castor

„Oh, Walte, jsi to vůbec ty?“ Je. Jen jeho nová verze. Dosud platil za nejnudnějšího člověka široko daleko. A možná i nejzbytečnějšího. Přitom na tamní střední škole promarňoval své schopnosti a znalosti. Čerstvý padesátník má dvě práce, které ho (jedna určitě) evidentně nebaví, syna trpícího mozkovou obrnou, (neplánovaně) těhotnou manželku, která ho tak trochu řídí, a navrch mu právě diagnostikovali pokročilou rakovinu plic. A pak je tu ještě sebestředný chvástal-švagr, který je agentem DEA a který ho jednou vezme do šichty. A vlastně to celé tak trochu odstartuje, protože Walter začíná s bývalým studentem-dealerem vařit metamfetamin. Hodně cool a hodně ulítlý námět.

Není to napínavé, není to vtipné, není to dojemné. Prostě to jen je. Ostatně v případě režiséra Rudolfa Havlíka je to klasika. Přitom to zase začíná solidně. Vychladlé manželství Plodkové s Langmajerem tmelí jen dospívající dcera. On ji věčně nevnímá, raději pracuje nebo čučí do telefonu, ona se snaží si romantickou dovolenou vychutnat, ovšem pro podrážděnou reakci také nejde daleko. Uhozené je, že Langmajer k luxusní dovolené ve dvou svolil, ač už podal žádost o rozvod: což jí vlastně až tam oznámí jen tak mimochodem. Následuje předčasný odlet domů, který ovšem naruší zdravotní indispozice pilota pochybného letadla… zbytek je asi jasný. Zajímalo mě hlavně to, jak to snaživého Havlíka napadlo. Protože v tom žádný nápad není. Není to autentické (divák žádné ohrožení páru necítí, všechno potřebné najdou nebo si hravě vyrobí, šikulové, a ačkoliv třeba vidíme, jak v dané scéně na ostrově příjemně vane, vezme si Plodková do ruky provizorní vějíř a ovívá se – prostě to tam dejme, ať si ten hloupý divák myslí, že to tam ti dva mají těžký) a je plné chyb (objevující se a mizející šrámy na obličeji, hladce oholená Plodková), navíc Havlík opisuje, kde se dá (což u něho ostatně není novinka), a jeho prázdný a povrchní obsah, který se s realitou (a se vztahy) prostě naprosto míjí, ani moc nezachraňují samotní herci. Od nudného pošťuchování přejdeme k průhlednému sbližování a (vy)řešení vztahových bolístek. Každopádně jedno se musí nechat: aspoň mě to neuráželo.

„Naše osobní data jsou všude a jsou užívány proti nám způsoby, kterým nerozumíme.“ To, co začalo jako snaha spojovat lidi, je tou samou technologií, která nás nyní rozděluje. Je vůbec možné mít v době síly sociálních sítí „spravedlivé“ volby? Asi si mnozí pamatujeme, jak britská společnost Cambridge Analytica nepatřičným způsobem získala údaje desítek milionů uživatelů FB. A jak s nimi nakládala... Manipulace jednoho, manipulace dalšího. Nečinně sedíme a ťukáme cosi do telefonu, zatímco proud našich dat fičí kamsi dál. Dle očekávání znepokojivý náhled do neustále propírané problematiky, který mě ale (bohužel) úplně nevtáhl.

Měl kufr a střídal rodiny příbuzných. Komunismus zapříčinil, že velká režisérská jména a velcí intelektuálové nesměli točit, a tak je nechali s těmi studentíky z FAMU, ať si tam společně plkají. A to byla naopak výhra. Forman trpěl při sledování filmů plných z prstu vycucaných nesmyslů, chtěl ukazovat skutečný svět a reálné postavy. Čelní představitelka české dokumentaristiky si odskočila od tradičních časosběrných dokumentů a pokusila se o jednom z největších Čechů 20. století říct něco nového. Velký vypravěč s minimem režijních přešlapů se střídá s hlasem svého syna Petra (který mi přišel takový nemastný neslaný), dostaneme se do množství situací, všedních i stěžejních momentů Formanovy kariéry, vesměs jde ale o po sobě jdoucí montáž s několika sympatickými zajímavostmi. Takové tradiční poslepování všeho možného… Nějaká snaha o ozvláštnění či kreativitu tak chybí, ale nijak mi to ale u tvůrce neustále sžíraného pochybnostmi nevadilo. Navíc do hloubky se místy přeci jen dostaneme, třeba při Formanově samotě v hotelu Chelsea či při návratu do vlasti při natáčení legendárního Amadea. Škoda opomenutí nejnovějších filmů.

