Marigold

Vedle série X-MEN mi právě druhý Spiderman zachutnal divácky nejvíce z toho, co nabízí filmový mainstream v oblasti komiksových remaků. Sam Raimi dokázal skvěle vyvážit humornou nadsázkou, snesitelně přicukrovanou love-story a akční rovinu s velmi slušným a rozeklaným padouchem. Film tak nabízí velmi sympatický koktejl, v němž se míchají adrenalinové pasáže (bitka na vlaku je skvostná), humorné momenty i intimní průhledy do duše hrdiny, který možná ani hrdinou být nechce. Právě ono Peterovo oscilování mezi introvertním studentem a neohroženým nad-člověkem, neustálé hledání sebe sama, to tvoří sympatický druhý plán pod bombastickou podívanou. Poměr je udržovaný ekvilibristicky a takřka až do konce je Spiderman 2 výjimečně vyrovnanou a poutanou podívanou, kterou sporadicky naruší jen přílišné patetické řečnění tetičky May. Takřka v předchozí větě je bohužel zrádné. Závěr filmu křečovitě a účelově zazdí vše, co před tím pečlivě cihlu po cihle stavěl a podívaná převálcuje zajímavý druhý plán. Hrdina nakonec nemusí řešit nosné dilema, pro co se rozhodnout, protože může mít obé – lásku i hrdinství. Ó jak já tohle pokrytectví nesnáším. I tak ve mně Raimiho pavoučí muž zanechal mnoho pozitivních dojů. Parádní ukázka mainstreamového řemesla, která se dlouho vyhýbá úskalím hlavního proudu, ale za minutu dvanáct přeci jen narazí...

Marná sláva, postupem času jsem vykrystalizoval v nekritického milovníka Humoresek, který i všechny případné vady (přehnaná epická šíře, občas škrobené dialogy, sklouzávání k prkotinám) vnímá jako nedílnou součást poetiky seriálu. Moskalykovi se díky neobyčejné empatii a režisérské zkušenosti podařilo propojit rovinu krimi s rovinou komedii a k tomu ještě přidal tu starou dobrou českou "rodinnou" seriálovou školu. Rovnováha seriálu je jasně na straně hrdinů, troufám si tvrdit, že Četnická pátrací stanice Brno funguje jako žádná další seriálová famílie... Zápletky jsou někdy až sympaticky omšelé, obyčejné a jen zvyšují autenticitu prostředí. Za zmínku stojí i Moskalykova snaha rekonstruovat reálie První republiky a soudě dle svých skrovných znalostí se mu to podařilo výborně. Nelze opomenout skvělé duo Töpfer-Trojan, tomu se říká herecký koncert...

Pitch Black je film, který mě baví. Navzdory tomu, že scénář, herecké výkony i triky indikují béčko jako prase, Twohyho interesantní režijní ztvárnění a jistá řemeslná rutina v práci se střihem a barevnými filtry tuhle podívanou zajímavě posouvá. Atmosféru má snímek taktéž velice slušnou a chemie skupinky "přežívajících a umírajících" je nad úrovní většiny survival horrorů. Navíc Vin Diesel je coby "hrdina" Riddick sympaticky nevypočitatelný a bezskrupulózní, i jeho chladnokrevné skutky spíše svědčí o choré mysli než pravé heroické podstatě. Trochu paradoxně tak Černočerná tma navzdory vstupnímu potenciálu vychází áčkověji než kdejaké žánrově spřízněné áčko... Výtvarné řešení je pěkné, tempo dobře stupňované a závěr trefený bez zbytečného patosu. Důkaz toho, že i pitomoučký scénář může při troše zručnosti poskytnout základ pro slušné horrové sci-fi.

