Marigold

Teprve stříbrné plátno mi konečně umožnilo pocítit velikost tohoto skvostu, který mi v omezené a mělké ploše televizní obrazovky přišel vždy jaksi rozvláčný a bez hloubky některých dalších Coppolových děl. Byl to, samozřejmě, omyl. Kmotr je neobyčejně robustní epikou, ryze narativním filmem, jehož monumentálnost je plná jemných detailů a scén vystavěných s architektonickou precizností (způsob, jakým režisér mistrně kombinuje různé složky vypravování, aby umocnil intenzivní napětí, je jedinečný). Nelze ho konzumovat po částech, nelze u něj vypnout pozornost. Coppola je intenzivní, scény do sebe logicky vplývají (prolínačkový střih není samoúčelný) a fascinující je sledovat proměny postav, které jakoby s filmem stárly a radikálně se vnitřně přetvářely. Kmotr je "film-život", radikální manifest fiktivního času, který svou sevřeností a silou dokáže zcela ovládnout ten aktuální. Podmanivý, kontemplativní zážitek, který to plátno velké skutečně potřebuje.

*SPOILERY* Klíč k tomu, proč si Kári zvolil zdánlivě odtažité a jen rámcově související příběhy soudce a "asociála", může spočívat v jednom zdánlivě nedůležitém detailu, který ale režisér "záhadně" zdůraznil. Jedná se o dvojitou scénu s kolečky papíru z děrovačky, které na sebe nejdříve zoufalý soudce sype a o něco dále, při stejné činnosti, je outsider Daniel označí za díry (načež je opraven, že se jedná o ústřižky, díry že jsou v papíru). Tahle "psychoanalytická" drobnost poměrně věrně vystihuje obě protikladné postavy: soudce má vše, přesto mu stále cosi chybí, cosi ho vykořeňuje a žene do zoufalé samoty. Daniel nemá nic a po ničem netouží, k systému (velkému druhému) se staví s naprostou pasivitou, která nemá nic společného s revoltou, mnohem více s nepochopením, že tu vůbec nějaký "symbolický řád", jemuž jsem podřízen, je. Právě Danielova indifirence k předmětu touhy a "trhlině" ve skutečnosti je nakonec to, co mu umožňuje být šťastný (jeho příběh nápadně připomíná post-hipísáckou poetiku kodaňské čtvrti Cristiania – už tu neběží o vzpouru, jen o trochu zastydlou paralelní existenci "vedle" velkého druhého, s nutností akceptovat alespoň rámcová pravidla zodpovědnosti). Naopak soudce, obhájce a zástupce řádu, je odsouzen k nespokojenosti a k samovolnému zmizení – není pro něj místio ani "v", ani "vedle" systému. Outsider tak není ani tak o revoltě, jako spíš o možnosti paralelně existovat – jeho naivní mlčenlivý konec se mi v mnohém líbí. I když dává odpoveď ano, nechává dveře pootevřené. V jádru je to další chvála prosťáčků, ale díky výborné druhé linii s mužem, který zmizel, se drží při zemi a narozdíl od svého hrdiny neztrácí kontakt s realitou.

Celé to příjemné a rázovité dryáčnické vyprávění o nepravděpodobném přátelství dvou vyšinutých mužů ruinuje předvídatelný motiv symbolického dluhu, který od počátku předurčuje vyústění filmu. Kári bohužel není Trier a emoce neukočíruje. Na konci se mu film vymkne z ruky do nepravděpodobné pohádky, kterou celou dobu nebyl. Škoda, třeba v Outsiderech to Islanďan ustát dokázal, tady mu chybí nadhled. Ale za příjemnou většinu filmu dávám víc než dobrou.

Vtipné, akčně celkem solidně nabušené a opentlené nápaditou obměnou superhrdinského schématu. Hrdinové Zeleného sršně nespoléhají na sílu masky a zkouší symbolickou sílu kontrolovat skrze ovládané noviny - výsledek je neobyčejně osvěžující. Ač je Sršeň místy dost průhledný, celkově se díky několika zvratům a neodvratnému tušení pěkného průšvihu za jinak pubertálně rozjívenou jízdou mění v hodně napínavou a požikářskou podívanou. Když si k tomu přidáme Gondryho poetické vsuvky, výtečného Waltze (ten chlap zase waltzuje!), neotřelou hrdinskou dvojici a příjemnou poklonu Růžovému panterovi, máme tu hned záhy kandidáta na nejlepší letošní blockbuster. Mínusy: zbytečné 3D, které vypadá jak dětské leporelo a také to, že Zelený sršeň nemá úplně vyvážené tempo. Díky tomu u mě ve srovnání s loňským Kick-Assem půl hvězdy ztrácí.

Trocha té environmentální ideologie nezaškodí, obzvlášť v tomhle (ne)pohádkovém příběhu o hledání harmonie mezi živly. Je to velice milé, vizuálně závratné a krásně nazvučené. Od počátku mi moc neseděla podoba postaviček, ale příjemné překvapení bylo, že scénář i všechno ostatní je tak dobře trefené a snesitelně naivní, že na nějaké animozity nezbyl čas. V produkci roku 2010 má dračí letka namířeno hodně vysoko.

Solidní a konzervativně odvedená práce na straně režiséra, tradiční koncert na straně Sucheta a poněkud lopotně se rozbíhající, ale o to lépe gradující zápletka na straně scénáře. Mimochodem díl, který názorně dokazuje, že moc detektiva (stejně jako moc psychoanalytika) začíná až tehdy, kdy je řád nevratně narušen (do té doby je jen pasivním "tušitelem zla" bez možnosti zasáhnout).

Režie Ashley Pearce je svou teatrálností místy mimo rytmus, což naprosto zabíjí soustředěnou atmosféru pátrání. Větší porce vyváženosti a méně okázale divadelní křeče by tomu bývalo jen prospělo.

Ideologická inverze Řezáčova Nástupu. Že to zrovna hlásá aktuálně přijímané hodnoty nic nemění na faktu, že je to kýčovitý blaf.

Hlavní hrdinku poslat k logopedovi, kameramanovi zakázat kytičky. A scénáristu zavřít za dialogy do hladomorny. Otřesná veřejnoprávní bída.

Dvě provokativní psychoanalytické teze - "žena neexistuje" a "žena je jen symptom muže" - nacházejí ve Vertigu své závratně přesné a přitom jednoduché vyjádření. Hrdina posedlý fantaskní konstrukcí femme fatale (ženy, která je příliš křehká na to, aby skutečně existovala) prochází dvěma klíčovými fázemi - bouřlivou melodramatickou lovestory a deziluzivním psychologickým dramatem. V první části, poplatné konvencím, sledujeme archetypální příběh romantické lásky k ženě odsouzené zemřít, v té druhé rafinovanou analytickou studii mužské posedlosti fantazií, nemožností naplnit ji "skutečností", až sadistickou touhu přetvořit reálné ženské tělo v nereálný fantaskní tvar (rozkoš, naplnění). Závěr pak rafinovaně otevírá otázku, v čem spočívá skutečná hrdinova závrať- v prožitku "hloubky" reálného světa nebo v hrozivé hloubce ženského pohledu, který ukrývá bizarní a nepolapitelné tvary potenciálních myšlenek a konceptů? Zdánlivě prostý a v některých fázích snad až překombinovaný syžet je ve skutečnosti precizním rozborem vztahu muže a ženy, který takřka důsledná "desexualizace" zestárlého Jamese Stewarta činí ještě výmluvnějším. Fantastický film, nad nímž se může zatočit hlava, protože přesně pojmenovává děsivou prázdnotu touhy.