S ohledem na to, co na nás Netflix ve většině případů sype (a ano, přiznávám, že od samého začátku není mým šálkem kávy), je to ještě solidní průměr. Scénáristé ani režisér se příliš nezapotili, herci strávili na place nemnoho dní, nechali se frknout na plakáty, udělali okolo nějaké to haló a jdeme zase dál. Absolutní kočka Gal Gadot tu vystupuje coby nezkušená technická podpora MI6, ale ve skutečnosti kope za jinou organizaci, která naopak těží z toho, že je špičkově vycvičeným zabijákem. Postav je tu víc a každá má své plány, mezi kterými se musí tahle izraelská rodačka zorientovat, a hlavně seřezat několik chlapíků či vystřílet pár zásobníků. Digitálních kousků a výbuchů mělo být rozhodně míň, režisér si zřejmě došel prostě jen pro výplatu, protože se to celé postupně stává nezajímavé, sterilní a nevtahující (a rovněž bez vtipu) a nejednomu divákovi je v druhé polovině evidentně šumák, co se před kamerou děje.

Tohle beru na sebe. Kujme pikle, kujme pikle, obvyklé i neobvyklé. Kujme pikle, pikle kujme, snad se pikle s piklí ujme... Neorientoval jsem se, ale místy jsem se fakt nesnažil. Nicméně určitě se nemálo diváků shodne, že se mnohdy v postavách a ději malinko ztráceli. Primárně tu jde o zkušené šéfy dvou konkurenčních jihokorejských kontrarozvědek, přičemž se dění na plátně opírá i o několik reálných historických událostí. Místy je to hodně ukecané a komplikované, jindy solidně a elegantně natočené. Logicky strhnou hlavně akční sekvence, kterých není moc, ale když přijdou, stojí za to. Jsou hlasité, intenzivní, nápadité. I když s tím Michaelem Mannem bych byl fakt opatrnej.

Každý začátek je těžký, ovšem pochopit princip Tetrisu nikoliv. Padajícími dílky o čtyřech čtverečcích se hráč otáčením kolem osy snaží zkompletovat řádek, který následně zmizí a přičte se určitý bodový zisk. S přelomovou hrou přišel počítačový vývojář Alexej Pažitnov. Jenže v Sovětském svazu. A to je pro všemožné herní společnosti ve světě solidní překážka. Urvat si tuhle dojnou krávu snaží i podnikatel s ksichtem Tarona Egertona a s býčí náturou, nicméně u soudruhů z KGB člověk nikdy neví, co mají za lubem. Netuším, zda je to historicky přesné (a je mi to vlastně šumák), každopádně tvůrci kouzelně nastiňují ustrašenou atmosféru totality v tehdejším Sovětském svazu. No, něco o tom víme... Vizuální stránka je moc fajn, příznivce klasických videoher musí těšit. Egerton už poněkolikáté (Rocketman, série Volavka) dokazuje, že má kromě ramen a hezké tváře i obrovské charisma, tvůrci si pohlídali tempo, ačkoliv jde od začátku o jasně nalajnovanou feel-good jednohubku s očekávatelně košatým happy-endem.

