Marigold

Fat old man... to bohužel neplatí jen o bohatýrském korpusu Johna Waynea, ale i o bohatýrském korpusu téhle nostalgické westernové podívané, která viděna současnýma očima doplácí na proklatě těžkou zadnici. Navzdory několika pěkným místům je to jen taková plakátově sytá koňská estráda pro penzisty, která zejména po starozákonně potemnělém remaku Coenů vypadá jako hodně muzeální exemplář.

Jedna velká westernová poezie páchnoucí po střelném prachu, po fazolích a po slzách. Film, který se v coenovském rodokmenu asi nejvíce blíží No Country For Old Men, ale svou pokorou vůči žánrovým konvencím a naprosto brilantní práci s ústředním trojúhelníkem vytváří v bratrském univerzu velmi příjemné a vřelé místo nostalgie a melancholie po starých zaprášených časech hrdinství.

Shyamalanova nekontrolovaná filmová sebevražda... film zcela mimo sebe.

Barvitý fiktivní folklór, trocha hipísácké poetiky pěstování jablek a nezávazného sexu, trochu mdlé detektivky nakopnuté až závěrečným twistem. Ano, atmosféru tomu nelze upírat, zvučné to umí být jako témbr Christophera Lee - hlavně v epickém závěru. Ale filmařské provedení je opravdu průměrné, plné naivity a v rozšířené verzi i dost rušivých vizuálních nadbytků. Zkrátka a dobře mě ten film ani zdaleka nechytil tak, jak by se u podobně laděných bláznivin, které pokládám za svůj srdcový kapitál, slušelo. Klidně mě upalte, skvělý nápad, lehce nadprůměrný film.

Pořád jsem čekal, kdy se to sladké chvění mezi vírou a nevírou, mezi dogmatem a herezí vytratí v nějakých debilních hororových klišé a jsem příjemně šokovaný, že se to nestalo. Scénář udělá se všemi klíčovými postavami to nejrozumnější - nechá je zabloudit v mlhách svých bludů a obsesí (čili z narativního hlediska vítězí zdravý rozum). Smith mě dostal už tím, jak diváka nechce opíjet výpravou, ale moderními prostředky ho tlačí přímo doprostřed boláky prolezlého světa - hodně to připomíná historické produkce HBO. Velmi solidní herecké výkony podtrhuje adekvátně dramatická hudba. Nutno říci, že to celé zatím zpracovávám, ale když si odmyslím pár prkennějších momentů, je to solidně promyšlená a skvěle zrealizovaná variace na všechny další variace Conradova Srdce temnoty. I to nadívání středověku hodně moderním myšlenkovým obsahem mi nijak zvlášť nevadilo. Silné ****.

V soutěži o nejzpackanější námět vyhrává Gans preparovanou vlčí mordu. Smutné je, že proto, jak ten film dokáže být místy napínavý a dobře postavený, není zase na jiných místech patřičně vtipný. To střídání potrhlé akční roviny s potemnělým dramatem o přicházející změně řádu se prostě mydlí jak ožralí štamgasti laciné hamburské krčmy. Chtělo to méně kung-fu, méně Vinnetoua a více zkažené mondénnosti, jakou do filmu vnáší reálie a skvostný Cassel. Nápad se mi zdá brilantní, zpracování přepálené jako laciný hambáč u stánku.

Výrazově neobyčejně úsporný a skromný film, který sámskou legendu líčí s mrazivou věcností a tlumenou emotivitou. Díky tomu je Gaupova verze mýtu srozumitelná, plná přirozeného života a zajímavých momentů spíše národopisného než filmového charakteru. Čistý a nenápadný severský epos o pomstě a rituální jednotě člověka a světa.

Fascinující skládanka motivů a vlivů, které prostor vlaku proměňují v alegorický a konotacemi nabitý prostor – od černo-bílé osudovosti filmu noir, přes klasickou "whodunit" detektivku až po existenciální grotesknost Trierovy Europy. Dalle skvěle žongluje náladami, poťouchlými filozofickými dialogy, v nichž se to blýská jiskřením mezi zdáním a skutečností, mezi religiozitou a zištností; přeskakuje ke groteskním prvkům, kamera hravými změnami perspektivy navozuje zcela protichůdné pocity a Iluze se stávají vzrušující a filmovým jazykem napěchovanou podívanou o směšně-tragické lidské existenci v iluzích a deziluzích. Bohužel, pára časem dochází, okouká se "hitchcockovština", "lynchovština" i "severština" a tenhle vlak dojede do Berlína na samoúčelný volnoběh stále prvoplánovějších vtipů. Jeho skutečná sžíravost se kamsi vytratí (částečně ji naleptají hnusné CGI exteriéry) a zbyde "jen" svérázná černohumorná komedie, jejíž tvůrce chtěl ukázat možná až příliš štědrý rozmach.

Pokus o melodramatickou gangsterku, který je úplně mimo – psychologií, dialogy i režií, která místo rytmizace čile retarduje. Pokud si odmyslím, že to celé nedává vůbec žádný smysl a film je spíš věšák na klišé (která se mezi sebou navíc mlátí), musím ocenit skvostného Farrella – když v kvádru a s pistolí v ruce krouží po plátně, je v tom až bondovská elegance... A Thewlis, jehož postava je imrvére na tripu, takže mu člověk to nelogické blábolení odpustí (ostatní postavy, pokud vím, drogy neberou). Jinak je to ale dost prostoduchá slátanina chlapa, co se snaží tvářit jako Ritchie políbený duchem de Palmy. **1/2 (nahoru zaokrouhluju víte proč)

Slavoj vládne mocným nástrojem jménem psychoanalýza a tím nástroje dokáže otevírat temné a nesymbolizované prostory za obrazem a odhalovat, že celá kinematografie je vlastně jedna velká rázová vlna ze záchodové mísy... což je mimochodem ta největší poklona, kterou ji slovenský enfant terrible a nejnebezpečnější filozof západu může složit. Neobyčejně zábavný, podnětný a atmosférou přetékající dokument, který sice opisuje základní Slovincovy neduhy (eklekticismus, oblibu v nadhození myšlenky a jejímu zakecání i občasné nadměrné spekulativnosti), ale jinak se od něj nelze odtrhnout... tedy za předpokladu, že ve vás jména jako Lacan či Freud vzbuzují něco jiného než odpor.