Marigold

Dvě provokativní psychoanalytické teze - "žena neexistuje" a "žena je jen symptom muže" - nacházejí ve Vertigu své závratně přesné a přitom jednoduché vyjádření. Hrdina posedlý fantaskní konstrukcí femme fatale (ženy, která je příliš křehká na to, aby skutečně existovala) prochází dvěma klíčovými fázemi - bouřlivou melodramatickou lovestory a deziluzivním psychologickým dramatem. V první části, poplatné konvencím, sledujeme archetypální příběh romantické lásky k ženě odsouzené zemřít, v té druhé rafinovanou analytickou studii mužské posedlosti fantazií, nemožností naplnit ji "skutečností", až sadistickou touhu přetvořit reálné ženské tělo v nereálný fantaskní tvar (rozkoš, naplnění). Závěr pak rafinovaně otevírá otázku, v čem spočívá skutečná hrdinova závrať- v prožitku "hloubky" reálného světa nebo v hrozivé hloubce ženského pohledu, který ukrývá bizarní a nepolapitelné tvary potenciálních myšlenek a konceptů? Zdánlivě prostý a v některých fázích snad až překombinovaný syžet je ve skutečnosti precizním rozborem vztahu muže a ženy, který takřka důsledná "desexualizace" zestárlého Jamese Stewarta činí ještě výmluvnějším. Fantastický film, nad nímž se může zatočit hlava, protože přesně pojmenovává děsivou prázdnotu touhy.

Na starozákonním podkladu vytvořil Jensen vrstevnatý příběh, v němž hrají prim na severskou kinematografii vizuálně netypicky zjitřené motivy "velkého druhého" (Boha / skutečnosti / symbolického pořádku... whatever...), ale s nimi ruku v ruce kráčejí zcela typické "nepřímé dialogy". Postavy rozmlouvají, ale smysl jejich promluvy se odvíjí na symbolické rovině, ne v tom, co se říká, ale v jemné interakci náznaků, zámlk a skrytých významů. Postava Madse Mikkelsena, jakkoli obestřena biblickými stigmaty, je v jádru čistě lidská a její poselství, že před skutečností je třeba unikat za cenu milosrdných klamů, změkčuje i občas "trochu příliš" monumentální symboly. Nejde tu totiž o ně, o nějaké nepolapitelné entity a velké ideje, ale o ten hřejivě-mrazivý život vezdejší, ve kterém všechny postavy zakoušejí na vlastní kůži, že každý z nás potřebuje jablečný koláč a přivřené oči, aby se ze zdánlivě kruté absurdity existence stala snesitelná hra. Ať už je Ivan Jobem (či jen zaslepeným človíčkem) a Adam pokoušený Satanem (či jen hlupákem žijícím bludu), Adamova jablka chutnají kysele a přitom se od nich nelze odtrhnout. Je v nich pachuť nadějí, útěků i sladkých návratů. Nijak závratně hluboký, přesto nádherně "pravdivý" film o tom, že nemá žádných trvalých pravd a neotřesitelných jistot. Černá biblická tragikomedie.

Moc mluvení, moc nefunkčních záběrů, málo skutečně působivých absurdit a na závěr internacionalismus jako betlémská hvězda... ne ne, tohle není Hamer, jak ho mám rád. Vysloveně zlé to není, určitě ne v ranku vánočních filmů.

Poetický příběh o tom, že i když vám ujede váš poslední vlak, neznamená to, že si ještě nemůžete skočit do vzrušujícího neznáma. Hamerův styl je neopakovatelný, plný statických vizuálních anekdot, absurdně vykořeněných výjevů a ryzího severského mlčení, které říká víc než mnohé romány. O'Horten má duši hravého básníka, je to film o smutku, osamělosti a naději, která se rodí z banalit. Sledovat postavu "rezervovaného" mašinfýry, který se v průběhu několika dní promění v potměšile veselou nádobu optimismu a naděje, je požitek nad požitky. Snad za to může moje láska k severu a severskému humoru "nicneříkání a máloříkání", ale dech jsem měl stejně zatajený a knedlík v krku stejně velký jako v případě "Povídek z kuchyně". Skromně moudrý film.

Pionýrské, neotřelé, zmatené, vtipné a poetické. Lisberger natočil film, který předběhl dobu a podíval se tam, kam se současná kinematografie hrne v plné CGI polní. To se jí to machruje. Jenže fantazie, to není jenom velký, větší, největší.

Vousatý Jeff umí být fajn. Počítačový Jeff je gumák (skoro takový jako ten nordický model z reklamy na luxusní parfémy v hlavní roli). Ke své škodě má v sobě Tron mnohem více gumáka než vousáče. Jako vizuální hračička plná odlesků a světelných kontrastů koukatelné, bohužel pod technickým provedením už je jen hromada nudných opisů skutečných mistrů imaginace. Tron žádnou vlastní nemá, jen tu vypůjčenou. Navíc nepříliš bujnou. Ale v letošní konkurenci "pass", nikoli "fail". P.S. Oproti původnímu filmu fail ve všech kategoriích, s výjimkou těch technických, samozřejmě.

Sever v nepozitivistické kostce. Triumf zkratky a mlčení. Mrazivě hřejivý film.

Samurajská férovka, kde si hned v úvodu dva řeknou, že si to na konci rozdají a půl filmu je luxusně natočená příprava na bitvu, jaká mně osobně už nějaký ten pátek na plátně chyběla. Miike je výtečný, např. způsob, jakým představí zloducha a nabídne synekdochu jeho lotrovství, je děsivý a démonický. 13 bojovníků má opravdu starosvětského ducha a nic na tom nezmění ani krev a bláto. Je to překrásná heroická epika o hrdosti a oddanosti ideálu, kterou jsem si užil jako už dlouho žádný "akční" film ne. Woo i Chan se mohou jít se studem zakopat, takhle se dělá pravý rachot!

Po antikapitalistickém akčním filmu přichází čas na něžnou proletářskou romanci odcházení, návratech, incestu a nalezení východiska tam, kde se zdá všechno u konce. Nádherně těžkotonážní výkon Gerarda Depardieu a bagru jménem Yolande Moreau. Surrealismus všedního dne, hroby, zombíci, onanie a filozofie pracující třídy. Kervern a Delepine to opět dokázali, a ačkoli jsem z kina neodcházel až tak odvařený, ten film hřeje chumelenici navzdory. Sice mu chybí výbušně radikální jádro Louise-Michel, ale furt hnětá jak ta stará mašina. Dobrý ročník, takové už dneska nemontujou. Místo nich vyrábějí 3D storyboardy.

Humanistické sociální drama, která se zase snaží přesvědčit, že vyšší hodnotou nežli zákon je soucit. (...) Díky fantastické režii (občas až greengrassovsky dynamické), bych byl ochoten odpustit i to, že tam, kde by měl argumentovat, film prostě a jen apeluje na ušlechtilý cit moderního Evropana. A já se ptám: komu tímhle druhem dojetí prospějeme? Systém je špatný, to snad vidí všichni, ale opravdu je nejlepším lékem uměle navozený soucit? Fakt je, že z filmařského hlediska je tato cesta nejschůdnější, ale otazníkem zůstává, zda někam vede. Tři tečky jsou jediná odpověď, kterou znám a která mě po shlédnutí "Ilegálně" napadá. Trochu málo na tak závažné téma.