Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Komédia
  • Akčný
  • Dokumentárny
  • Krimi

Recenzie (2 137)

plagát

Čierni baróni (1992) 

Černé barony mám rád. S atmosférou 50. let sice nemají až tak společného, ale je to snímek satirický, idylizující, a tak je ho třeba i vnímat. Je to film doslova zahláškovaný dobovým patosem, který Švandrlík zjevně ovládá mistrovsky, je to film plný výtečných herců i neherců, je to skvělý souhrn skečů a vskutku pitoreskních charakterů z dobového panoptika. Vše provedeno s lehkostí, samozřejmostí a uvěřitelností. Dobrá komedie.

plagát

Spider-Man (2002) 

Vlastně platí totéž, co jsem napsal o dvojce, i první díl představuje komiksovou předělávku s poměrně svojským duchem, dobrými herci a slušně napsanými postavami. Odmyslím-li si občas trochu afektované dialogy a zákonitou předvídatelnost, je první Spider-Man výtečnou zábavou, která má hlavu i patu, kde jí člověk čeká. V dobrých tricích, slušném napětí, solidním (byť ne strhujícím) soundtracku Dannyho Elfmana. Na dvojkou převažuje přítomností a charismatem Williama Dafoe v civilu, naopak ztrácí ve chvílích, kdy se tento "zakuklí" do zelené masky, která prostě ubírá jeho civilní démoničnost. I efekty už působí poněkud zastaraleji a následovník je v tomto ohledu dozajista působivější pastvičkou pro oči. První díl je též trochu "nezávaznější", pubertálnější, hravější, pravé dilema super-hrdiny čeká až na druhý díl. To ovšem nelze brát jako negativum. Poctivé 4 hvězdice do kožuchu a vskutku koukatelná zábava.

plagát

Timecop (1994) 

Ono se k tomuhle něco skutečně blbě vymýšlí. Je to ta nejobnošenější béčková vesta, ze které chvílemi zasvitne nějaký náznak napětí a cár celkem slušného námětu. Opravdu zazáří jen několik málo míst, kde Jean Claude rozehraje své herecké nadání v grimasách tak tajemných, že i Mona Lisa proti němu vypadá jako čitelná úřednice z banky. K vizuálním efektů nelze než s lítostí poznamenat, že jich mohlo být víc, neboť jsou tak kouzelně nejapné a amatérské, že zaručeně baví. Stejně tak design vozidel, proti nimž vypadá vytůněná Škoda Rapid vulgo Upír z Feratu jako Tie Fighter proti trojplošníku Rudého barona. Maličko škoda, že se scénárista více neopřel do dialogů, mohla být i velká legrace a nejen pár krásných perel ducha, volně roztroušených ve vizuální hlušině. Takhle je Timecop jen snesitelná nuda o cestování časem

plagát

Oceľový tátoš (1924) 

Tradiční americký patos v embrionálním stádiu, které jaksi mimoděk vyvolává svou dobovou strnulostí, přepjatostí i naivitou upřímné pobavení a zaujetí, jaké je filmům němům éry vlastní. Narozdíl od ideově i vizuálně brilantního a sofistikovaného filmu německého udivuje Ocelový oř spíše některými technickými vychytávkami a též tím, že vpodstatě předdefinovává pozdější podobu westernů. Na tenhle film se už dá dívat pouze s lehkým úsměvem na rtech, neboť prvoplánová smíšenina melodramatu a oslavy práce železničářů vyznívá už vskutku čistě dobově. Přesto (či právě proto) nádherná ukázka němého řemesla a film v pravém slova smyslu kanonický.

plagát

Metropolis (1927) 

