Marigold

Komedie je to jen zpola, zejména druhá polovina je poměrně dost trefným a hořkým dramatem, které kupodivu obstává i v porovonání s veselejšími stránkami filmu. Za pochvalu stojí výborně trefená atmosféra, trefený styl mluvy (většina dnešních snímků by mohla jen závidět) a výtečné herecké výkony dospívajících. Mám pocit, že čím jsem starší, tím méně se tomu filmu směju... a to není výtka.

Velmi kvaklitní dokument o člověkovi, který jako málo kdo ovlivnil svým humorem naší dobu – je až neuvěřitelné, v čem všem má Svěrák vlastně prsty a kolik toho, co říkáme, pochází z jeho hlavy. Synátor Jan Svěrák vše pojal zábavně, nebojí se vyvést na povrch i napjatou atmosféru mezi ním a otcem (ale trochu i mezi Svěrákem a Smoljakem). Vše dobře doplnil hudbou z "tátových" filmů a osvěžil ukázkami. Celé je to takové člověčí, zábavné a vtipné... no a taky smutné, jak už to tak v životě lidským bývá.

Filmový debut scénáristické dvojky Svěrák-Smoljak se nese ve znamení kvalitní crazy komedie a také křečovité snahy udělat vtip za každou cenu. Jáchym se snaží být nasycený gagy, ale v té záplavě nedotažených pokusů a náběhů se člověk přeci jen trochu ztrácí. Přesto Donald, Chocholoušek a STS Chvojkovice Brod patří dnes neodmyslitelně do českého kulturního kánonu a ačkoli Jáchym nedosahuje kvality mnoha pozdějších okusů cimrmanologické dvojky, pořád se na něj dá dívat s úsměvem a bez pocitu trapnosti. A vizionářská karikatura autoservisu, kde se zaměstnanci sledují prostřednictvím průmyslových kamer a dohlíží na ně starostlivý psycholog... jó, ta dneska sedí.

Pohádka, kterou jsem jako dítě sotva dokázal ocenit, ale ledva odletěl čas praků a indiánů, vyklubala se z ní neobyčejně poetická a aktuální věc, na kterou se člověk rád podívá kdykoli znovu. Werichův pohádkově-modernistický námět skvěle opentlil hláškami Zdeněk Svěrák a zhmotnilo jej ústřední fenomenální herecké trio s asistencí plejády skvělých bočních rolí. Připočteme-li nezapomenutelnou titulní písničku a laskavou hravost, která tu zůstala z knižní předlohy, patří Tři veteráni rozhodně do zlatého fondu české kinematografie. A na ty Slováky vlastně taky nezapomínat... s velbloudééém!

Draculovská verze Toda Browninga opouští dvě podstatné věci, charakteristické pro předchozí verzi Friedricha Wilhelma Murnaua: expresionistické mistrovství formy a vidění Draculy jako nelidského monstra. První odklon je jednoznačně ke škodě, film působí vizuálně dost nepřesvědčivě a určitá umělost narozdíl do expresionistických kulis boří genius loci filmu. Více než dvě třetiny snímku se odehrávají v nudném salónním prostředí Anglie, scénář prudce redukuje rumunskou expozici i finále v opatství ve Whitby. Prostřední část se zamotává do repetic podobných dialogů i scén a nemohu si pomoci, když není na plátně Dracula, je poněkud nudná. Browning působí jako filmař těžkopádně, střih je hodně uhozený a narozdíl od Jamese Whalea (téhož roku natočil Frankensteina) nemá takový dar pro kompozici obrazu. Druhý odklon však téměř vše napraví. Bela Lugosi dodal Draculovi aristokratický rozměr, který mu přihrblý Max Schreck upřel, a umocnil démoničnost a charisma, které z transylvánského hraběte čiší. Jeho "I am... Dracula" je jedinečným svědectvím o tom, jak hluboko se Lugosi do postavy ponořil a jak labužnicky s ní vychutnal každičké slovo. Detaily na jeho tvář s expresionisticky zvýrazněnýma očima nepůsobí při nejlepší vůli směšně ani v čase splatterů a slizu. Je to právě jeho díl zásluh, který učinil z této verze Draculy kult, byť např. Coppolova verze je filmařsky mnohem dokonalejší.

