castor

Už úvodní titulky ukázaly, o jak moc horší film Klein natočil. V retrospektivách nám připomenul, jak se Štěpán Šafránek pokoušel o romantické básničky v předešlých dílech (krom čtvrtého) pentalogie. A hnedle po nich se dozvídáme o smrti dobrosrdečné maminky a už jen kondolence směřované k hlavnímu představiteli jsou hloupé a nikterak vtipné. V prvních třech dílech jsme byli atakováni chytrým humorem, nadsázkou, nástrahami prvních, druhých.. lásek, vysokoškolských studií, života.. Ale pak roku devadesátého třetího laťka podstatně klesla a nyní chybí silný příběh, dialogy jsou nucené, neuhlazené, všechno jsme už jednou někde viděli a slyšeli. Jen poetické namlouvání má svoje kouzlo. Matásek a věčný poeta Kříž jsou příjemní, ale už to není přece jen ono, Brodská odvádí standard, Hrubešová je úžasná, Vaculík předvádí dokola stále stejně hloupou variaci, Badinková svůj překrásný úsměv, Kocurová prsa, Sklenaříková nic.. A další postavy jsou jen trapnými figurkami a ději příliš neprospívají. Právě děj je utahaný, nemá rytmus. Jediné, co zajisté potěší je hudba PANA Jaroslava Uhlíře.

Nadané a krásné.. Matka s dcerou a křehké téma dospívání! Psychologické drama nás tak protáhne pěstounskými rodinami a ústavy, jelikož z matky se stává trestanec a z dcery postupně roste odhodlaná dívka, která přes „ideální“ pěstounské rodiny končí u nespořádané ruské prodavačky, která jí ukáže, jak je to se skutečným životem. Neústupná matka již nemůže tahat za nitky a vše tak spěje (s hudebním doprovodem Thomase Newmana) do finále. Ale.. je to nemastné neslané, přestože se s tímto poutavým námětem dalo pracovat podstatně citlivěji. Navíc, když vám na záda dýchají takové ženské herecké esa a také vycházející mladé naděje – vedle Patricka Fugita (z Na pokraji slávy) je to pochopitelně Alison Lohman, která zvládá předepsané dramatické polohy znamenitě. V trnité cestě, kde je těžké mít rád a být milován, jen díky ní (a chladné Michelle Pfeiffer) stojí drama Bílý oleandr průměrných televizních tvůrců za větší pozornost.

Oblíbené téma milostného trojúhelníku, trocha politiky, ale upřímně mi chybělo napětí, hlavní postavy ve mně nevyvolaly nějaké sympatie.. Pilířem zde byl kvalitní příběh (Graham Greene) a herecké výkony. Od Michaela Caine se to stává samozřejmostí, ale velmi překvapil herec velehloupých komedií Brendan Fraser, čiší z něho charisma a dramatické ambice. A je jenom dobře, že to je po delší odmlce Noyceho nehollywoodský (tudíž malý, milý) film.

Není to sice tak hřejivé a lidské jako Amélie, ale dvojice Jean-Pierre Jeunet a Audrey Tautou ušli solidní kus cesty a vedle opravdu krásné kamery přibyl ještě další trumf v podání hudebního mága Angela Badalamentiho. Trochu jsem se ztrácel ve jménech a příčinách jednání a našlo by se i pár hluchých míst, ale vše do sebe zapadá jako mozaika, chladné válečné barvy jsou oddělovány od těch příjemně hřejivých sépiových barev a odstínů a především mě potěšila ona poetika (například škrtání zápalkami milenců) a nápaditost. A francouzština Jodie Foster. Laťka mírně klesla, ale stále je to silný nadprůměr!!

Možná je zpočátku s podivem, že je Alexander Payne spoluautorem scénáře k Jurskému parku 3, tady už je ale tím ryzím mistrem tesařem a otevřeně hlásá svůj talent. Předkládá upřímné promluvy i tragické životní postřehy, Oscar i Zlatý glóbus za scénář jsou zcela na místě. Lidsky vnímá osudy obyčejných lidí na obyčejných místech. Přitom spolu s Jimem Taylorem vycházeli ze všední premisy, kdy dva přátelé z univerzity (a v přechodu) podnikají poslední svobodný týden jednoho z nich a sled událostí jim otevírá oči a jako každé víno má i každá situace svoji příchuť. Jeden chce hlavně stihnout ještě zasunout, druhý zapíjí pracovní i osobní nezdary sklenkou (spíš lahví) vína. Giamattiho rozbolavělý úsměv baví, zanícení Thomase Hadena Churche zrovna tak. Americký sen jinak. Nic není přikrášlené, jen poutavé, tragikomické, něžné. Film má jednou veselé, náhle smutné okamžiky, nádherná i bolestivá místa, vše pečlivě proložené opravdu bravurními dialogy, nápaditou kamerou a výraznými hereckými výkony obou hlavních představitelů – přesné jsou i krásné Maya a Stephanie. Vím, že těch pět bobulí je nadhodnocených, ale… Svérázná a trefná existenciální výpověď.

