castor

Rozhodně „neodpadová“ záležitost, jak by se mohlo zprvu zdát. Přesto spíše úsměvná (než-li vtipná) báchorka o tom, kterak jedna záměna jmen může vykřesat jeden šílenej trip po Evropě. Napříč zvyky a tradicemi nás provede kvarteto kamarádů (tři průměrní hošani a rozkošná Michelle Trachtenberg) a dočkáme se i několika překvapení (bordel máma Xena, potetovanej Matt Damon, sociální Východ, malý Hitler, několik českých tváří a slušné množství párů koziček..).. Není to nic takového, jako když se člověk těšil po peripetiích s Jimovým koláčem na druhé Prcičky, ale tvůrci se určitě nemusejí stydět. Hodnocení pomáhá i absence fekálního humoru, nicméně jednou bohatě stačilo!!

Už tehdy naivní národ podléhal marketingovým machinacím.. Tutovku si vybavím hlavně skrze Tomáše Töpfera, který coby Přemysl Král točil a točil, až dotočil..

Nálepka =pro otrlé= je na místě. Tohle je absolutní hardcore. Těhotným vstup zakázán!! Psychicky zlomená Sarah přišla při autonehodě o partnera. Už tehdy nám počítačová simulace nabízí pohled na jejího budoucího potomka. Jakoukoliv změnu matčina stavu děťátko pocítí. O čtyři měsíce později má již den do porodu. Je Štědrý večer. Jen Sarah ho tráví sama. V myšlenkách a vzpomínkách. Samotu ale vyruší tajemná žena, která chce mermomocí do domu. Dál už je to o nějaké kočce, o nějakých nůžkách, několika zapálených cigaretách, koupelně.. a o spoustě krve!! Velice odvážné debutující duo Francouzů Alexandre Bustillo a Julien Maury uvěřitelně vyhlížející masakr zvládli s obrovskou tvůrčí jistotou a minimálně se dostali za pomezní čáru (snad jen hlavní slabinou je fakt, jak se žena dostala do domu). Inside začne coby teskné povídání o nastávající prvorodičce, které se před časem zhroutil svět. A následovně je přehlídkou explicitního násilí a neuvěřitelně hutné atmosféry. Tohle mělo šokovat.. a šokuje. Třikrát fuj!! Postupně se na plátně objeví další postavy, které mají záhadné paničce její úmysly znemožnit. Jenže tahle noc skončí úplně jinak. A Alexandre Aja má vážnou konkurenci, navíc jeho stejně krvavě laděná Haute Tension na Inside jednoduše nemá. Mrazivě reálné mordy (samozřejmě efektně přibarvené), které ilustruje elektronická hudba, příběh, který má hlavu a patu (i když pointy a úmysly předpovíte poměrně brzy), klaustrofobní pocity a k tomu herecké úlohy, které jsou standardní až nadprůměrné (hlavní hrdinka je mimochodem sestrou Vanessy Paradis). Dlouho jsem nic takového neviděl a vidět nechci, ale **** dát musím!!

Remake řeckého režiséra Dennise Iliadise je mnohem blíže thrilleru a dokazuje, že se tentokrát muselo hrabat pečlivě, tedy až k počátkům samotného mistra žánru, Wese Cravena (zde jako producent, a patří mu dík, že nás ušetřil dvojice dementních policistů z originálu). Ostatně pár detailů se změnilo, ale podstata zůstala stejná. Máme tu opět dvě krásné roštěnky, kterým se zachtělo po troše trávy, a tak se nechají zlákat introvertním synkem psychopatického tatínka, který právě za pomoci svých stejně vyvedených kumpánů pláchnul před zákonem. Hoch chtěl jen trochu normální konverzace se stejně starými dívkami, jenže tím jim pořádně zatopil. Trio kriminálníků totiž nechce žádné stopy. Remaky ve Státech prostě letí, takže můžeme jen hodnotit, s jakými výsledky. The Last House on the Left určitě nedopadl špatně, ba naopak. Nelidská brutalita je prezentována stejně naturalisticky jako v nedávném hororu Oni, naštěstí tu máme po delší době opět „normální“ vrahy bez nadlidských schopností, emoce, které nejsou umělé a rodiče jedné z nebohých dívek, které pomsta žene vpřed. Stejně jako v originálu (ve kterém se vše podstatné odehrálo za denního světla – tady bohužel nikoliv) pak můžeme debatovat, jak daleko zajdou rodiče, když si jejich trpící dítě projde peklem a oni to „vědí“. Ostatně oproti originálu funguje všechno mnohem uvěřitelněji – herectví, dialogy, jednání postav. Jen ona brutalita byla tehdy určitě údernější (vezměte v potaz 70. léta), takový Aja, který Cravena při vší úctě překonal (remake Hory mají oči), umí šlápnout na plyn a nepůsobí samoúčelně – tady to bohužel nevychází úplně nejlíp. Nebýt takové plochosti charakterů a absence vyššího zájmu diváků, mohla být pomsta pořádně vypečená. I když ku prospěchu je fakt, že rodiče dívky tentokráte jednají na dosud nepoznané ohrožení spíše pudově, než-li nějak cíleně. Nejsem příznivcem série Saw nebo Hostelů, ale koukněte na obě verze a kvalitu a poselství posuďte sami!!