Dívat se na filmy Tima Burtona pro mě znamená navštěvovat domov v alternativním světě. Každý z nich je jako útulný dům s krbem a rodinou archetypálních motivů, postav i postupů, které "dělají" Burtonovu charakteristickou poetiku. Karlík představuje dílo absolutně ponořené do precizní vizuality a typické plasticity fantaskního světa bizarního čokoládového mága Willy Wonky. Neuvěřitelná exploze barev i zvuků je zvládnutá s absolutní bravurou a krom dynamické jízdy po čokoládové řece zbývá jako vždy místo i pro vykreslení postav. Pravda, střední pasáž je snad až moc fixovaná na obraz, ale marná sláva – ohňostroj invence a parádních melodií Danny Elfmanna jsou natolik strhující, že člověk odpustí. Vrcholem je bezesporu parodická citace Kubrickovy Vesmírné odyseje a také to zvláštní napětí mezi laskavě pohádkovým humorem a tušeným ostřím černého humoru, bez kterého si Tima už nelze představit... Jenže Karlík po tom všem vychází neobyčejně harmonicky a všechny domnělé ostré hrany jsou obroušené překrásným finále. Ozdobou Burtonova lahůdkářství je rozhodně Johnny Depp, jehož Wonka balancuje kdesi mezi křehkostí Ichaboda Cranea (Sleepy Hollow) a excentričností kapitána Jacka Sparrowa. Jeho duet s Freddie Higmorem vychází podobně jako v Zemi nezemi nádherně i navzdory mnohem omezenějšímu prostoru. Karlík a továrna na čokoládu možná není po obsahové stránce až tak vzrušující, přesto jeho vizuální stránka, humor, kouzlo a šarm vytvářejí další perlu z dílny podivína Tima.

Jediným negativem filmu "Der Untergang" je jeho formální stránka. Nejedná se o negativum klíčové a fatální, jak se někteří "vždycky musim psát něco jiného než druzí" recenzenti snaží ve svých rozborech doložit (že, pane Šafránku...). Režisér i scénáristé zvolili pro jako hlavní vypravěčskou perspektivu "dokumentární odstup" od děje a naopak velice expresivní přístup k atmosféře. Výsledkem je, že dialogy působí strohým a nestylizovaným dojmem, zatímco dusivá atmosféra bunkru je hojně a působivě dokreslováno zvukovými efekty (ticho vs. dunění), kamerou (která se hodně lepí na postavy a podporuje klaustrofobický a bezvýchodný dojem) i střihem (spojování iluze interiérů s naturalismem v exteriérech). Zatímco expresivní složka filmu funguje na výbornou, ona dokumentárnost má tendence sklouzávat do přílišné polopatičnosti, mnohoslovnosti a nudně větvených dialogů, které určitou repetitivností berou filmu spád. Nijak fatálně, ovšem. Velice se osvědčilo i zavedení "druhotného" vypravěče v podobě Traudl Jungové, která zprostředkovává civilní pohled na ikony Třetí říše – onen civilní pohled, který je ve své naivitě a zaslepenosti snad nejtragičtějším rysem filmu. A dokumentaristický dovětek Jungové ho jen pointuje ve vší nahotě "... měla jsem se víc zajímat..." Mrazivé završení jedné z linií. Jenže "Der Untergang" má linií více a nutno přiznat, že všechny dokázal režisér Oliver Hirschbiegel ztvárnit s jistotou a přesvědčivostí. Výsledkem je snímek syrový atmosférou, dráždící otázkami (které si divák musí zodpovědět sám) a deptající tím, že nic nezastírá ubohými vějičkami heroického patosu. Německá kinematografie úspěšně složila státnici z poválečné dospělosti...

V první polovině je atmosféra filmu skutečně strhující a emocionálně zničující – Mothman útočí krátkými střihy, znepokojivou nedořečeností záběrů, které by byly jinde dohrány až do konce, nepříjemnými zvukovými zášlehy. Nejasnost a nejednoznačnost, s jakou je příběh rozehrán, napomáhá vcítění se do slibně zauzlovaného děje a bohužel vybičuje očekávání ad absurdum. Po fázi napětí však přichází fáze zklamání – výjimečně ne proto, že by zdroj tajemna byl cosi trapného (Mothman mě bude ve snech strašit ještě dlouho), ale prostě proto, že je tajemno užito v tradiční hollywoodské selance. Ve svém vyznění mi Mothman Prophecies tak trochu připomnělo thrillerovou verzi Ducha, což je, přiznejme si, dosti otřesná imprese. Mark Pellington nedokázal po celý film uhlídat obsesi rekvizitami a v jeho druhé části je to přemaštěné, překombinované a tragicky nedomyšlené. To, co zpočátku sloužilo jako znepokojivý náznak, funguje v závěru jen jako přebytečná proprieta, jejíž využití je "vysvětleno" jinakostí světa přízraků. Opravdu alibistické. Poněkud chatrně působí i herecké výkony, které se postupem času zvrhnou do přehrávaných tyrád bez přesvědčivosti. Velká škoda, kdyby Pellington a spol. uhlídali skvělé pnutí z úvodu a nenechali se strhnout k dofabulovávání už tak silného příběhu, jednalo by se o thriller nejvyšší kvality. I v této podobě však napětí a intenzitou strachu překonává Mothman bez problémů ty nejděsivější záběry čajíčkovitého 6. smyslu.