Společně s Kubrickovou Vesmírnou odyseou vizuálně nejdokonalejší a esteticky nejvybroušenější film, který znám. Fritz Lang dokázal své monstrózní dílo opatřit natolik dokonalým zevnějškem, že navzdory stárnutí technologií výsledek neztratil na svém magnetismu a sugestivitě ani malý kousek, ba naopak, ta zvláštní stará patina jen zesílila funkcionalistickou precizinost a gotický rozmach tvarů. Podání obsahu, pravda, už přeci jen trochu zestárlo, leč přece jen ono "prostředníkem mezi mozkem a rukama musí být srdce" je v důsledku neobyčejně naléhavé a aktuální. Výtečná vizuální stránka posiluje plasticitu prostředí – na jedné straně až rituální prostředí industrualizovaného srdce města, na druhé straně moderní a přepychové pozlátko. Drama střetu mezi proletariátem (podzemním jádrem města) a buržoazií (smetánkou z povrchu, vedenou bezskrupolózním Johem Fredersenem) je sice rozprostostřeno na plochu pro současného diváka až nezdravě rozsáhlou, nicméně neustávající invence a obrazová preciznost, která svou kompozicí i tvarovou znepokojivostí jasně odkazuje k vrcholnému expresionismu apeluje na divácký požitek a dráždí ty buňky, které dokáže stimulovat jen skutečná filmová lahůdka. Metropolis je formálně naprosto dokonalý film, které se současné rychlokvašky, v nichž navzdory hi-technologiím není ani náznak umění, mohou jen závistivě dívat na paty. Je to zároveň film, který má jasné a přesvědčivé poselství. Obě složky tvoří nestárnoucí klenot, který mám po každém shlédnutím raději a ke kterému pociťuji stále hlubší úctu.

plagát

Pravdivé lži (1994) 

Nemohu si pomoci, ale to, že Arnie střídá své 3–4 standardní grimasy s větší intenzitou než jindy, ještě herecký výkon nedělá. Prkenný svalovec prochází bonodovskou expozicí s elegancí připosraného gymnazisty a člověk si říká, že mu ta kůže a tlučení zloduchů přeci jen sedí více. James Cameron odvedl celkem slušnou práci, ale opravdu nechápu, proč má film s tak řídkou zápletkou celých 144 minut, když by se obsah vešel do devadesáti a vtip tak do dvaceti. Některé akční sekvence (zejména ta s Harrierem) jsou skvělé, svůdný tanec Jamie Lee Curtis je opravdu sexy a jisté gagy perfektní (např. ten s baterkou v kameře vyznívá i dnes dosti aktuálně). Bohužel jsem se poi většinu filmu nudil a snažil se v mixu rodinné komedie a špionského akčňáku najít něco skutečně nosného. Určitě to není příběh, který se vytratí do ztracena, určitě to není Arnieho křečovitá etuda, ba ani naditý živůtek Jamie Lee a zabijácké tělo slečny Carrere... Není to ani Cameronova režie... tak co to vlastně probůh je???

plagát

Volavka (2002) 

Vskutku výtečný thriller, který mě mile překvapil upozaděním akce a vytažením perfektní režie, která si s malými výjimkami vystačí bez brutality a divokých přestřelek a pracuje pouze s náznaky a "nezávislým" třepením narativní linie do zdánlivě nesouvislého proudu střihů a časoprostorých přeskoků. Expoziční část je možná "roztřepená" až příliš a dost dlouho trvá, než se divák ve změti retrospektiv a dteailů trochu zorientuje, ale vzápětí se už perfektně vyvážený příběh dvou dvojitých agentů (každého na jiné straně barikády) rozjede skvostně. Ústřední duo asi nejlépe vystihuje prostředí, v němž žijí – inspektor Lau v dobře zařízené domácnosti s pohlednou přítelkyní, volavka Yan na věčném útěku, z nějž nachází únik jen na střechách domů a v křesle své psycholožky. Perfektní atmosféru zajišťuje jedna hodně specifická a moderní kamera, jednak výborné herecké výkony a hudební podkres. Volavka není přímočarý thriller, pohrává si s decentními náznaky, nesměřuje k lineární koncovce, ale zpochybňuje dobro a zlo a dokáže i překvapit kvalitním twistem. Ač to není žádný myšlenkový kolos a extra promyšlený labyrint, funguje přesně jako hodinky a dokáže pohltit svým zvláštním civilním tónem.

plagát

Na brehu (2000) (TV film) 