Oko za oko, zub za zub. Sedmatřicet let starý debut s výpovědní hodnotou nekorunovaného krále hororu je amatérštinou nejhrubšího zrna (podílel se na něm i jiný hororový souputník Steve Miner – Pátek třináctého 2 a 3, Halloween: H20). Dvě dospívající dívky se vydají na koncert, ale namísto poslouchání rockové hudby a zkoušení lehkých drog se dostanou do spárů kriminálníků. Sexuální ponižování a neskrývané násilí vyvrcholí znásilněním a smrtí. Jenže osud tomu chtěl, aby se kvarteto psychopatů po peripetiích s autem dostalo do domu rodičů jedné z dívek. Hravá brutalita trošku zavání až tvůrcovou zvráceností, nicméně celé to má ke kvalitě daleko. Musí se ale nechat, že Wes Craven pracuje s látkou takovým způsobem, že snímek prostě nevypnete. Hlavně byl Craven první, kdo se obešel bez duchařin a na plátno přenesl nefalšované lidské zlo. O jeho „velikosti“ mluví i fakt, že dnes z jeho prvních snímků vznikají remaky (i když už jeho projekt byl předělávkou Pramenu panny od Bergmana). Jeho sbližování se s hororovým žánrem hojně pracuje s kontrastem bezmocných obětí průměrných Američanů a nepochopitelné brutality. The Last House on the Left je typickým příkladem. Námětově určitě zajímavé, feeling slušný, scénář je ale bez debat výsměch, herci jakoby ani nevěděli, jak se mají v daném momentě tvářit, o křečovitých dívčích obětech to platí dvojnásob. A pak jsou tu ještě otravní policajti, kterým dojde benzín a jejichž komickou účast si těžko vysvětlíme a rodiče (mamka, co ráda feluje člověka, co jí zabil dceru, taťka, kterej si nejprve zahraje na Kevina McCallistera, následně na Leatherface z Texaského masakru), jejichž jednání a emoce s tím spojené jsou diskutabilní. Jenže celý film je plný protikladů. Grotesknost x brutalita, hudba, která sem nepatří.. záměr? Přes všechny klady i zápory je The Last House on the Left i dnes slušné varování!!