Dlouhá tvůrčí pauza, nicméně stejné postavy, depresí stejně nasáklé město v Yorkshiru i stejná tvůrkyně a scenáristka Sally Wainwright. A bohužel prý definitivní loučení. Seržantka Catherine Cawood má těsně před důchodem. Vnukovi Ryanovi, jehož matka si krátce po jeho narození sáhla na život, je šestnáct. Jeho biologický otec Tommy Lee Royce, který podle Catherine způsobil dceřinu tragickou smrt, si odpykává doživotní vězení. Trestaný byl už dávno předtím, ovšem (dobře víme, že) stihl i smrtelně rozjezdit policistku, zabít spolupachatele, polít synka benzínem či zkopat jeho babičku do bezvědomí. Je tu třetí série a policie se kvůli staršímu případu o ústředního antagonistu Tommyho opět zajímá. A Catherine u toho znovu bude. Je tu sice i Ryanův vznětlivý trenér fotbalu, jeho manželka zobající prášky, které jí dodává jeden lékárník, či místní gangsteři, kteří jej vydírají, nicméně pořád se budeme vracet právě k Tommymu, kterého před časem přeložili do vězení v Sheffieldu – tedy mnohem blíž svému synovi i lidem, kterým v minulosti tolik ublížil. (Ne)příjemná atmosféra trvá, platí, že každý díl přinese pár solidních nápadů či zatraceně sympatických dějových zvratů. A pak je tu James Norton, který dostal jednu z nejlépe napsaných záporných postav posledních let. A samozřejmě Sarah Lancashire hrající svou Catherine (oscilující mezi tvrdostí v práci a citlivostí, kterou projevuje až doma) po všech 18 dílů výtečně. Těžké loučení.

Kvalita jednotlivých zápletek sice kolísá, pořád má ale projekt co nabídnout. Třeba s takovou Joan, která zjišťuje, že populární streamovací služba prakticky situaci od situace kopíruje její život v seriálu, respektive vždy to, co se odehrálo předchozí den. Pár momentů sice upraví (kvůli větší dramatizaci), ale jinak se její svět dokonale obrátí vzhůru nohama. A to, že o svém snoubenci prohlásí, že je krapet nudný, bude ještě malé zlo. Tvůrci solidně pracují se současným digitálním strašákem i s tím, jak jisté platformy chrlí množství bezobsažné pásové výroby... Přesto měl jít Brookerův scénář do tohohle technologického peklíčka hlouběji. Celkově je ale na sérii cítit jakási snaha o posun, i k jiným tématům, a to se cení.

Světlo a tma, obyčejní lidé, jejich radosti i smutek, snění i realita. Ta se odvíjí zejména od toho, že rodina podnikatele Otty Franka je židovská. Těm bylo postupně zakazováno nejen podnikat nebo se účastnit společenského života, ale moc dobře víme, co následovalo… Přitom nejprve uprchli před nacismem z Německa do Amsterdamu. Když bylo i Nizozemsko okupováno, ocitli se znovu v nebezpečí. Přes dva roky se od července 1942 ukrývali v tajných místnostech kancelářské budovy hlavy rodiny… a jejich osudy jsou nám předkládané z nezvyklého úhlu, přičemž hlavní postava musela sama projít obtížným začleněním v cizí zemi: místy lehkomyslná, jindy bystrá, pokaždé temperamentní sekretářka Miep. A nejde jen o rodiny Frankových a van Pelsových. Společně s manželem pomáhali na mnoha úrovních a zároveň hledali způsoby, jak se vyhnout nacistům. Oba se nehodlali dívat jinam, nicméně z jejich životů se stal seznam starostí. Výsledek je výborný. Nápaditý, skvěle zrežírovaný i zahraný. Neustále jsme každopádně svědky momentů vzdoru, humoru a vytrvalosti, ale já bych uvítal zejména víc vzteku či hrůzy. Prostě tu a tam měli jít tvůrci víc na dřeň, ukázat víc syrovosti a surovosti, nacisté byli jednoduše spojováni s neuvěřitelnými zvěrstvy, které se do určité míry měly (dle mého) do série promítnout. Bel Powley je každopádně ve svém výkonu výborná, nejen díky pronikavým modrým očím a neochvějnému odhodlání. Joe Cole je divákům přece jenom známější (gangsterská sága Gangy z Birminghamu i moderní Gangs of London), jejich vzájemná chemie funguje na výbornou (i třeba v obyčejné vaně). Ač válečný Amsterdam, několik týdnů se natáčelo v Praze. Zajímavá je proto i role, respektive účast herce Lieva Schreibera. Sic Američan, má i ukrajinské či polské předky. V Česku již natočil několik historických projektů, včetně dramatu, v němž se mladík rozhodne vypravit na Ukrajinu po stopách svých židovských předků.