Marigold

Zvrtat natolik prvotřídní námět, jaký příběh "chlapce mnoha identit" nabízí, to už je skutečně mistrovské dílo. Z mnohovrstevnaté a potenciálně naprosto strhující thrillerové podívané vzniklo nehorázně ploché a k tomu ještě narativně gulášoidní dílo bez hlavy a paty, v němž sice vynikají slušní herci, ale též otřesně bezradný režisér. Vzhledem k tomu, že scénář si Salomé psal sám, může se leda tak pleskat přes prsty - je totiž jako malé dítě, co chce mamince připravit hned několik překvapení a ze všeho toho natěšení je nakonec všechny vytrousí přímo před jejím zrakem. Bohužel, nejsem rodič, abych si zakrýval oči a dělal, že jsem nic neviděl. BYLA to konina a že měla přímo skvostný potenciál, na to já vám, pane režisére, zvysoka kašlu.

Co se děje v umírajícím mozku? Německý expresionismus se tam páří s příběhovou mlhou Eda Wooda (second death, démon, virus, kontaminace), k tomu zavrzává nějaká ta biomechanika, biopolitika, paranioa, symboly jsou úmyslně natolik odstředivé, aby nedávaly smysl (označující často mění označované), dialogy připomínají knihomolovo delirium, časoprostor padá na hlavu a je generován zcela proti jakékoli logice... a celé je to natočené z velké části prostředky, které se už desítky let nepoužívají, a má to estetiku nenapodobitelně slátanou, a přitom obdivuhodně konzistentní (snad jediné, co na tom filmu drží "konzervativně" pohromadě). Prostě celkově se jedná o dílo, jehož docenění je zřejmě otázkou určité specifické duševní úchylky, kterou (zřejmě) mám. Protože narozdíl od všech ostatních se mi ten film líbil a zvláštním telepatickým způsobem jsem mu rozumněl, byť to slovy nedokážu reprodukovat. Tetsuovi děkuji za to, že vybírá pro FFF podobné divácké vyhlazováky.

Kdyby si Gitai odpustil ty umělecké etudy v úvodu a závěru, jednalo by se o jeden z nejlepších válečných filmů, které jsem viděl. Principiálně podobné Libanonu (výpověď o válce velmi úzkou osobní perspektivou), ale z mého pohledu díky hyperrealismu, dovedně navozenému stereotypu a úsporné práci s postavami film bez velkého artistního pohledu vystihující zničující "repetitivnost" války. Znovu nutno vyzdvihnout Gitaiovu práci s mizascénou, zde oproti samoúčelnosti Stažení dokonale funkční.

Navzdory liposukci má Carlos pořád zhruba hodinu nadváhy. Nebo dvě hodiny podváhy, záleží, z jaké strany to vezmeme. Každopádně jako film příliš dobře nefunguje, protože popisuje až příliš dlouhý časový úsek za použití spartánské výpravy a ne zrovna citlivého střihu. Ramíréz je boží, ale hlavně způsobem, jakým pracuje se svým tělem. S psychikou je to horší a Assaysovo dílo to přibližuje Edelovu Baader Meinhof Kompexu. Což však není žádná výhra, protože proti štíhlému a mrštnému německému atletovi se tenhle otylý Venezuelan nemá šanci vyšvihnout nad průměr - ta "televiznost" mu bere kyslík.

Vzpoura zrzků. Schizoidní jízda, která začíná jako černá komedie a končí jako čirý výplod šílenství - mizantropií, terorem, pudem smrti. Sžíravý kontrapunkt soudobé "sociální" selanky a přitom film, co vidí do problematiky xenofobie a společenské segregace až překvapivě hluboko. Výkony ústřední dvojice nelidské, režie naprosto epesní. Gavras je člověk s fantazií ve zcela jiné dimenzi, než by to člověk očekával. Že bude film o dvou sociopatech, co terorizují nevinné, místy v pravém slova smyslu romantický (fiktivní prostor úniku před skutečností, nikoli dojení diváka), bych skutečně nečekal. I když ten Rachmaninov v úvodu napovídá, že tohle bude něco zrůdně krásného. A je. Top 5 roku 2010.

Film, který musí být strašně povrchní, aby si zvládal udržet iluzi jakési intelektuální revolty vůči buržoazní prázdnotě. Takže intelektuál je zde ten, kdo mlčí, čte knihy a občas cituje Tolstého Annu Kareninu (žádná filozofie, žádný Husserl). Nejlepší na Ježkovi je příjemná a rozesmátá forma, herecké výkony a to málo, co film dokáže podat v náznacích, nikoli v otravně afektovaném komentáři rozmazleného spratka, co by potřeboval dostat řádně na prdel. Že na prdel nedostane je samozřejmé, protože podobně laděné snímky jako Ježek potřebují nějakou tu tragédii, aby si udržely iluzi osudovosti. Fajn, ale s tímhle vynuceným dojetím na mě nechoďte. Mona Achache má talent, ale Ježek je taková hezká simulace moudrého filmu. Není ani pichlavá, ani obsažná. Je prostě jen a jen úhledně úhledná, plná klišé a mouder v kostce.

Kdyby tolik péče, kolik je věnováno mizanscéně, bylo věnováno i ostatním prvkům vyprávění, jednalo by se o brilantní film. Takhle se jedná o amorfní guláš s neurotickou Julietta Binoche, při jejímž sledování jsem se nemohl zbavit dojmu, že na tak nijakou postavu vyplýtvala obdivuhodné množství uměleckých prostředků. To platí ostatně pro celý Gitaiův film.

Nářez. Garážový dokument o partě invalidních konžských bezdomovců, kteří snili o zemi jménem Evropa a za pět let ji svou říznou pouliční hudbou dobyli. Autoři možná nejsou nejlepší dokumentaristé, ale ta invalidní a špinavá forma fantasticky souzní s obsahem. Některé momenty jsou monumentální a bez debat působivější než všichni milionáři z chatrčí třetího světa. Tady nejde o žádný usmrkaný sentiment, ale o příběh lidí, co měli sen a spoustu štěstí. Snad ještě nikdy mi dojetí nad podobnou selankou nepřišlo tak na místě, jako ve chvíli, kdy se parta otrhaných strejdů z ghetta raduje z napáleného CD a uhranutě opakuje: "Je krásné." Benda Bilili! bere člověka do nebíčka, aniž by odlepila jeho nohy z bláta pozemského. Jeden ze zážitků roku - včetně přidané hodnoty v podobě tísnivého pocitu, jestli tenhle novodobý sen může mít jen dobré konce.

Queer film, co není košér metrosexuálně-reklamním stylem současného západu. Naopak, je to plné potu, syrového masa a semknutosti. Bez velkých gest, velkých slov a přepálených emocí. Výkon očí Zohara Strausse je bezmála geniální. Haim Tabakman natočil film, který je zajímavou sondou do ortodoxní židovské komunity a ještě zajímavějším "podpovrchovým" dramatem. Označit to jako "film o ničem" může jen člověk, který nedohlédne pod hladinu mikve.

Harmonická lyrika, prostý symbolismus i palčivé drama o ztrátě a smutku. Vynikající výkony Charlotte Gainsbourgh a mladičké Morgany Davies, nádherně "houpavá" kamera, procítěný hudební doprovod a přes zdánlivou jednoduchost snímek, o kterém lze dlouho přemýšlet. Nějak takhle si představuji otevřené a inteligentní drama.