Potvrzeno!! Současný ostrovní horor válcuje svoji zaoceánskou konkurenci na plné čáře. Žádné pokračování nebo remake průměrné asijské duchařiny, Britové si vystačí s uvědomělým vlkodlačím béčkem. Nehostinná skotská vysočina a jedno vojenské cvičení, které skončí dřív, než se jednotliví soldieři stačí pořádně rozkoukat. Tohle standardní cvičení se totiž rozplyne ve chvíli, kdy šestičlenné komando narazí na jinou jednotku, tedy na to, co z ní zbylo. Tady se něco nepěkného událo, jenže na vysvětlování nebude čas. Buch. Bác. A už jsme v chalupě na samotě u lesa, do toho sličná studentka biologie a úplněk se blíží. Ambiciózní britští režiséři si jdou vlastní cestou a vypečený vtipálek Neil Marshall dokázal, že patří mezi jejich špičku. Vypelichané příšery asi jeho rozpočet dvakrát nezatížily, ale Marshall se s potřebným nadhledem s látkou úctyhodně vypořádal. Takhle točit umí dnes jen málokdo a po žravém horůrku Pád do tmy a postapokalyptické krvavé vizi budoucnosti Soudný den se můžeme těšit, co nám naservíruje příště. Intenzivní atmosféra, špína a nefalšovaná brutalita. Nemusíte být zrovna sadisté, abyste si tenhle výlet v lesích užili, ale neujíždíte-li na krvavých momentech, tak jděte raději o dům dál. Divácká slast je dotažena na maximum, a to zejména v závěrečných pasážích (tam se dočkáme i pěstního souboje s vlkodlakem, kuchyňské férovky, bránění záchodu aj.). Osvěžením rozhodně jest, že tady nebudou umírat žádní naivní teenageři, tentokrát je maso na porážku řádně vycvičené (navíc se vůdčí typ Kevin McKidd tváří dostatečně cool). Řadu kiksů tak rádi odpustíme, hlavně, že to střílí a stále se něco děje. Takže lehký nadprůměr a po Pádu do tmy druhý nejšťavnatější snímek hračičky Marshalla!!

* pro Felicitas Woll. I kdyby jen měla mimózně chodit před kamerou..

I díky téhle černošské letušce si Quentin Tarantino vydobyl pozici nadprůměrného a neskutečně respektovaného tvůrce. Trvalo to, ale přesto jsem se k hutnému vyprávění po letech vrátil. Dospívání je otázkou několika let a Tarantino mohl ubrat ze svého zběsilého stylu a nahradit vše skvěle rozehranými postavami. Nostalgicky pomalý snímek vyšťoural další uvadající hvězdy – Roberta Forstera, Pam Grier (někdejší hvězda násilných produkcí) nebo z dnešního pohledu i Michaela Keatona. Nejvíce konvenční „tarantinovka“ nám předkládá příběh pletichářské letušky, která se vychytrale vykroutí z pašujících podvodů, vyhne se kriminálu, pomůže dopadnout jednoho kriminálníka.. a ještě na tom zbohatne!! Tarantino leckoho zklamal, úplně nové příznivce si zrovna tak i získal!! 70%.

Lepší zítřek udělal pojem z jména John Woo. Leccos už je ale i na mě moc. Rytíř krvavých baletů ve svém přelomovém projektu (producent Tsui Hark jej vyvedl z tvůrčí krize), kde je přátelství, morálka a hrdinství prezentováno zcela typickým asijským způsobem. Východní mentalita mi ale zřejmě nikdy nepřiroste k srdci, takže když Woo na plátně zrovna neosciluje mezi precizní choreografií, pěstními souboji a svištícími kulkami a nesnímá to několika kamerami, tak to asi není pro mě!! Sic Lepší zítřek v roce 1986 zaznamenal obrovský úspěch, nedostižný akční mistr mě dostihnul až v následujících letech a naplno pohltil až s duem Cage/Travolta.

Humbuk kolem dalšího německého snímku. Je třeba uznat, že kinematografie našich západních sousedů teď vládne Evropě. Pád Třetí říše si vzal za cíl zmapovat jednání skupiny kolem Adolfa Hitlera v mezní situaci ruského sevření – tedy během posledních hodin před „Vůdcovou“ sebevraždou. Žádných zuřivých bojů se ale nedočkáme, boje se odehrávají mezi jednotlivými nacistickými představiteli, kteří si postupně uvědomují reálnost konce. Bez jakéhokoliv náznaku zodpovědnosti za spáchané zlo kamera přirozeně sbíhá na osobu Adolfa Hitlera, v té době už zbídačené paranoidní trosky. Skleslý, vzteklý, umíněný a především úchvatný Bruno Ganz a naivním mládím poznamenaná osobní sekretářka Traudl Jungeová (hraje ji skvělá Alexandra Maria Lara) jsou kostrou celého příběhu, příběhu, do kterého nepronikne ani paprseček slunečního svitu – pro zajímavost spolu hráli dohromady v již pěti filmech, mj. i v působivém Baader Meinhof Komplexu. A oněch paprsků tam chybí víc.. Ve výsledku rozmáchlá komorní studie bez kýžené katarze..