Naprosto vyčerpávající pohled do nechutné kuchyně Johna Carpentera a dalších tvůrců kultovního horroru Věc. Důraz na každý možný detail a informační hodnota jsou téměř zničující, ale svého času neprávem zadupaný film si přesně takovou péči zaslouží. Fanouškům nelze než doporučit.

Jak to tak asi nejlépe vyjádřit... Téma vampyrismu mám velice rád a nevadí mi ani popkulturní mutace Vampire: The Masquerade. Vadí mi spíše "odvary z odvaru", které klohní šéfkuchaři v Hollywoodu a Underworld je přesně ten případ. Celkem se mi zamlouvala atmosféra některých záběrů, dobrý mi přišel i upírský guru Viktor a jeho protiváha lykan "Pepa Vojtek" Lucius. Jinak jsou postavy motivačně slabé a co hůře – tragicky zahrané (zejména barbínka Kate je tristní). Největší looser je ovšem rejža Len Wiseman... on ten film mohl být sice pitomý, ale přitažlivý, ovšem ve stávající podobě je pouze pitomý. Odpustil bych naprosto okaté a neumělé kopírovaní vizuálního stylu bratří Wachovských, ale velice těžko lze odpustit totálně chaotické a choreograficky chabé akční scény, které vrcholí v závěru nepřehledným hemžením strejdů v černých hubertusech... Hádat v kanonádě střihů, kdo je kdo, je zbytečné a tak nějak to charakterizuje celý film. Underworldu chybí silný konflikt a nositelé dramatu, jasně vytyčená dějová linka, zvládnuté choreografické řešení. Místy mu nechybí slušný akční spád, ale zmíněná chaotičnost a dialogy vedené ve směšně obřadním duchu mu podkopávají nohy do slabého průměru.

Pozoruhodné v detailech, leč strašlivě nevyvážené v celku. Bilalův film mě přesvědčil některými částmi výtvarného řešení, zejména vizuální stylizace prostředí depresivní cyberpunkové aglomerace je špičková, naproti tomu animace lidí pokulhává a zejména jemnější emoce není schopna vyjádřit vůbec. Živí herci jsou naštěstí jiné kafe, jak rozervanec Nikopol v podání tradičně skvělého Thomase Kretschmanna, tak křehce tajemná Jill Lindy Hardy. Velice nevyrovnaný je scénář, který vznikl dle zjevně mnohem komplexnější komiksové předlohy, z níž však povstává pro nezasvěcené pouze zmatená drť jmen a nikam nevedoucích osudů. Ve filmu se tak příliš dlouho vytváří jakýs takýs nosný příběh a jeho vizualita nedokáže určitou vykořeněnost dialogů i osudů uprostřed nehostinného fikčního světa nahradit. Nelze popřít, že pro osoby znalé komiksu se vše jeví jinak... Ježto se však mezi ně neřadím, musím nutně posuzovat Immortel jako zmatený a místy nudný pokus nové generace, který teprve v závěru dokáže evokovat čitelnou atmosféru a vygenerovat jistý emotivní náboj. Enki Bilal si ukousl velké sousto, přeplnil ho symboly a obrazy, čímž rezignoval na pozornost nezasvěcených. Krom toho však nedokázal jako filmař udržet svoje dílo v koherentním celku, což je chyba těžko svalitelná na předlohu...

Je ot patřičně plytké, samoúčelné a frikulínovité, leč až mě udivilo, že mě to celkem bavilo. Scénář se slušně trefil do hovorové češtiny a neologismů, Janák dokázal film v rámci možností moderně slepit, hlavní herečtí představitelé zase dost uvolněně zahráli a souboj s matadory stříbrného plátna zvládají se štítem. Kvalitní je i převážně Chyškův soundtrack no a samozřejmě pánská část ocení jisté prasečinkami zavánějící scénky, v nichž se lze pokochat jemnou estetikou těla Barbory Seidlové a Martiny Klírové... Zdá se vám to pubertální? No fajn, tak proto ty tři hvězdičky.