Moiraine

Předem je nutno zmínit, že detektivky nevyhledávám a začala jsem na to koukat jenom proto, že tam hraje Matsuda Shota. Jednotlivé příběhy mě moc nezaujaly a občas jsem měla pocit, že to s těmi Tokageho schopnostmi trochu přeháněli (třeba to, jak přeskakoval ty střechy), ale když se potom začala řešit zápletka zasahující dva roky zpět do minulosti a hledání krtka u policie, začalo mě to hodně bavit. To bylo někdy dvě tři epizody před koncem. Nakonec jsem se rozhodla nehodnotit moc přísně, protože až na světlé výjimky, kterých je velmi poskrovnu, detektivní seriály jsou hodně mimo mojí comfort zone a uvědomuji si moji mírnou zaujatost.

Ze začátku jsem si říkala, že to je fakt divný. A popravdě toho pocitu jsem se nikdy úplně nezbavila. Ale dokázalo mě to vtáhnout, že jsem byla zvědavá, co za tím vším vězí. Obzvlášť potom, kdy se ukázalo, že ti hosti spolu souvisí. A co se závěrečné pointy týče - nemůžu říct, že jsem tohle úplně čekala....

Baby-faced beauty pro mě spadá do čistého průměru. Má to naprosto průměrný příběh s běžnými klišé a samoúčelnými "zvraty", což mě u korejského seriálu nepřekvapuje a většinou ani neuráží. Občas to dokonce cíleně vyhledávám. Tady mě ale strašně dlouho neskutečně iritovalo velké množství postav. Respektive kromě hlavní dvojky a dvou dalších všichni ostatní. Naštěstí to hodně zlepšovala právě ústřední dvojice, která mě opravdu bavila. Nikde se to dějově nijak drasticky netáhne, ale zase se to neustále točí v kruhu pořád dokola. Je to celé takové, že na každé minus se tam dá najít nějaké plus.

Předně bych chtěla říct, že mě to až někdy do poloviny dvaadvacáté epizody dost bavilo. Vyčítat tomu je co, ale plyne to celkem příjemně, i když se tam zrovna nic moc neděje. Co se týče romantické linky, tak příběh Kang Chiho rodičů výrazně zastiňuje hlavní dvojici, ale u té se naštěstí nějaká romantika dlouho moc neřeší. Pominu-li zápletku s hypnózou, tak dokud to běželo v osobní rovině, tak se mi to líbilo. Celkově vztahy mezi jednotlivými postavami mě bavily, obzvlášť pokud šlo o kombinaci Kang Chi - Yeo Wool - Gon. Když se ale řešili Japonci, iritovalo mě to pořád víc. Nějak mi to celé přišlo směšné. Na romantické momenty prostoupené dojemnou hudbou a dlouhými záběry na plačící lidi si příliš nepotrpím, proto pro mě byly poslední dvě epizody celkem utrpením. Nicméně úplný konec spolu se závěrečnou scénou ve mně vyvolaly touhu vidět, jak ten příběh pokračoval dál.

Bohužel tady to nejlepší, co můžu o tomto anime říct je, že jsem viděla už horší. Samotný příběh mi přišel jako variace na už viděné. Nejdřív jsem byla zvědavá, co z toho vyleze, pak jsem doufala, že se to zlepší a nakonec jsem to dokoukala, jen ze setrvačnosti a také proto, že to má jenom 13 epizod. Těch dvacet minut týdně se dalo zvládnout, ale při pohledu zpátky si sama říkám, proč jsem se dobrovolně okrádala o čas. Střídání romantických okamžiků s akčně "hororovými" scénami mi vyloženě vadilo (nehledě na to, že ani jedny na mě neměly požadovaný efekt). Navíc scény, kdy jí stříhal vlasy, mi přišly až příliš znepokojivé.

Celou dobu jsem čekala, až se tam začne dít něco, co by zasadilo do většího rámce to, co se tam dělo, ale alespoň nějaký náznak širšího smyslu se tam objevil až v poslední epizodě. Jinak se to pohybovalo vcelku od ničeho k ničemu. Sem tam souboj, občas nějaký ten osobní problém nějaké z postav, jinak nic moc. Barevně to je vcelku zajímavé a i když jsem se úplně nerozhodla, jestli se mi ta kresba líbila nebo ne, tak alespoň za tu "jinost" to u mě dostalo malé bezvýznamné plus. Osobně chci věřit, že se za tím někde v dálce skrývá komplexní a zajímavý příběh (třeba v manze, jestli to nějakou má), ale anime mě nenavnadilo natolik, abych cítila potřebu tuto možnost nějak prozkoumávat.