Ani více než sedm dekád nedokázalo jedinečnému testamentu starého Hollywoodu, v němž vládlo tajemno, fantazie, křehké krásky, neohrožení hrdinové a děsivá monstra, ubrat na síle. Zejména vizuální stránka je šokujícím způsobem nadčasová a určitý punc naivity už se stal pevnou sučástí poetiky filmu. Nejen z efektů však King Kong živ jest – jsou to i výborné scény na lodi, které rozdmýchávají horečnaté očekávání událostí mistrovským způsobem, a to za světla dne (především kamerové zkoušky Ann Darrow). Samotný Kong působí oproti předchozím verzím mnohem brutálnějším a animálnějším dojmem, přičemž kráska v nesnázích samosebou nepojme nejmenší dávku sentimentu k jeho osudu. Její neustálý hysterický křiky, provázený řevem monstra, je až nesnesitelně afektovaný, ale k téhle verzi prostě patří. Sympatie k obří opici jsou především druhotným produktem diváků, kteří si chlupatého obra zamilovali a dali mu více lidského než jeho stvořitelé. Ochutnávka filmového řemesla starého střihu ve své nejsolidnější podobě, to je King Kong. Film plný skvělé atmosféry a pastva pro oko, které nachází zalíbení v černobílé estetice 30. let.

V King Kongovi z roku 1933 je jedno místo... Ann stojí před kamerou a Carl Denham ji předříkává, co má dělat. Scéna vrcholí slavným "scream Ann, scream for your life" a větou "what´s the thing she´s really going to see". Síle a atmosféře této scény se Jacksonův remake přiblížit nedokázal, ale to mu nelze mít za zlé. Jeho Kong je spíše než děsivým monstrem, která ježilo diváků vlasy hrůzou na hlavě, polidštěným a hravým veleopem, které útočí na úlně jiné oblasti. Je to monstrum stvořené tak, jak ho chtělo vidět každé dítě, monstrum ochranitel. A společně s ním jsou pozměněny i archetypální podoby hlavních aktérů – Ann není křehká a bezbranná kráska, která polovinu filmu hystericky prokřičí, Carl není entuziastický dobrodruh s kamerou... Naomi Watts je emancipovanější, odvážnější, aktivnější... a skvělá. Jack Black je sebestředný, sobecký, křivý... a skvělý. Je to právě on, kdo zahubí mocného Konga, jeho touha po zisku, touha prodat tajemství za cenu jedné vstupenky. Velká a dle mého vydařená aktualizace King Konga. To, že se netvor proměňuje z děsivého na sympatického, mu paradoxně na síle neubírá. Na síle filmu ubírá velký nedostatek sebekritiky a ochoty vynechat zbytečné mnohomluvy a nadbytečné scény, které zabíjejí tempo i emoce. Vizuální obžerství a opakování některých scén se nevyplatí v závěru, který vyzní poněkud do ztracena. Škoda, přitom stačilo, aby se Jackson a spol. trochu oprostili od lásky k příběhu a dali mu pevnější tvar. Stejně tak se mohl režisér vyvarovat zbytečných a přesládlých klišé, které nemají s poetikou původního filmu z roku 1933 co do činění. Být jich méně a být umírněnější, bylo vše v naprostém pořádku. I tak je ale King Kong královskou podívanou a filmem, který má kouzlo "ztracených světů", patos hrdinů, krásek a monster. Chybí mu ale soudržnost a vnitřní energie Pána prstenů, chybí mu skutečně silné emoce... Nechybělo mnoho a vše bylo v pořádku, nicméně ve stávající podobě King Kong pouze naplnil má nijak přehnaná očekávání a to je od Jacksona poměrně málo.

