JitkaCardova

Arbiter tu sílu, energii a podstatu filmu vyhmátl. *** Navíc mě fascinuje ta filmařská drzost servírování scén lascivně reklamní kamerou, samá podbízivost, zpomalená chůze a pohupující se vlasy a boky a křivky a uhrančivost významných pohledů a mokrý pot a načasování a sto marketingově vtahujících triků, jak snímat letící míček a energii zápasu, v doslovném i přeneseném smyslu... a jak je to přitom všechno místné, i ty až komediálně přepálené pointy (líbání ve třech, které přejde v líbání ve dvou, aniž by jim to drahnou dobu seplo? atp.) *** Ta sebejistota umělce, který má navrch nad formou, ta radost, ta energie, splynutí v porozumění, ten nadhled a rozpustilý úsměv, když to tam je, tomu Luca Guadagnino rozumí. *** A jen poznámka navíc k tomu lidskému propletenci - jak provázaní jsou: blonďatý Art s Tashi asi nemá černovlasou kudrnatou dcerku, která věkem odpovídá tomu, že se narodila po aférce v Atlantě osm let zpátky, ale kdo by o tom chtěl uvažovat... *** Člověk by pro tu hranou podbízivost málem ani nedal pět, ale to by byla chyba, nepochopení. Usmívám se úplně potěšeně. *** (V Lib.) *~

Na sílu šustí papírem, uhlazeně, přehledně až do omletí ukázkově přežvýkaná zásadní témata. O dvě ligy níž než  Přišla v noci (můj komentář) a pořád o ligu níž než Bába z ledu (můj komentář). *~

Byla jsem na tu roztodivnost dost zvědavá, ale bohužel. Příběh nenabídne víc, ale méně, než člověk očekává po shlédnutí traileru, takže 90 minut není čím omluvit než zalíbením v povrchním rozpatlávání prvotní esteticky celkem originální roztomilosti. *** U osmiminutového kraťasu by divák snáze rezignoval na otázky, které ale u celovečeráku padnout musí, a po jejich položení se ukáže, že film neměl větší ambice, než bez promýšlení odpovědí vyždímat jeden roztomilý emotivní nápad nekonečným protahováním a variováním do mrtě, aniž by si dal práci s rozvinutím pozadí, vysvětlením poněkud bizarní situace, nebo s nějakou hloubkou příběhu, ať už toho mušlího, nebo lidského. *** Otřepaná klišé o chuti do života, odvaze k životu, strachu ze změny, o odchodech, rozchodech, otřepáních se a nových začátcích se tu demonstrují v rádobyroztomilých skečích, v kterých se ale člověk nesmí moc šťourat, takže se mu mohou celkem brzy začít zajídat. *** Existenciální momenty maličké opuštěné mušle v lidském příbytku se nijak nerozvinou, jak se vůbec stane, že komunita mušlí (nikoli skořápek přivezených lidmi z dovolené, ale živých mušlí, které potřebují jíst a spát, mají děti, postupně stárnou a umírají, a navíc pocházejí z různých prostředí a mají mezi sebou jazykové a kulturní bariéry, jak se někde letmo utrousí) žije pohromadě v lidském obydlí, jak dlouho, proč, se nijak neosvětlí. A co mezi nimi dokonce dělají oživlé keksy, buráky, tužky nebo menstruační tampony (sic!), to už je jen taková bonusová zbytečná otázka na závěr.  *** Nakonec mi z toho nejsilněji zůstala vlastně hořká pachuť, když jsem pochopila, že autor je takovým věčným režisérem jednoho nápadu, který nedokáže ani lépe rozvinout, ani opustit, protože tři kraťasy o Marcelovi udělal postupně v letech  2010, 2011 a 2014 a celovečerák upatlal v roce 2021, a mezitím nenatočil skoro nic. Takže ta neschopnost rozhoupat se a v životě se posunout, s níž bojuje filmový dokumentarista Dean i maličký Marcel, je nejspíš autentická a film je spíše - ať už chtěnou nebo nechtěnou - autoterapií než svrchovaným uměleckým počinem, což mi sympatie k němu nijak neposiluje. *** (Ve Zde s R.) *~