiluji! *** Film se spirálovitou strukturou, o vzpomínání, reflexi, zpětném porozumění a bezmoci. Film, kde se pod nánosem ne-nuceného veselí, zdánlivě uvolněného a bezpečného spoluprožívání  a nevyřčených otázek a odpovědí mezi dcerou a otcem skrývá nepřekonatelná deprese, napětí a dávno předem prohraný zápas o život a o prakticky zvládnutelný vztah k životu. *** Náznaky, že Sophie otcovu depresi mohla zdědit, příběh posílají po nové vrstvě spirály dál, a ve chvíli, kdy slyšíme pláč jejího novorozeného dítěte, udělují ještě nový smysl jejímu pochopení vlastní situace nad záběry tehdejší dovolené s otcem, která zřejmě byla i posledním, jím pečlivě připraveným, časem společně stráveným, na který použil veškeré své finanční prostředky i duševní síly. *** Kdybych chystala komponovaný večer, pustila bych po tomhle snímku jako druhý film Murénu. Stejná uvolněná letní atmosféra, v níž se odehrává drama dospívající dívky bojující mezi dospělými svůj zápas o život. Ale pak už je v každém z obou filmů všechno jinak. Oba jsou však stejně jedinečné, pronikavé, rozrušující, inteligentní a hořce krásné. *~

Perfektní obraz zoufalého míjení se dvou světů, v nichž každý drží svou vlastní část pravdy, ale ač jsou lidé z obou dvou lapeni ve stejné pasti, rozděluje je (pochopitelná, ale marná) nenávist a zášť a nedokáží se spojit, a bojují spolu na život a smrt, zatímco bohaté korporace odjinud nakonec tak či onak vyhrají. *** SPOILING warning! *** Jeden svět je tu zastoupen starousedlíky chudé horské galicijské vesnice bez budoucnosti, domy a půda jsou tu bezcenné, poslední mladí lidé dávno odešli, zůstávají jen ti nejchudší, kteří nemohou prodat a odejít jinam, do města, nemohou se oženit, mít děti... Druhý svět je zastoupen stárnoucím párem francouzských vzdělanců, kteří se rozhodli splnit si (mužův) sen, který jak se ukáže, je velice naivní, odtržený od reality a vůči místním také hrubě arogantní: koupí ve vsi levně jeden rozpadlý statek, opraví z úspor dům, začínají druhým rokem na dluh pěstovat zeleninu a sní o tom, že postupně dají do kupy další domy ve vsi a přivedou tam nové lidi. *** Drama začíná ve chvíli, kdy vesnici osloví norští developeři, kteří chtějí skoupit levnou půdu pro větrné elektrárny. Místním svitne (těžko říct, jak reálná) naděje, že utržené peníze jim pomohou odejít a začít jinde, dva bratři, dobytkáři ze sousední farmy, doufají, že ve městě budou moci taxikařit, zaopatří stárnoucí matku, najdou si ženy... - ale francouzští vzdělanci hlasují ze snobských důvodů proti (je to neekologické, Norové se levně napakují a zničí místní charakteristickou krajinu), a prodeji půdy developerům tím zabrání. Je samozřejmě nefér, že jejich hlas je stejně platný jako hlas místních... nebo není? Nenávist obou bratrů vůči nim je ale pochopitelná. ("Nejhorší je, že dokud nepřišli developeři a dokud jste nepřišli vy, tak jsme ani nevěděli, jak špatně se máme." - teď je to vědomí nespravedlnosti samozřejmě užírá a stravuje - a musí ve svojí bídě a dřině sledovat, jak si jejich zaopatřený soused z úspor hraje na biofarmáře.) *** Nicméně avizovanou tragédií drama nekončí, ale teprve začíná jeho druhá, mnohem feminističtější či emancipativnější kapitola. *** Ta první kapitola byla o nenávisti mezi muži s rozdílnou vizí budoucnosti -  a nejspíš  obě urputné strany doufaly v něco nemožného - peníze z prodeje by bratrům a jejich matce možná nestačily na zařízení nového života ve městě, ale možná jo a nějak by se přece jen protloukli, kdo ví, a Antoinoův plán na opětovné zabydlení vesnice byl ještě naivnější - zatím pouhou svoji existenci dotovali z životních úspor a stačila jedna zničená sklizeň, aby uvízli ve stejné pasti jako místní a neměli peníze ani na nový začátek jinde, a hlavně jeho plán byl pouhým rozmarem, umanutostí - na rozdíl od obou bratrů on si mohl vybrat - pro oba Francouze nebyl jejich minulý život a návrat do něj nemožný, oni jen nechtěli. Druhá kapitola je ale mnohem více o ženách a o ženské schopnosti spojit se navzdory všemu a ve spojení vytrvat. To se tam nejprve ukazuje na vztahu matky a dcery, kdy dcera přijíždí z města s jasnou představou, co matka musí udělat, ale nechá se přesvědčit, aby nějaký čas zůstala a vnímala, zapojí se a brzy to všechno přestane  vidět tak černobíle a nakonec matku podpoří. A později je to patrné z Olžina gesta, která po nálezu těl svého muže navštíví matku obou bratrů a ujistí ji, že teď už na všechno zůstaly samy a  že kdyby potřebovala, může za ní kdykoli přijít. *** Samozřejmě, a i v tom je film perfektně neústupný, není vůbec jisté, jak se zachová policie - policisté Olze v pátrání po Antoinovi nijak horlivě nepomáhají, kdovíproč se jim nepovede dostat data z paměťové karty (blbá smůla, anebo neochota?) a z různých náznaků je patrné, že mají pro místní a jejich zášť lidské pochopení. Je tedy dost možné, že bratry po nálezu Antoinova těla neodsoudí, nebude dost důkazů, svede se to na zástavu srdce apod. ... To nechává hodně prostoru vcítit se do všech zainteresovaných a představit si, co bude potom Olga - jako žena, s jinou vizí a povahou než Antoine - dělat dál a jakou budoucnost nechává periferiím takto nespravedlivě rozdělený svět, kde mocné korporace vysávají život odevšud a ani z prvního světa, kde to není k žití zase z jiných důvodů, není nakonec pro vyšší třídu tak lehké odejít do venkovské idyly. *** Strhující vizuály, budování napětí, po všech stránkách zralý a precizně udělaný film. *~

Ani nemám potřebu k těmhle dvěma stručným, výstižným komentářům (Matty a Radek99) nic moc dodávat, snad jen že výsledek je kluzký jako sama postava Arvéda, fascinující, uhrančivý, přitažlivý i odporný jako samo zlo. A je to velký posun, pro Maška. Okupace byla jakožto dílo explicitně zlá (zde moje recenze), jak arogantně kopala do ubožáků a vynášela líbivé povrchní soudy, povyšovala se, ale nezmohla se na nic důstojnějšího... Zde však nelze vůbec oddělit postavu od díla, dílo si nedrží umělý morální distanc, je tu naopak jen nehodnotícím zprodstředkovatelem, téměř mizejícím, a vynést soud nad vyjevovaným, či zreflektovat, jaké emoce to v něm probouzí, musí v sobě každý divák sám... Nečekala jsem to, ale překvapená a potěšená hodnotím vysoko. *~