Z jednoho úhlu pohledu mě celkem mrzí, že scénář Na břehu byl zpracovaný jen jako televizní film, z druhého jsem tomu rád. Mlucahy si totiž paradoxně mohl dovolit natočit až okázale lyrický katastrofáč, ve kterém divák marně čeká na nějaký dravý zvrat do tradičního schématu "naděje na záchranu existuje a hrstka statečných ji promění ve skutečnost". Mnohem víc než o akční záchranu světa tu běží o vztahy charakterů, slušně provedenou milostnou linii, moralizování a vskutku epochální mírovou agitaci, která je proto snesitelná, že se neohlíží na hranice velmocí. Na břehu je film působivý už proto, že si po vzoru hollywoodských katastrofických špektáklů nemůže dovolit servírovat masové scény zmaru. "Highlander" Rusell Mulcahy je překvapivě silný v náznacích, které velmi působivě mapují konec lidské společnosti (mrtvá rodina pokojně ležící na posteli, drancování v Melbourne). Od režiséra jeho kalibru bych skoro čekal povrchní lpění na efektu, ale Na břehu se naopak snaží o poctivou práci s charaktery a z každé efektnější scény těží maximum. Bohužel, limity všech složek (vizuální, herecké, režijní atd.) jsou místy příliš patrné a film má tendence být až trochu přepjatý a křečovitě emotivní. Záchvěvy diletantství a televizáckého průměru jsou časté a jinak výtečný příběh poznamenávají víc než zdrávo. Jenže i přesto je Na břehu stokrát působivější výpovědí o apokalypse než 99% velkoprodukcí fúzovaných do jedné. Pokud očekáváte velkolepou efektovou řež, v níž hrdina zachrání svět, obejme ženu, políbí dítě a dojatě se vysmrká do vlajky, dejte ruce pryč. Naopak pokud čekáte ve své podstatě konzervativní a lyrický příběh několika postav tváří tvář zániku světa, zkuste pobýt Na břehu. Jsem přesvědčený, že se tvůrcům záměr povedl, byť s malými výhradami.

plagát

Collateral (2004) 

Bezmála dokonalý thriller, který spojuje lehkost a komplexnost nezávislé americké kinematografie a bezchybnou vizuální pompu hollywoodských filmů. Michale Mann našel naprosto dokonalý tón narace, který je úzce napojen na skvělý soundtrack – tu zádumčivě analyzuje nitra postav, tu dynamicky rozvíjí akční sekvence. Chvíli klip a chvíli velmi citlivá a svérázná studie dvou naprosto odlišných charakterů. Právě dvojice Cruise-Foxx je bezchybně předoucím motorem téhle podívané, cynický a machiavelistický zabiják versus idealista a průměrný snílek. Jejich vzájemná chemie drží film i tam, kde se jakoby chvilkově vytrácí jiskra příběhu, jejich vztah dovedně balancuje na černém ostří komedie a osobního dramatu. Po víceméně poklidném (snad až trochu moc) začátku a skvěle natempovaném středu přichází oslnivá finální gradace, kterou narušuje jen až příliš okatě signalizovaný twist. Dá se bohužel vytušit už v prvních minutách, ale to katarzi Collateral nijak nebrzdí. Brilantní práce kamery a brilantně napsané dialogy i vymyšlené postavy udrží tuhle podívanou v neskutečné rovnováze, kde jemnou psychologickou hru precizně vyvažuje adrenalin. Michael Mann vyrobil husarský kousek, strhující thriller s neodolatelným cynismem, skvělými postavami, přesahem k dehumanizované realitě dneška a nezaměnitelnou atmosférou spící a nezúčastněné megalopolis. Smekám.

plagát

Hra (1997) 

Daiva Finchera mám rád pro jeho talent "udělat" velkou atmosféru a vtisknout každému filmu specifický styl. Přesto má s Hrou určitý problém, protože mi tahle scénáristická mystifikace připadá jako film na jedno použití. Ne že by mě nebavilo sledovat způsob, jakým se celá ta hra s divákem děje, ne že by Fincher neopatřil snímek svým typickým režijním stylem. Prostě tam chybí to neurčité jiskřivé něco, co má v sobě třeba "Sedm". Na druhou stranu, tohle je čistý a velmi přímočarý thriller, čili vytýkat mu nedostatek hloubky je nespravedlivé. Na pobavení dost dobrý filmový materiál.