Ray by se stal pouhým nudným životopisem jedné legendy, nebýt jednoho Jamieho Foxxe. Klaním se.. O tom, že Charles byl génius snad málokdo pochybuje a i množství zvládnutých hudebních stylů ho řadí jednoznačně na hudební vrchol. Nemusíte být jeho obdivovatelem, stačí se nechat ukolébat jeho hudbou, která asi nejvíce působí při koncertních scénách. Ale i on zažíval životní tragédie – nikoli slepota, ale heroin ho zlomil, Jamie Foxx ale poslepoval všechny emoce do detailů. Životní role..

Rozhodně můj nejoblíbenější kýč. Neodolatelné scény i dialogy znám nazpaměť, ale tuhle porci pohádkové romance si kdykoliv s chutí zopakuju. A rozhodně se za to nestydím. Výsledek udělal z neznámé Julie Roberts hvězdu a solidně překopal pravidla romantických komedií. V úspěch nicméně nikdo dvakrát nevěřil, možná to naznačuje i fakt, že vedle J.F. Lawtona najímali množství scénáristů. Výsledná podoba se upravovala, přepisovalo se i během natáčení. A na place se pracovalo nejen s finální verzí, ale i s tou původní – podstatně chmurnější – což je vlastně velká výhra, že to dopadlo tak luxusně. Protože všechno v tomhle absolutním kýči začalo na hollywoodské uličce hanby plné dealerů, šlapek a nesplněných snů.

Kouzelné, pohádkové, magické.. Filmy o Peteru Panovi známe již z němé éry - Marc Foster mě zaujal už mne blízkými reakcemi v jednom zahraničním rozhovoru (a pak při předávání Zlatých glóbů 2005). A především strhujícím Plesem příšer, který stejně jako zde vynikal hereckými výkony. Johnny Depp (manželství se ctižádostivou manželkou skončilo oddělenými ložnicemi a on tíhne k neúplné rodině a svoje zážitky prolíná do divadelní podoby) překvapuje svojí výjimečností pro výběr rolí, je excelentní ve všech polohách a brzy dosáhne statutu svého hereckého kolegy.. O PANU Dustinu Hoffmanovi je totiž škoda mluvit.. a Kate Winslet je krásná a kouzelná zároveň!! Právě na hereckých výkonech (připočtěme si velmi schopné dětské herce) celý snímek stojí.. včetně výpravy, dekoracích, poutavé kamery (krouživé pohyby v hledišti divadla) a hudebního mistrovství (J. A. P. Kaczmarek). Zároveň musím přiznat (leč neovlivněn), že jsem snímek viděl na příjemném místě se zcela výjimečným člověkem!!!

Trošku přeplácané, kapku ukřičené, ale režisérka nám předkládá další variaci na americký sen (pro tentokráte s indickou příchutí), kdy je všechno krásně navoněné, avšak indický tanečník Ramu brzy pochopí, že realita je vskutku jiná.. Postrádá to v závěru mnohdy i logiku a důvěryhodnost, ale mnohá taneční čísla jsou povedená, na Heather Graham a Marisu Tomei je radost pohledět, ale devadesát minut bylo až až..

Sonja leží u své umírající sestry: „Teď odpočívej, popovídáme si později.“ Nechápu, co se mi na tom před lety (ach, to dětství) mohlo líbit. Dialogy i samotný příběh jsou tak tupé, až jsou k smíchu. Ocenil bych možná hudbu Ennia Morriconeho, kostýmy a kulisy. Herecké výkony jsou směšné, jednání nelogická, ale chápu kalifornského guvernéra Arnieho, když roli přijímal: „Zaujal mě scénář. Moje postava měla řadu dramatických poloh..“ Hvězdička ryze z nostalgie!!