Podle reakcí všude možně moje očekávání měla tendenci růst, ale zase na druhou stranu se, kromě mnoha jiných žánrů, jedná i o melodrama (a to nepatří mezi mé favority), tak jsem byla poněkud skeptická. Nakonec mě to ani nenadchlo, ani nezklamalo. Bylo tu několik dobrých momentů a i to smíchání různých žánrů bylo vcelku povedené, dokonce i většinu postav jsem měla celkem ráda. I když chvílemi mi chování hlavní hrdinky nesedělo na drsnou severokorejskou vojandu se speciálním výcvikem (ale pořád výrazně lepší než Kim Na Na v City Hunterovi, které jsem bodyguarda nevěřila ani vteřinu). Zato ale hlavní záporák jakožto hlava mezinárodního konglomerátu vlivných firem a zájmových skupin s mocí ovlivňovat světové vlády (nebo co to bylo za seskupení) mě neskutečně iritoval. Nějak mám problém na tomto postu přijmout vyšinutého kouzelníka. Oceňuji zasazení příběhu do alternativní současnosti i nadhození zajímavých otázek a problémů, přestože jejich řešení mi občas přišlo trochu naivní. V mých očích se jedná o mírně nadprůměrný seriál, u kterého vyššímu hodnocení z mé strany brání hlavně to, že mě to, i přes očividnou snahu tvůrců, nedokázalo dojmout tak jako spoustu jiných.

Hned od prvního dílu mě to chytlo. Na japonské poměry je to až překvapivě odvážné, alespoň co se televizních seriálů týče. Sice to obsahuje soustu klišé, ale zároveň to zanechává takový příjemný svěží dojem. Do posledního dílu jsem netušila, s kým nakonec Sakura skončí. Vždyť i hlasování, které spustila japonská televize, bylo někdy kolem předposledního dílu 50-50. Takže to bylo dokonce i napínavé. V tomhle ohledu se mi hodně líbilo, že se v jednotlivých dílech v openingu střídaly Tachibanovy a Hirotovy ruce, co Sakuře obouvaly střevíček. Takže přestože dějově se jedná víceméně o klasický příběh, zpracováním to spadá do nadprůměru.

Nad Peterem Jacksonem definitivně lámu hůl. Neschopnost převést myšlenku a emoce předlohy na plátno by neměla být maskována předstíranou epičností. Nejdřív Pán prstenů a teď tohle. Uznávám, že každé zfilmování knížky s sebou přináší potřebu udělat pár změn. Tyto změny by ale měly být nějakým způsobem účelné a ne jenom „aby to vypadalo dobře“. Tady se ale nachází ještě jeden kámen úrazu: nedokáže to zabavit. Přestalo mě to bavit po půl hodině a po hodině a tři čtvrtě se ta nuda stala téměř neúnosnou. Představa další hodiny pak byla přímo mučivá. Takže tenhle počin nefunguje ani jako filmová adaptace, ani jako samostatný film. Pochybuji, že se ze mě stane takový masochista, abych se rozhodla vidět i druhý, a nedejbože i třetí, díl. Ta jedna hvězda je za vizuální stránku, protože kromě té mi ten film nemá co nabídnout.

V mých očích se jedná asi o nejlepší seriál typu Gokusen (včetně samotného Gokusenu), kdy učitel „zachrání“ nejlépe úplně všechny žáky ve své třídě. Tyhle příběhy mi často přijdou dost naivní a přetažené. To, že k těmto seriálům nemám obecně nejvřelejší vztah, bude asi důvod, proč jsem nedala plný počet. Učit tuhle třídu, tak si asi připadám pronásledovaná osudem, protože se tu staly snad všechny katastrofy, co se studentům můžou stát. Jinak se tvůrci snažili pohybovat v uvěřitelných mezích. Celé to je o přátelství a vztahům mezi učiteli a žáky, žádný milostný trojúhelník, čtyřúhelník ani jiné polygony se tu nekonají. Neříkám, že tu nejsou náznaky, to by jinak snad ani nebyli Korejci, ale je tu jich tak málo a jsou tak nevýrazné, že by je člověk mohl klidně přehlédnout. Pro příběhy o přátelství mám velkou slabost, takže pro mě jen plus. Nestává se mi to často, ale u některých scén jsem byla opravdu dojatá. U hudby jsem ale měla pocit, že má tendenci na dojemnou strunu hrát moc, až to rušilo dojem. V tomto případě je repríza hodně pravděpodobná, tak časem uvidím, jestli dobrý dojem přetrvá.