Pozoruhodný pokus o spojení thrilleru a psychologického filmu kolísá, stejně jako kolísá režijní jistota Seana Penna. Ten střídá brilantní momenty (úžasná scéna, kdy Jack informuje rodiče zavražděné a divák slyší pouze hysterický chór krůt, které lozí všude kolem) s momenty čistě průměrnými a nezáživnými. S trochou relativizace dalo by se tvrdit, že když film funguje jako psychologická studie (sonda do osobnosti samotářského a podivínského detektiva v důchodu Jacka), nefunguje jako detektivka (hledání tajemného vraha malých dívek) a vice versa. Obě složky naštěstí silně spojuje motiv Jackovy posedlosti, která jednak pramení z roviny detektivní (slib matce zavražděné), jednak vyvěrá z Jackovy problematické osobnosti (neschopnost přiznat si, že starý život je pryč). Detektivovo lavírování mezi starým a novým životem vyústí do trochu neprůhledného balancování na hranici lásky a chladnokrevného využití. V některých momentech má film až neskutečně intenzivní atmosféru, někdy se prostě a jednoduše utápí v subjektivní kameře a natahovaných detailech. Nicholsonův výkon je přesvědčivý, znovu se ukazuje, že je hercem detailu. Potěší Benicio Del Toro v roli retardovaného indiána. Potěší i (pokolikáté už?) soundtrack Hanse Zimmera... Chtělo to trochu více sebekritiky a především větší vyváženost mezi rovinou thrileru a psychologického portrétu. Čtvrtá hvězdička čistě za výtečný závěr, který se vymyká klišé "mládí musí uznat neomylnost staré školy".

Naprosto symbolicky končí Menzelův film dlouhým záběrem na sestup do tmy pod zem – protože takový byl na dlouhá léta jeho osud. Jedna z posledních vlaštovek svobodné kinematografie let šedesátých působí dnes syrovým a nečesaným dojmem – různá kvalita obrazu, prudké střihy, kazy v obraze, to všechno připomíná nucené zapomění, které stihlo Skřivánky. Syrová je však i tvůrčí metoda, kterou scénáristické duo Menzel-Hrabal zvolilo. Drsná báseň ve filmové próze, kde lyrickou část obstarávají neutěšené nájezdy kamery na panorama ocelového království krásné Poldi, tu epickou pak útržkovité a silně stylizované dialogy. Skřivánci na niti jsou svéraznou narativní záležitostí, která jen málo řekne o svých aktérech, hlavní řečí je skvostné herectví všech zúčastněných a pak ještě jakoby záměrně nekomentovaná absurdita, kterou Hrabal a Menzel vytříbeně vkládají do provokativní mozaiky. Ta nežaluje a nepatetizuje, ale ve stylu nové vlny dokumentarizuje a odhalením skutečné podoby věcí, jejich podstaty, vyvrhuje na světlo světa děsivou absurditu 50. let ve vší nahotě. Nalezneme tu paralelu s Hrabalovou poezií (Krásná Poldi) i prózou (Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet), ale i s žalující vypravěčskou neutralitou prozaika Josefa Jedličky (Kde život náš je v půli se svou poutí). Symbolický svět šrotiště, které zrcadlí svojí dob, je okatou metaforou přetavování člověka do amorfních bloků šrotu, výtečně trefené postavy zase odpovídajícím vzorkem společnosti po třídní bitvě... Kolem a kolem jedna z nejlepších výpovědí o prokleté době, která si žádá diváka pozorně vnímajícího. Asi proto se nikdy nestane obecně akceptovanou klasikou.

Jirotkův originál patřil dlouho k mým favoritům a nutno přiznat, že suchý anglický humor funguje mnohem lépe v knize než ve filmovém zpracování. To má sice správné dobové ladění, ale místy bych skoro řekl, že repliky příliš nejdou hercům od pusy a výsledkem je trochu přehraná a afektovaná komedie, která ztrácí to nenapodobitelné suché kouzlo knižní předlohy.